371

den Willen beugen. Us. Dch. Kdo po něm
chodí, pán Bůh ho skloní; Počké šuhajínku,
šak tě pán Bůh skloní, že chodíš za pa-
nenko, když klekání zvoní. Sš. P. 228., 304.

— se. A sklonie se stienové t. j. pominú
truchlosti a zármutkové tohoto světa. Hus
III. 47. — (se) od čeho. Uzřel by váhu
ctností od tíže Pavlovy se skláněti. Sš. I. 8.
Neskloňuj rukú svú ot pomoci sluh svých.
BO. — co kdy. Obyčej ... při vyrčení slova
Ježíš hlavu a druhdy kolena skláněti. Sš.
II. 167. — se kam. Pod něčí vůli se s. Us.
Dch. — dle čeho. Dle země skloňujeme
1. jména ženská v nom. sg. v ě n. e vyzvu-
kující (koupě, krmě, péče) atd. Bž. 96. —
se proč. Ve jménu Ježíš skláněti se mají
kolena nebešťanů, zeměšťanův a podsvěťanů.
Sš. II. 166. Hlavu nakloňuji, v lásce se sklo-
ňuji, polib mne dušičko, ztracená ovečko.
Sš. P. 67. — co, koho k čemu (kam).
Slunce se bude k západu skláněť. Němc.
O milá záře, skloň k nám své tváře, nerač
opouštěti svojich věrných dětí. Sš. P. 62.
Ale aby tím snáze se k napomínkám jeho
sklonili. Sš. Sk. 30. Srdce moje k lidu mému
sklání pořáde se s láskou jedinou. Sš. Bs„
171. Zdali se k tomu skloní, ob er sich
dazu herbeilassen wird? Dch. Své uši k ně-
komu s. (slyšeti jeho žádost'). Us. To člo-
věka k hovadům skloňuje. Jel. Hlavu k zemi
s. Br. K sobě ruce skloně, k sobě ruce krče.
Prov. Jg. Ke každému se ochotně skláněti.
V. Den se sklonil k večeru. Jg. — co, se
čím ke komu (kam). Sklánějí se tváří
až k zemi. Br. Tváří na zem se s. Kom.
Skláněti se k někomu milostí, pomocí (sli-
tovati se). Ros. Meč koncem k zemi s. Let.
169. S. se hlavami. Vrat. 56 Lahodností
sílu lidské mysli s. Jel. — se komu: Bohu.
Kom., Br. My se ti sklonimy, z sebe se ži-
vimy. Sš. P. 78. — se před kým. Br. Aby
mladší apoštol před ním (Petrem) se sklonil.
Sš. II. 24. Skláním se před tebou. Ros. —
se s čím. Sklonil se den se sluncem. Troj.

— se odkud: s cesty. L.
Sklonitost', i, f., nakloněnosť místa, der

Abhang, die Abdachung. Nej. Úhel s-sti,
die Böschungsanlage. Nz. Vz Sklon.

Sklonitý, nakloněný, nahnutý, geneigt.
Jád., Ráj. S. pochyly, tonlägig, flach. S. dílo,
der Tonlagsbetrieb, Tonlagsort, die Tonlage.
S.jáma, der Tonlagschacht, die Tonlage, der
Flachschacht. S. střída, die Flachstrecke, die
Don-, Tonlage. Hř. S. zeď, schiefstehende
Mauer. Bc.

Sklonka, y, f., sklon, pletka, skříňka na
chytání ptáků, die Schlinge, Schleife, der
Fallstrick. Jg., Šd., Reš. — Sklonky, sklonky
= koruny malých stromů, Aeste, Kronen
kleiner Bäume. Us. — Sklonky u sítí na
pstruhy (oka z dříví vrbového na šňůru
připevněná). Us. — Jg.

Sklonnosť, i, f., die Neigung, Lust, der
Trieb. Člověku s. ku zlu odníti; S. k zlo-
vášněm a náruživostem. Sš. J. 50., II. 55.

Sklonný, geneigt; abschüssig. S. vrch.

