Předchozí (370)  Strana:371  Další (372) |
|
|||
371
|
|||
|
|||
den Willen beugen. Us. Dch. Kdo po něm
chodí, pán Bůh ho skloní; Počké šuhajínku, šak tě pán Bůh skloní, že chodíš za pa- nenko, když klekání zvoní. Sš. P. 228., 304. — se. A sklonie se stienové t. j. pominú
truchlosti a zármutkové tohoto světa. Hus III. 47. — (se) od čeho. Uzřel by váhu ctností od tíže Pavlovy se skláněti. Sš. I. 8. Neskloňuj rukú svú ot pomoci sluh svých. BO. — co kdy. Obyčej ... při vyrčení slova Ježíš hlavu a druhdy kolena skláněti. Sš. II. 167. — se kam. Pod něčí vůli se s. Us. Dch. — dle čeho. Dle země skloňujeme 1. jména ženská v nom. sg. v ě n. e vyzvu- kující (koupě, krmě, péče) atd. Bž. 96. — se proč. Ve jménu Ježíš skláněti se mají kolena nebešťanů, zeměšťanův a podsvěťanů. Sš. II. 166. Hlavu nakloňuji, v lásce se sklo- ňuji, polib mne dušičko, ztracená ovečko. Sš. P. 67. — co, koho k čemu (kam). Slunce se bude k západu skláněť. Němc. O milá záře, skloň k nám své tváře, nerač opouštěti svojich věrných dětí. Sš. P. 62. Ale aby tím snáze se k napomínkám jeho sklonili. Sš. Sk. 30. Srdce moje k lidu mému sklání pořáde se s láskou jedinou. Sš. Bs„ 171. Zdali se k tomu skloní, ob er sich dazu herbeilassen wird? Dch. Své uši k ně- komu s. (slyšeti jeho žádost'). Us. To člo- věka k hovadům skloňuje. Jel. Hlavu k zemi s. Br. K sobě ruce skloně, k sobě ruce krče. Prov. Jg. Ke každému se ochotně skláněti. V. Den se sklonil k večeru. Jg. — co, se čím ke komu (kam). Sklánějí se tváří až k zemi. Br. Tváří na zem se s. Kom. Skláněti se k někomu milostí, pomocí (sli- tovati se). Ros. Meč koncem k zemi s. Let. 169. S. se hlavami. Vrat. 56 Lahodností sílu lidské mysli s. Jel. — se komu: Bohu. Kom., Br. My se ti sklonimy, z sebe se ži- vimy. Sš. P. 78. — se před kým. Br. Aby mladší apoštol před ním (Petrem) se sklonil. Sš. II. 24. Skláním se před tebou. Ros. — se s čím. Sklonil se den se sluncem. Troj. — se odkud: s cesty. L.
Sklonitost', i, f., nakloněnosť místa, der Abhang, die Abdachung. Nej. Úhel s-sti,
die Böschungsanlage. Nz. Vz Sklon. Sklonitý, nakloněný, nahnutý, geneigt.
Jád., Ráj. S. pochyly, tonlägig, flach. S. dílo, der Tonlagsbetrieb, Tonlagsort, die Tonlage. S.jáma, der Tonlagschacht, die Tonlage, der Flachschacht. S. střída, die Flachstrecke, die Don-, Tonlage. Hř. S. zeď, schiefstehende Mauer. Bc. Sklonka, y, f., sklon, pletka, skříňka na
chytání ptáků, die Schlinge, Schleife, der Fallstrick. Jg., Šd., Reš. — Sklonky, sklonky = koruny malých stromů, Aeste, Kronen kleiner Bäume. Us. — Sklonky u sítí na pstruhy (oka z dříví vrbového na šňůru připevněná). Us. — Jg. Sklonnosť, i, f., die Neigung, Lust, der
Trieb. Člověku s. ku zlu odníti; S. k zlo- vášněm a náruživostem. Sš. J. 50., II. 55. Sklonný, geneigt; abschüssig. S. vrch.
