276

Sdružiti, il, en, ení = spojiti, vergesel-
len. — koho čím s kým. Měst. bož. Ne-
právno sdružovati se s cizincem. Sš. Sk.
126. — co k čemu. Spojka také sdružuje
odchod pastýřů k odchodu andělův. Sš. L.
36. — se kde.. Ač se v něm (v městě An-
tiochii) i východní náhledové i východní
filosofie s řeckou sdružovaly. Sš. Sk. 135.
(Hý.)-

Sdružně býti s kým — přátelsky, gesel-
lig, freundschaftlich. Výb. I. 733.

Sdržeti, el, en, ení; sdržovati, vz Zdr-
žeti. — co. Co poručníci provedou, to sdrží.
CJB. 381. Ač by božie přikázánie sdržel.
Hus. I. 184., 345. Pomni úkory, jiež sem
sdirzal. Ž. wit. 88. 51.

Sďublati = spíchati, zkypřiti, lockern.

Sdupati, vz Zdupati.
co: zemi. Us. Dch.

Sdutý = slitý, gegossen. Učinili sobě
dva sdutá voly. Bj.

Sdvojelec, lce, m., der Gmelinit, nerost.
Miner.

Sdvojený; -en, a, o, verdoppelt; v bot,
binatns, zweizählig. Slb.

Sdvojiti, il, en, ení = dvoje učiniti, ver-
doppeln. Rostl.

Sdýmati, dohromady zdmýchati, sfoukati,
zusammenblasen. V. — co: stříbro. Ms. pr.
hor. — co kde: něco na sněmě (společně
se uraditi). Solí.

1. Se, předložka = s, následuje-li více sou-
hlásek. Šel se svými přátely. Us. Vz S. —

2. Se = hle. zastr. Bž. 220. Moji kmeté,
lěsi i vladyky! se! bratroma rozrěšite pravdu.
LS. v. 57.

3. Se, zájmeno osobné a zmatné, nemá no-
minativu, něm. sich, lat. se. Sing, a plur. gt.
sebe, dat. sobě, si (v již. Čech. sebě m. sobě,
Kts.), akkus. se, sebe (toto vlastně genitiv),
na jihových. Mor. a Slov. sa, lok. sobě (v již.
Čech. sebě, Kts.), instr. sebou (m. strč. sobů,
o se seslabilo v e. Vz O.). Osobně zvratné
se zní strč. sě. Bž. 149. Přechod od strč.
se k pozdějšímu se objevuje se ve 14. a na
začátku 15. stol. Vz o tom Gb. Hl. 101.
Strany užívání sebou vz Sebou. —- Se uží-
váme, kdykoli se děj k podmetu věty vzta-
huje. Vezmi mne k sobě. Kom. Udělejme
sobě město. Br. My pamatujeme na sebe. Br.
(Mkl. S. 101.). On sobě volný, sobě mocný
jest (sám svůj), selbstbereehtigt. J. tr. Člo-
věk, jenž Bohem nenie, nemá té moci sobě,
aby byl synem božím vyvoleným jediné z mi-
losti božie. Hus II. 231. Neodřekne-li se kdo
všeho, což sobě má, nemuož býti muoj uče-
dlník. Luk. 14., Hus I. 473. Co sobě chcem,
jiným čiňme. Dh. 17. To on maje sobě v zná-
mosť uvedeno. V. — Delších tvarů sobě, sebe
z pravidla užíváme a) na počátku věty. Sobě
rovného nemá. Us. Sebe samého ostříhej
v čistotě. — Pozn. Jen zřídka kladou se
v tomto případě kratší tvary. Se samého
temnostem odsoudil. Vš. — b) Po předlož-
kách. Stáli proti sobě; na sebe, k sobě, ne:
k si, proti si a p. Co na sobě to po sobě.
Vz Nuzný. Lb. — Pozn. Ale někdy přece
i krátkých tvarů užíváme. Pustil to mimo
se. Položil to za se (za sebe). Něco před
se bráti. Na sebe, na se, za sebe, za se,

