Předchozí (275)  Strana:276  Další (277) |
|
|||
276
|
|||
|
|||
Sdružiti, il, en, ení = spojiti, vergesel-
len. — koho čím s kým. Měst. bož. Ne- právno sdružovati se s cizincem. Sš. Sk. 126. — co k čemu. Spojka také sdružuje odchod pastýřů k odchodu andělův. Sš. L. 36. — se kde.. Ač se v něm (v městě An- tiochii) i východní náhledové i východní filosofie s řeckou sdružovaly. Sš. Sk. 135. (Hý.)- Sdružně býti s kým — přátelsky, gesel-
lig, freundschaftlich. Výb. I. 733. Sdržeti, el, en, ení; sdržovati, vz Zdr-
žeti. — co. Co poručníci provedou, to sdrží. CJB. 381. Ač by božie přikázánie sdržel. Hus. I. 184., 345. Pomni úkory, jiež sem sdirzal. Ž. wit. 88. 51. Sďublati = spíchati, zkypřiti, lockern.
Sdupati, vz Zdupati.
co: zemi. Us. Dch. Sdutý = slitý, gegossen. Učinili sobě
dva sdutá voly. Bj. Sdvojelec, lce, m., der Gmelinit, nerost.
Miner. Sdvojený; -en, a, o, verdoppelt; v bot,
binatns, zweizählig. Slb. Sdvojiti, il, en, ení = dvoje učiniti, ver-
doppeln. Rostl. Sdýmati, dohromady zdmýchati, sfoukati,
zusammenblasen. V. — co: stříbro. Ms. pr. hor. — co kde: něco na sněmě (společně se uraditi). Solí. 1. Se, předložka = s, následuje-li více sou-
hlásek. Šel se svými přátely. Us. Vz S. — 2. Se = hle. zastr. Bž. 220. Moji kmeté,
lěsi i vladyky! se! bratroma rozrěšite pravdu. LS. v. 57. 3. Se, zájmeno osobné a zmatné, nemá no-
minativu, něm. sich, lat. se. Sing, a plur. gt. sebe, dat. sobě, si (v již. Čech. sebě m. sobě, Kts.), akkus. se, sebe (toto vlastně genitiv), na jihových. Mor. a Slov. sa, lok. sobě (v již. Čech. sebě, Kts.), instr. sebou (m. strč. sobů, o se seslabilo v e. Vz O.). Osobně zvratné se zní strč. sě. Bž. 149. Přechod od strč. se k pozdějšímu se objevuje se ve 14. a na začátku 15. stol. Vz o tom Gb. Hl. 101. Strany užívání sebou vz Sebou. —- Se uží- váme, kdykoli se děj k podmetu věty vzta- huje. Vezmi mne k sobě. Kom. Udělejme sobě město. Br. My pamatujeme na sebe. Br. (Mkl. S. 101.). On sobě volný, sobě mocný jest (sám svůj), selbstbereehtigt. J. tr. Člo- věk, jenž Bohem nenie, nemá té moci sobě, aby byl synem božím vyvoleným jediné z mi- losti božie. Hus II. 231. Neodřekne-li se kdo všeho, což sobě má, nemuož býti muoj uče- dlník. Luk. 14., Hus I. 473. Co sobě chcem, jiným čiňme. Dh. 17. To on maje sobě v zná- mosť uvedeno. V. — Delších tvarů sobě, sebe z pravidla užíváme a) na počátku věty. Sobě rovného nemá. Us. Sebe samého ostříhej v čistotě. — Pozn. Jen zřídka kladou se v tomto případě kratší tvary. Se samého temnostem odsoudil. Vš. — b) Po předlož- kách. Stáli proti sobě; na sebe, k sobě, ne: k si, proti si a p. Co na sobě to po sobě. Vz Nuzný. Lb. — Pozn. Ale někdy přece i krátkých tvarů užíváme. Pustil to mimo se. Položil to za se (za sebe). Něco před se bráti. Na sebe, na se, za sebe, za se, |
před sebe, před se. mimo sebe, mimo se,