— k čemu. Povaha ku hříchu s. Sš. II. 120.,
28. Máme pána vezdy ku pomoci s-ného. Sš. J. 184. — s inft. Jest s-ný mysl lidskou zpytovati. Us. Dch. |
Sklonoměr, u, m., klinometr, nástroj hor-
nický k měření sklonu vrstev, Inklinatorium, n. Vz Bř. N. 238. Sklonovací, Beugungs-. S. hláska, der
Beugungslaut. Nz.
Skloňování, sklonení, die Biegung, Nei-
gung. V. S. země. S. mysli = náklonnosť, náchylnosť k čemu. — S. čili deklinace v mluvnici jest ve tvarosloví ohýbání jmen podstatných, přídavných, přechodníkův a příčestí určitých i neurčitých, číslovek a zá- jmen k tomu cíli, aby povstalou proměnou na kmeni, v němž leží význam slova a rod jeho, poznamenáno bylo ještě číslo a vztahy n. poměry, v grammatice pády zvané. To pak děje se příponami a předložkami velmi nestejně a nestejný jest také počet čísel a pádův. Koncovky časem se otírají, kazí a ztrácejí význam a ztráta ta musí býti pak předložkami nahrazena. Gb. Cf. Bž. 64. (strany zaniklých přípon). Sk. jest ohýbání jmen podstatných a přídavných, zájmen a číslovek dle pádův, rodův a čísel a to se děje, když ku kmenům náležité koncovky pád a číslo znamenající se připojují. Decli- natio, die Beugung, Deklination. Jest pak s. jmenné, zájmenné a složené n. smíšené. Kt., Gb., Kz., Bž. 65. Ku sklonění jmen- nému náležejí jména podstatná a přídavná, přechodníky, příčestí, mnohé číslovky zakon- čení neurčitého a základní. U skloňování zá- jmenného máme dva druhy zájmen: já, ty a zvratné se, na kterých se rod neznamená a ten, ta, to i co k tomu náleží, rod zna- menaného podmětu rozeznávající. Proto se jmenují ona bezrodá, tato rodová. Gb. Cf. Bž. 65. S. složené slove tak, protože se dva kmeny skloňují, totiž jméno a zájmeno (ji, ja, je). Vz Nový. Cf. Bž. 65. — S. jmen podstatných rozeznává se dle rodu a koncovní hlásky. Dle těchto známek máme pro podstatná jména mužského rodu dvoje sklonění, pro podstatná ženského rodu troje a pro pod- statná středního rodu čtvero sklonění. Ve skloňování mužských podstatných jmen jest potřebí důležitého rozdílu mezi životnými a bezživotnými bytostmi šetřiti. K živým bytostem počítají se kromě nadsmyslných Bůh, duch, anděl, čert všichni lidé a zví- řata. Tohoto rozdílu mezi životnými a bez- životnými bytostmi šetří čeština při všech ohebných částkách řeči. Kz. Tento rozdíl činí se jen ve slovanštině a jest původu pozdějšího (teprv v 15. stol. pravidlem. Mkl. S. 372., Jir. Nkr. 22.). Schl. S. pravi- delné, nepravidelné. Strany skloňování jmen přídavných vz: Nový, Dnešní, Otcův, Vesel. Strany skloňování zájmen a číslovek vz jednotlivá zájmena a. číslovky. Kromě toho vz více v S. N. článek: ,Slovanský jazyk´ (VIII. str. 656.-666.), Kt. str. 27. a nás!., a v tomto slovníku články: Rod, Číslo, Kon- covky, Tvar, jednotlivé samohlásky. Os. v ná- řečí slováckém na Mor. vz Mtc. 1878.1. sešit. Někdy se sklánějí tvary, které by se neměly skláněti: otčenáš, e, zdrávas, u; mám jak patřího pacholka. Brt. O s. jmen cizích vz jednotlivá jména a Brs. 2. vyd. 24.—75. (O skloňování jmen podstatných vz násle- dující přílohu). |
||
|
|||
Předchozí (370)  Strana:371  Další (372) |