278

Václava měli. Výb. II. 389. (Záp. sněm.).
Hejtman všechny spolky ohlásí před králem
nebo před ním stalé. Výb. II. 882. (Tov.).
Sjeli se jeho synové (Priamovi) kromě Hek-
tora, kterýž tehdy v uherské zemi jeho otci
poddané přebýval. Troj. Pročež soldati
v něm od kurfürsta zanechaní spatřili dříve
nepřítele k nim se přibližujícího, nežli o jeho
příchodu co zvěděli. Skl. (Jir. Anth. II. 1858.
322.). Hendricus Navarreus od strany, jemu
prve odporné, za krále přijat jest. Dač. I.180.
Tamtéž str. 171., 179., 190.,194., 209., 217.
Item kdo by prodal dědictví jemu od ně-
koho po smrti s uvázáním zapsané. Vš. 172.
Tamtéž 9., 42., 179., 250., 293., 294., 299.,
335., 447. Zapsáno máme v historiích od
starých skribentů řeckých nám pozůsta-
vených. Žer. (Vyd. Bdl. III. sv. 1872. str.
11.). Tamtéž: 21., 23., 25., 32., 37., 51., 87.,
96., 107., 136., 150., 156. — Klademe-li ná-
městky zvratné, povstává tím někdy nejas-
nosť, ku př. Bratr odstěhoval se do bytu
přítelem sobě najatého ( = který přítel sobě
n. jemu najal). Soudce potrestal oba obža-
lované sobě spílajici (== kteří sobě n. jemu
spílali). Strana připustila svědky sobě od-
porující (= kteří sobě nebo jí odporovali).
Soused pohnal k soudu dva zloděje, dare-
báctvím sobě rovné (= kteří darebáctvím
jemu n. sobě rovni byli). Herakles sedě na
rozcestí viděl dvě ženy k sobě přicházející
(které přicházeli k němu n. k sobě). — Dle
Brs. (2. vyd.) 277. máme tedy ve větách
participialných i infinitivných (skrácených)
užívati náměstek zvratných a svratně při-
svojovacích tam, kde není nezřetelnosti;
pakli by byl« věta nezřetelna, máme užívati
náměstky osobní nebo prostě přivlastňovací,
nebo m. příčestí a infinitivu klaďme věty.
Že ve větách skrácených jsou náměstky
zvratné a zvratně přisvojovací místo osob-
ných a prostě přisvojovacích, zakládá se na
tom, že jazyk s podobnými větami nakládá
jako se skutečnými částkami téže věty, tak
že náměstka jejich ku grammatickému pod-
metu se táhnouc bývá zvratná; že užíváni
náměstky zvratné v podobných větách není
latinismem, jde na jevo z toho, že náměstka
zvratná bývá i v takých větách, v nichž
podmět jest osoby prvé i druhé: Víry v něm
míti nebudu bez zvláštní příčiny sobě dané
Arch. I. 193. (Brs. 2. vyd. 278.). S těmito
návrhy kommisse se nesrovnával pan Sv. a
proto své mínění o věci zvláště a obšírní
vyložil v Mus. 1880. str. 124,-142., 301. - 343
uče: Klaďmež v souvětích skrácených právt
takové náměstky, jakéž v souvětích neskrá-
cených se sbíhají. Na str. 331. a násl. uvádí
doklady ze starší literatury české již nahoře
uvedené a na str. 336. příklady z jiných
slovanských jazyků. Příklady ze starších
spisovatelů čerpané, ve kterých užívali ná-
městek zvratných, pokládá za chybné (vz
str. 331. a konec článku). Příčiny nespráv-
ného užívání zvratných náměstek ve spisech
starších hledat prý jest v tom, že starší
spisovatelé a) Ěeky a Latinníky napodobo-
vali, b) že tomuto druhu vět zkrácených
nerozuměli a c) že někdy pořádkem slov
k nesprávnosti svedeni byli (str. 340.— 343.).

