Předchozí (255)  Strana:256  Další (257) |
|
|||
256
|
|||
|
|||
Samočistý, nesmíšený, čistý, lauter, rein.
S. stříbro, Kom., zlato, D., víno. Hlas. Samočtvrtý = sám čtvrtý, selbst viert.
Ros. Vz Sám. Samodárný, selbstgebend. Sm.
Samoděč = samoděk. Zlob.
Samoděčně Jan to svědčil. Sš. J. 92.
Samoděčný, libovolný, freiwillig, will-
kührlich. S. pohybování. Rostl. Samoděj, e, m., der Automat. Lití s-je
z kelímků. Prm. IV. 195. Samodějstvo, a, n., das Selbstwirken.
Kos. Ol. I. 25. Samoděk, adv., samochtě, sám od sebe,
sám ze sebe, nenucené, freiwillig. S. z lodí sebou do vody hodil. Trip. My se s. spo- lečnými bitvami pohubili. Flav. Samoděl, u, m., der Selfakting (beim
Maschinenweber). Šm. Samodělník, a, m., řemeslník, který sám
bez tovaryšů pracuje, ein Handwerker, der ohne Gesellen arbeitet. Mus. 11. 290. Samodělnosť, i, f. = samočinnosť. L.
Samodělný, co si kdo sám udělal, vy-
hradil, selbstgemacht, S. výsada. Sš. Mt. 48. Samoděrka, y, f., monoporina, rostl.
Samodesátý; -sát, a, o, selbstzehnt.
Samodevátý; -vát, a, o, selbstneunt.
Samodílný, samodělný, selbst gemacht.
S. saňky (jichž nedělal řemeslník). Us. Dch. S. polívka (mouka do vody zavařená). Ntk. Samodít = samoděk, von selbst, zastr.
Samodobytí, n., die Selbsterwerbung.
Samodomstvo, a, n., monogamia, řád
rostlin nemajících květů spoluložných. Samodostatnosť, i, f., die Selbstgenüg-
samkeit, Šm. Samodruh, a, o, samodruhý, sám druh,
sám druhý, selbander. Samodruhá žena (tě- hotná). Ros. To jest letos zima samodruhá (krutá, zdvojnásobená). Us. — Samodruhá = kurva, die Hure. Je mu s-hou. Us. u Ná- choda. Hrš. — Samodruh, a, m., dobrodruh. Zlob. — S., zloděj, Puch. Samodružný, sich selbst verdoppelnd.
Dch. Samodržaví, n., absolutistische Monarchie.
Hdk. Samodržebnosť, i, f., der Alleinbesitz. J. tr.
Samodržec, žce, m., samovládce, der Al-
leinherrscher. D., Ráj. Samodržci domnělí pravdy boží; Fariseové se za s-držce a cho- vatele zákona božího měli. Sš. J. 44., 64. Samodržecký, absolutistisch. S. zásada.
Hdk. Samodržení, n. = samovláda. Sš. L. 49.
Samodržice, e, f., die Selbstherrscherin.
D. Samodržstvo, a, n., die Alleinherrschaft.
L. Samodůvěra, y, f., das Selbstvertrauen.
S. lidská. Sš. J. 223. Samodůvěrnosť, i, f., das Selbstvertrauen.
Šm. Samodvanáctý, selbstzwölfte. Vz Sám.
Samoelektrický, idioelektrisch. Nz.
Samohasel, sle, m., řeřaví při požáru
k obloze vzlétající a nahoře shasínající. To lítají samohasle. Us. v Mladé Vožici. Sř. Vz Samohaš. |
Samohaš, e, m., samohašle, e, f., louč
k rozsvěcování. U Počátek. Zl. — S., hořící kus dřeva, které z hořícího stavení na ohro- žená stavení lítá. Nvk. Vz Samohasle. Samohlas, u, m., das Solo (ve zpěvu).
Šm. Samohlasenství, n., der Vokalismus. Nz.
Samohláska, y, f., der Selbstlaut, Vokal.
S. jest čistě pronesený článkovitý zvuk řeči lidské; otvor mluvidel od hlasivky až k py- skům jest při ní volný, ale muže býti ovšem rozmanitě zúžený aneb rozšířený, podlé če- hož i samohlásky rozmanité jsou. Nejvol- nější jest tento otvor při samohlásce a, při i se nejvíce sploští, při u nejvíce prodlouží a zdutí. Mezi nimi leží všecky ostatní ob- měny samohlásek. A jest nejčistší samo- hláska, i a u hraničí již se souhláskami a mají tu příbuzné své j a v. Samohlásky a, u, i jsou prvotné, z nich povstaly ostatní lámánim-se. Gb. v S. N. Vyslovujíce totiž dvě prvotné samohlásky tak hbitě, že každá polovici své časoměry utracuje, dáváme novým samohláskám vznikati, jichž zvuk smíšen jest z obou živlů prvotných. Samo- hlásky tyto podružnými n. lámanými slují. Tak vzniklo e lámáním z ai, o z au, y z ui (podobajíc se asi pol., rus. y, franc. u, něm. ü. Psávalo se: Nezamuislus). Kt, Gb. o nich praví: Tak jmenují se vzhledem k učlánkování svému, při kterém po každé dvě jiná nastrojení mluvidel ústních takřka zlomena jsou, ale při tom zůstávají přece samohláskami jednoduchými. Vz O (II. 195. a). Samohlásky dlouhé povstaly skládáním, když dvě stejné se složily a v jednu se stáhly, ku př. komaar = komár, nebo stahováním nestejných samohlásek: moje = má, nebo stupňováním: kladu — nakládám. Vz Stupňo- vání, Kvantita a jednotlivé samohlásky. Že staří Čechové dlouhé samohlásky od krát- kých rozeznávali, o tom nelze pochybovati. Zákony však, jimiž se u dloužení samohlá- sek řídili, nedají se pro zmatek pravopisný nejstarších památek na jisto určiti. Kt. Sa- mohlásky dlouhé počali Čechové rozezná- vati od krátkých teprve na konci 13. stol. Ht. Moravan v pruském Slezsku neprodlu- žuje téměř žádných samohlásek. Šb. Příčina dlouhé samohlásky a slabiky jest v jazyku českém etymologická n. fonetická. Etymo- logickou jmenujeme tu, když prodloužení jest výsledek stupňování (kladu — naklá- dám) aneb stahování. Vz Stupňování, Sta- hování, Fonetický. Gb. Samohlásky, které povstaly tím, že dvě nestejné samohlásky splynuly, slovou dvojhlásky: viera, piati, zemiu, pnouti. Vz Dvojhláska. Samohláska vzniklá splynutím dvou stejných nebo ne- stejných samohlásek, slove složená, jinak jednoduchá. Kt. Na kvantitu působí i jedno- slabičnosť slov, v nichž se o dlouží, řidčeji jiné samohlásky: stůl, kůň, vůl, hnůj, lůj. Stává-li se takové jednoslabičné slovo sklo- ňováním víceslabičným, vystupuje pravidelně krátká původní samohláska: kůl — kolu, kůň — koně. Dvouslabičný infinitiv má prvou dlouhou (mimo jeti, moci, pěti): dáti, hráti, bůsti; na Sloven. jen u sloves 1. třídy. Ht. Strany rozkládání samohlásek dlouhých í. |
||
|
|||
Předchozí (255)  Strana:256  Další (257) |