— k čemu. Povaha ku hříchu s. Sš. II. 120.,
28. Máme pána vezdy ku pomoci s-ného.
Sš. J. 184. — s inft. Jest s-ný mysl lidskou
zpytovati. Us. Dch.

Sklonoměr, u, m., klinometr, nástroj hor-
nický k měření sklonu vrstev, Inklinatorium,
n. Vz Bř. N. 238.

Sklonovací, Beugungs-. S. hláska, der

Beugungslaut. Nz.

Skloňování, sklonení, die Biegung, Nei-
gung. V. S. země. S. mysli = náklonnosť,
náchylnosť k čemu. — S. čili deklinace
v mluvnici jest ve tvarosloví ohýbání jmen
podstatných, přídavných, přechodníkův a
příčestí určitých i neurčitých, číslovek a zá-
jmen k tomu cíli, aby povstalou proměnou
na kmeni, v němž leží význam slova a rod
jeho, poznamenáno bylo ještě číslo a vztahy
n. poměry, v grammatice pády zvané. To
pak děje se příponami a předložkami velmi
nestejně a nestejný jest také počet čísel
a pádův. Koncovky časem se otírají, kazí
a ztrácejí význam a ztráta ta musí býti pak
předložkami nahrazena. Gb. Cf. Bž. 64.
(strany zaniklých přípon). Sk. jest ohýbání
jmen podstatných a přídavných, zájmen a
číslovek dle pádův, rodův a čísel a to se
děje, když ku kmenům náležité koncovky
pád a číslo znamenající se připojují. Decli-
natio, die Beugung, Deklination. Jest pak
s. jmenné, zájmenné a složené n. smíšené.
Kt., Gb., Kz., Bž. 65. Ku sklonění jmen-
nému náležejí jména podstatná a přídavná,
přechodníky, příčestí, mnohé číslovky zakon-
čení neurčitého a základní. U skloňování zá-
jmenného máme dva druhy zájmen: já, ty
a zvratné se, na kterých se rod neznamená
a ten, ta, to i co k tomu náleží, rod zna-
menaného podmětu rozeznávající. Proto se
jmenují ona bezrodá, tato rodová. Gb. Cf. Bž.
65. S. složené slove tak, protože se dva kmeny
skloňují, totiž jméno a zájmeno (ji, ja, je).
Vz Nový. Cf. Bž. 65. — S. jmen podstatných
rozeznává se dle rodu a koncovní hlásky.
Dle těchto známek máme pro podstatná
jména mužského rodu dvoje sklonění, pro
podstatná ženského rodu troje a pro pod-
statná středního rodu čtvero sklonění. Ve
skloňování mužských podstatných jmen jest
potřebí důležitého rozdílu mezi životnými
a bezživotnými bytostmi šetřiti. K živým
bytostem počítají se kromě nadsmyslných
Bůh, duch, anděl, čert všichni lidé a zví-
řata. Tohoto rozdílu mezi životnými a bez-
životnými bytostmi šetří čeština při všech
ohebných částkách řeči. Kz. Tento rozdíl
činí se jen ve slovanštině a jest původu
pozdějšího (teprv v 15. stol. pravidlem.
Mkl. S. 372., Jir. Nkr. 22.). Schl. S. pravi-
delné, nepravidelné. Strany skloňování jmen
přídavných vz: Nový, Dnešní, Otcův, Vesel.
Strany skloňování zájmen a číslovek vz
jednotlivá zájmena a. číslovky. Kromě toho
vz více v S. N. článek: ,Slovanský jazyk´
(VIII. str. 656.-666.), Kt. str. 27. a nás!.,
a v tomto slovníku články: Rod, Číslo, Kon-
covky, Tvar, jednotlivé samohlásky. Os. v ná-
řečí slováckém na Mor. vz Mtc. 1878.1. sešit.
Někdy se sklánějí tvary, které by se neměly
skláněti: otčenáš, e, zdrávas, u; mám jak
patřího pacholka. Brt. O s. jmen cizích vz
jednotlivá jména a Brs. 2. vyd. 24.—75.
(O skloňování jmen podstatných vz násle-
dující přílohu).