— Pozn. 6. Reciprocita vyjadřuje se též
užíváním zdvojeného druh n. užíváním slova
jeden se slovem druh n. zdvojením podmětu.
Tu druh druhu málo věří. Alx. Druh druhu
nerozuměchu. Atith. Druh od druha se brali.
Dal. Každý byl jeden druhého rokem starší.
Jel. Jedni na druhé volají. Br. Bratr bratru
nerozumí. Dal. Člověk člověka ode čtyř kroků
neviděl. V. Řekla vrána vráně. Er. Kmotra
kmotře šepce. Er. — Mkl. S. 108.—111. —
Se v rodě trpném. Ve slovanských řečech
užívají se ku tvoření passiva, sebe pak ku
tvoření sloves středních: pomětajetь se =
{jintetat, pomětajetь. sebe = inxu lavtóv.
My klademe v obou případech se: biti se,
báti se, diviti se. Mkl. S. 76. Ostatně vz Rod.

— S předložkami. Bez sebe = bez duše,
bez přítomnosti ducha. Hněvem a žalostí byl
všecek bez sebe, ausser sich, ausser Fassung.
Brt. S. 47., Dch. Jest bez sebe (mrtev). V.

— Do sebe. Jiti do sebe. Šel do sebe (uvá-
žil věc) a litoval svého skutku. Jg. Dali se
do sebe. Nemaje do sebe nižádného hřiecha.
Hus I. 466. Cierkev svatá obé to do sebe
má. Hus III. 86. Věc má tu vlastnosť do
sebe. Dch — K sobě. Doba k době, rovni
k sobě. V. Láska k sobě. D. K sobě nahá-
něti (svého zisku hleděti). V. K sobě jíti
(rozumu zase nabyti). V. Pak duši mou vem
si k sobě sebou do věčné radosti. Sš. P. 60.

— Mezi sebou. Utvrdím smlouvu mezi sebou
a tebou. V. Mluviec mezi sebú sami. Kat.
1469. Vzachu mezi sobú radu. Anth. O tom
tížete mezi sebou. Br. Tázali se mezi sebou.
Br. — Na sebe, na se, na sobě. Na sebe
pamatovati. Jiný kroj na sebe bráti. Sych.
To prase bere hodně na sebe (tuční). Us.
On to na se přijal. Us. Co na sobě, to po
sobě. Prov. To obrmanstvi držel na sobě.
Půh. II. 262. Nedal mi na se žalovati učiniv
se mnú úmluvu. Půh. II. 561. Vezměte jho
mé na se a učte se ode mne. Hus II. 51. —
O sobě. Ta věc sama o sobě jest velmi dů-
ležita. I sám o sobě nevie, jěst-li u milosti
boží. Hus II. 162. Hospodyň a hospodář
o sobě stojí a ruce drží spolem vyzdvižené
jako bránu. Sš. P. 729. — Nad sebou. Samu
vraždu nad sebú spáchámy. Rkk. Ktož ne-
chce nižádného mieti nad sebú, ten chce
býti nejvyšší. Hus II. 72. — Od sebe. Ode-
hnal ho od sebe. Sám od sebe (ze své vůle,
bez rozkazu). V. Ne vy od sebe máte, což
pravdy mluvíte, ale od ducha svatého; Ne-
bude mluviti od sebe samého. Hus II. 75.,
187. Odloučili dívky od sebe = jednu od
druhé. Bž. 143. — Po sobě hleděti. V. Jdou
po sobě. Us. — Pod se, pod sebe, pod sebou.
Pod se hleděti. V. Dělá pod sebe (nedrží
lejna). Us. Velitel ztratil koně pod sebou.
Us. Dch. — Pro sebe. Jest pro sebe. — Proti
sobě, naproti sobě. Jsi proti sobě, když to
neučiníš. Us. — Před sebou, před se. Mám
to před sebou. Us. Práva šla před se. Půh.
II. 462. A p. Smeškal šel před se i Matyáš.
NB. Tě. 200. — Při sobě. Mám při sobě pe-
níze. Us. Něco při sobě zachovati. V. Nebyti
při sobě (rozhněvaným býti, Ros., při smyslu
nebyti. V.). On není při sobě (jest blázen).
V. Nech to při sobě. Dch. — Se sebou.

Mluví sám se sebou, se samým sebou. D.