v sebe, se. Jg. Vz dole: Se s předložkami. — c) Když je s důrazem vyslovujeme (ob- zvláště v protivách). Napřed sobe, potom druhému. Nejvíce sobe přeje. Vz Já. — d) Chceme-li vespolnost označiti: bili se — bili sebe. (Bž. 149.). — Pozn. Se klademe v hlav- ních větách z pravidla za slovesem, ve vě- tách vedlejších a otázkách za spojkou aneb zajménem tázacím. Smluvte se spolu. Řekla, že se s ním smluví. Co se s ním soudíte ? Zk. Proč by se ho v tom následovati sty- děli správcové? — Pozn. V ruském jazyku stává nyní se vždy za slovesem, v ostatních slovanských řečech může i jinde státi, jak to i v ruštině dříve bývalo. Mkl. S. 271. — Zájm. se, sebe jsou předmětem věty. Uží- váme jich, když se činnost výroku na pod- mět, od něhož vychází, zpět táhne. V češtině kladou se o všech třech osobách, v latině, řečt. a němčině jen u třetí osoby. Chválím se, laudo me, ich lobe mich; chválíš se, laudas te, du lobst dich; chválí se, laudat se, er lobt sich ; chválíme se, laudamus nos, wir loben uns; chválíte se, laudatis vos, ihr lobt euch; chválí se, laudant se, sie loben sich. Zk. — Slovesa zvratná jsou a) vespolná, když činnosť ode dvou n. více podmětů vy- chází tak však, aby od jednoho na druhý přecházela. O rozdělení dědictví se hádají. Kom. Vražedlně se bili. Troj. Sebe se ota- zovali. Br. Pokoj mějte mezi sebou. Br. Va- diti se, rváti se, potýkati se. — Složená s předložkou s: sejíti se, scházeti se, sletěti se. — Pozn. Jinak kladou se také výrazy: vespolek, spolu, jeden druhého, druh druha, člověk člověka. •— b) Činná, když se čin- nost na jednajícího vrací : mýti se, říznouti se. Jen sebe milovati. Dch. — c) Střední, jichž bez se neužíváme : báti se, styděti se. diviti se, hněvati se, radovati se, štítiti se, nadíti se, líbiti se, rdíti se, toulati se, mo- dliti se atd. Vz Zájmeno zvratné. — Pozn. Složená slovesa s do a na, někdy i s roz, pro, při, o, s, vy přibírají se: dovolati se (koho), dokřičeti se, najísti se, napiti se, rozhříti se, prolomiti se, přimluviti se, opo- vážiti se, nastuditi se, spustiti se (koho). — Pozn. 2. Některá slovesa zvratná přibírají místo akkusativu se raději dat. si (sobě): stěžovati si, stýskati si, naříkati si. Cf. Ani máme pochybovati o z mrtvých Kristově vstání, ani sobě báti prázdných řečí. Hus II. 143. Vz Časoslovo I. 164. a. — Pozn. 3. Když podmět a předmět rozdílné osoby jsou, nemá místa zájmeno zvratné, nýbrž osobné. Vy- svoboď je; Vezmi mne sobě. Kom. Někdy jsou chybně zájmena osobná místo zvratných. Já sám mně (m. sobě) nejbližší jsem. Háj. 341. Jste bez hříchu proti Hospodinu va- šemu (m. svému). Br. K komuž já posýlám sluhy mé; Odviež svázánie hrdla tvého, jatá dcero sionská. Chč. P. 22. b., 5 b. Užitečno jest vám ke třem věcem přičiniti pilnosti vaše: nejprve, abychom pilni byli brániti a zachovávati osoby naše před nepřátely na- šimi ; druhé, abychom na nepřátel našich konečnou zkázu všichni zmužile povstali atd. Troj. (Kramer 1790. str. 46.). Protož chcete-li učiněni býti synové boží, přiká- |
||
|
|||
Předchozí (275)  Strana:276  Další (277) |