před sebe, před se. mimo sebe, mimo se,
v sebe, se. Jg. Vz dole: Se s předložkami.
— c) Když je s důrazem vyslovujeme (ob-
zvláště v protivách). Napřed sobe, potom
druhému. Nejvíce sobe přeje. Vz Já. — d)
Chceme-li vespolnost označiti: bili se — bili
sebe. (Bž. 149.). — Pozn. Se klademe v hlav-
ních větách z pravidla za slovesem, ve vě-
tách vedlejších a otázkách za spojkou aneb
zajménem tázacím. Smluvte se spolu. Řekla,
že se s ním smluví. Co se s ním soudíte ?
Zk. Proč by se ho v tom následovati sty-
děli správcové? — Pozn. V ruském jazyku
stává nyní se vždy za slovesem, v ostatních
slovanských řečech může i jinde státi, jak
to i v ruštině dříve bývalo. Mkl. S. 271. —
Zájm. se, sebe jsou předmětem věty. Uží-
váme jich, když se činnost výroku na pod-
mět, od něhož vychází, zpět táhne. V češtině
kladou se o všech třech osobách, v latině,
řečt. a němčině jen u třetí osoby. Chválím
se, laudo me, ich lobe mich; chválíš se,
laudas te, du lobst dich; chválí se, laudat
se, er lobt sich ; chválíme se, laudamus nos,
wir loben uns; chválíte se, laudatis vos, ihr
lobt euch; chválí se, laudant se, sie loben
sich. Zk. — Slovesa zvratná jsou a) vespolná,
když činnosť ode dvou n. více podmětů vy-
chází tak však, aby od jednoho na druhý
přecházela. O rozdělení dědictví se hádají.
Kom. Vražedlně se bili. Troj. Sebe se ota-
zovali. Br. Pokoj mějte mezi sebou. Br. Va-
diti se, rváti se, potýkati se. — Složená
s předložkou s: sejíti se, scházeti se, sletěti
se. — Pozn. Jinak kladou se také výrazy:
vespolek, spolu, jeden druhého, druh druha,
člověk člověka. •— b) Činná, když se čin-
nost na jednajícího vrací : mýti se, říznouti
se. Jen sebe milovati. Dch. — c) Střední,
jichž bez se neužíváme : báti se, styděti se.
diviti se, hněvati se, radovati se, štítiti se,
nadíti se, líbiti se, rdíti se, toulati se, mo-
dliti se atd. Vz Zájmeno zvratné. — Pozn.
Složená slovesa s do a na, někdy i s roz,
pro, při, o, s, vy přibírají se: dovolati
se (koho), dokřičeti se, najísti se, napiti se,
rozhříti se, prolomiti se, přimluviti se, opo-
vážiti se, nastuditi se, spustiti se (koho). —
Pozn. 2. Některá slovesa zvratná přibírají
místo akkusativu se raději dat. si (sobě):
stěžovati si, stýskati si, naříkati si. Cf. Ani
máme pochybovati o z mrtvých Kristově
vstání, ani sobě báti prázdných řečí. Hus II.
143. Vz Časoslovo I. 164. a. — Pozn. 3. Když
podmět a předmět rozdílné osoby jsou, nemá
místa zájmeno zvratné, nýbrž osobné. Vy-
svoboď je; Vezmi mne sobě. Kom. Někdy
jsou chybně zájmena osobná místo zvratných.
Já sám mně (m. sobě) nejbližší jsem. Háj.
341. Jste bez hříchu proti Hospodinu va-
šemu (m. svému). Br. K komuž já posýlám
sluhy mé; Odviež svázánie hrdla tvého, jatá
dcero sionská. Chč. P. 22. b., 5 b. Užitečno
jest vám ke třem věcem přičiniti pilnosti
vaše: nejprve, abychom pilni byli brániti a
zachovávati osoby naše před nepřátely na-
šimi ; druhé, abychom na nepřátel našich
konečnou zkázu všichni zmužile povstali
atd. Troj. (Kramer 1790. str. 46.). Protož
chcete-li učiněni býti synové boží, přiká-