257

ó, ú. ý vz tyto samohlásky. — Plné samo-
hlásky během, času se seslabovaly na př.
skr. navam, lat. novum, sl. novo, řec. réor,
v slovanštině pak až na polohlásky b, i
sklesly; zvláště dělo se to na konci, u pro-
střed slova, pak obzvláště při souhláskách
l a r, které potom samy povahu samohlásek
(plynných, tekutých) na sebe vzaly : skr.
purnas, lit. pilnas, slov. pltnij. Vz L, R, —
Jestliže samohláska s následující souhláskou
m nebo n slabiku uzavírá, mísí se s ní
v jeden obojetný živel, tak zvanou nosovku
(vz Nosovka), který se pak během času
očišťuje a v jisté samohlásky proměňuje,
jako v litevštině a slovanštině" patrno jest;
tak z rankam povstalo lit. ranka, strhl. raka.
pol. reke, čes. ruku. - Těmito cestami vy-
vinuly se v češtině z prvotních tří samo-
hlásek a, u, i, ještě á, e, é, í, o, y, ý a dvoj-
hlásky ě, ú, ů, kromě jerů a jotovaných ja,
je, aj, ej atd. — Podlé strojů jazykových
dělí se samohlásky na podnebné a nepod-
nebné čili měkké (úzké) a tvrdé (ši-
roké, temné); měkkými jsou b, i, í. ě,
někdy také e, é (Bože, čéše — číše), ostatní
a, á, o, ó, u, ú, ů, y, ý a někdy také e, é
(oken, okénko) jsou tvrdé; e (é) jest tedy
obojetné či střední. Dle Gb. v S. N. a Hl. 16.
a j. Měkké s-ky povstávají sblížením-se ja-
zyka k podnebí; ě patří též k měkkým,
neb skrývá v sobě i (ai přesmyknutím ia,
přehlasováním ie = ě. Gb.). Ve slovenčině
jest e vždy měkké. Ht. Měkké samohlásky
vyznamenávají se tím, že sousední předchá-
zející souhlásky obměkčují. Gb. Před tvrdými
samohláskami stojí tedy jen tvrdé souhlásky,
před měkkými samohláskami jen měkké sou-
hlásky. Bž. 7. — S. vlastní: a, e, i, o, u, y
a jejich dlouhé střídnice á, é, í, ó, ú, ů, ý,
nevlastní l a r. Gb. — Kromě toho jsou
samohlásky podlé učlánkování (či podlé
povahy své fysiologické): a hrdelná, i (í,
ě) podnebná, u retná, e hrdelně pod-
nebná, o hrdelně retná, y retopod-
nebná. Vz Gb. Hl. 13. — Podlé složitosti
jsou s-ky a, e, i, o, u, y nesložené n. jedno-
duché, dvojhlásky jsou s. složené; s-ky dlouhé
jsou jednoduché. Vz Gb. Hl. 15., Dvojhláska.
— Stupnice samohlásek jednoduchých postu-
pující od nejzávažnější s-ky k nejlehčí jest
v češtině tato: a, o, u, y, e, i. Samohlásky
dlouhé (á, é, í, ó, ů, ú, ou, ý) váží více
nežli jejich střídnice krátké ( a, e, ě, i, o, u,
y) a dvojhlásky více nežli jejich části jedno-
duché. Vz Gb. Hl. 14., 17'. — S-ky mají tu
vlastnost! do sebe, že samy o sobě n. ve
spojení se souhláskami činí slabiky. Gb. 111.
12. — Samohlásky o sobě a v násloví. Vy-
slovení samohlásky o sobě a v násloví ne-
děje se bez jemného aspoň přídechu (spiritus
lenis); přídech ten po případě v souhlásky
h, j, v shutnouti může. Kt. Yz Přídech. —
Vysouvání samohlásek = vypouštění samo-
hlásek k podstatě slov náležejících. Samohl.
vysutá v násloví slove sesuvka (ež — že), ve
středosloví výsuvka (orel — orla), na konci
slova odsuvka (hráze — hráz). Kz. Vz Od-
souvání, Sesouvání, Vysouváni. — S. spojo-
vací, skládaci, sražená, stažená, splynulá,
rýmovaná, koncová, polousamohláska; srov-

nalosť. povaha, soustava, stupnice, splynutí,
směna, proměna, stažení, sražení, splynutí,
délka, krátkosť samohlásek. Nz. Strany
změn samohlásek vz Dloužení (v Dodat-
cích), Hláska, Krautita. Obměkčování, Od-
souvání, Otírání. Přehlasování, Přesmyko-
vání, Přestrojování, Přisouvání, Rozkládání
(Rozšiřování), Rušení, Sesilování. Seslabování,
Sesouvání, Skracovaní, Slučování, Spodoba,
Stahování, Střídání, Stupňování, Vysouvání,
Zužování (samohlásek), JeR, Nosovka a jed-
notlivé samohl. ( a, e. i atd.), Gb. Hl. 51.,
83., 89., S. N. VIII. 647., KP. II. 289. Chro-
nologický prohled proměn samohlásek se-
stavil Gb. ve Sborníku II. (Příspěvek k hi-
storii českých samohlásek) na str. 110. —
S., dřevák (dřevěná obuv; žertem na Tře-
boňsku).

Samohláskový stroj. Vz KP. 11. 270.
S. kmen. Vz Bž. 223.

Samohlasnatosť, i, f., die Selbstlautig-
keit.

Samohlasnatý, viele Vokale habend. S,
řeč. Koll. Lépe: -hlasý. Šm.

Samohlasnosť, i, f., selbstlautende Be-
schaffenheit. Bern.

Samohlasný, selbstlautend. S. litery. Klat.

Samohlasý, vz Samohlasnatý.

Samohlavec, vce, m., der Starrkopf. Šm.

Samohled, u, m., samovid, die Autopsie.
Šm.

Samoho = samého, samomu = samému
(v evangeliích z 2. polovice 14. stol) atd.
Šb. Vz Sám.

Samohoj, e, m, prunella vulgaris, das
Selbstheil, rostl. Linn.

Samohrací stroj, který natažen jsa sám
hraje, das Spielwerk. Us. Dch.

Šamohubec, bce, m.. kdo se sám hubí,
der Selbstverstümmler. Aqu.

Samohyb, u, samohybec, bce, m., der
Automat. Šm. S. věčný, perpetuum mobile.
Dch. Vz KP. II. 26. S. elektrický. Vz KP.
II. 218.

Samohybnosť, i, f., Selbstbewegung, í.
Nz.

Samohybný, automatisch, sich selbst be-
wegend. Šm.

Samochlouba, y, f., das Selbstlob. Sš.
II. 96.

Samochlubný, prahlerisch, ruhmredig.
Šm.

Samochtě (zastr. samochtěc, samochtíc
= dobrovolně, freiwillig, von selbst. S. to
udělal, D., do chudoby přišel, Sych., do
toho vlezl. Ros.

Samochtivý, eigensüchtig, eigenwillig,
selbstwillig. Šm.

Samochval, a, samochvalce, e, m., der
Prahler. Jg.

Samochvalný, chlubný, prahlerisch. Jg.

Samochvalstvo, a, n., chlouba, die Prah-
lerei, das Selbstlob. L.

Samojdoucí, von selbst gehend. S. rožeň,
der Bratenwender.

Samoječný. S. mouka, von lauter Gerste.
Jg. S. chléb jest krutý. Us. Ft.

Samojed, a, samojedec, dce, m., der
Menschenfresser. Šm. — S., ein Mensch für
sich, der Finsterling. U Místka na Mor. Škd.