383

slovky dle Kosť skloňovaly. — 3. Také
komparativ příslovcí jest skrácen; novoč.
raději z staroč. radějie; v staročes. čteme
pravidelně dlouhou koncovku: rozumnějie,
ranějie, stálejí, skutečnějí. Později od 16.
století se psalo i, kterýžto způsob se potom
v češtině spisovné vůbec ujal: avšak češtinaobecná otírala tu koncovku až do úplného
vyhubení čili odsutí a slyšíme, druhdy také
čteme: raděj, stálej (m. raději, stáleji). Gb.

— Dvojslabičné komparativy jmen přídav-
ných na -ší krátí dlouhou kmenovou samo-
hlásku : krátký—kratší, úzký —užší, blízký—
bližší a p. Bž. 22. Vz Komparativ. — 4.
S. děje se mimo to ve skloňování při jménech
jedno- a dvouslabičných, při oněch, když
o slabiku vzrostou, při těchto, když se kon-
covka zdlouží aneb když se o slabiku roz-
šíří aneb i když se jednoslabičnými stávají.
Tak se skracuje, á v a: rána — ranou —
ranám, ranám, ran, rámě — ramene; í v i:
mísa, misou, misami, mis, lípa, lipou, lipami,
lip; í v ě, e: díra, děrou, děrami, děr, míra,
měrou, měrami, měr, símě — semene; ou v u:
strouha, struhou, struhami, struh, trouba,
trubou, trubami, trub; ů v o: stůl, stolu,
hůl — holi, smůla, smolou, smolami, smol,
kůže, koží, kožemi; é v e: dvéře, dveří,
plémě, plemene; ý v e: týmě, temene. —
Pozn. Za příčinou koncovky dlouhé zamě-
ňuje se někdy silnější samohláska samo-
hláskou slabší: sebou, tebou, naproti sobě,
tobě. Zk. Ml. I. 10. Vz jednotlivé samo-
hlásky. — 5. O skracovaní dlouhých kmeno-

' vých samohlásek při tvoření jmen podstatných
a přídavných vz přípony: -ač, -ak, -ař, -átko,
-ba, -č, -dlo, -ec, -eč, -í, -ice, -ič, -ík, -ina,
-írna, -isko, -ník, -sko, -ství, -stvo, -ště,
-tel; -atý, -cí, -i, -itý, -ivý, -ní, -ný, -ský.

— 6. Ve jménech složených: kralovrah, chva-
lozpěv, krasopis, licoměrník, ptakopravec,
malomocný, lipolistý, ale též: růžoprstý. Bž.
24. — 6. Ů sloves třídy šesté skracuje
se ve kmeni samohláska: jsou-li odvozena
od jednoslabičných jmen podstatných
muž. rodu a dvouslabiéných ženských,
nezdrobnělých: král — kralovati, kříž — kři-
žovati, pán — panovati, hrouda — hrudovati,
nouze — nuzovati, práce — pracovati atd. Sem
náleží též radovati se od adjektiva rád. Od
ostatních jmen tvořená podržují kmenovou
samohlásku dlouhou: háček — háčkovati,
článek — článkovati, mládek — mládkovati,
účet — účtovati, úřad — úřadovati atd.
Ale slovesa předešlých tříd, přecházejíce ve
třídu VI, vesměs skracují dlouhou kmeno-
vou samohlásku: krátiti — skracovati, lé-
tati — poletovati, svítiti — rozsvěcovati,
rmoutiti — zarmucovati, vvšiti — povyšo-
vati. Brs. 2. vyd. 19., 225. "— 7. Když tvo-
říme zdrobneliny slov oněch, jež ve kmenu
dlouhou samohlásku mají: tráva — travička,
kráva — kravička, bouda — budka, houba

— hubka, krátký — kratičky, kraťounký,
řídký — řiďounký atd. Ale mnohá subst
podržují dlouhou samohlásku: mírka, dírka,
knížka, kůrka, šňůrka a p. Bž. 23. — 8. Při
rozkazovacím způsobu jednoslabičném: sou-
diti — suď, slíbiti — slib atd. Vz Rozkazo-
vací. Vz Pk. Pravopis 5.—9. V supině:

Jdu spat, hlasat, sběrat. Bř. 23. Vz Supi-
num. — 9. U podstatných jmen slovesných
od příčestí min. trp. příponou -í tvořených :
bití, živobytí, (se)jití a p., čímž lišíme je od
infinitivu. Bž. 23. — II. Prízvučné. Toto
krácení týká se slov jednoslabičných a dvoj-
slabičných, kteráž, nejsou-li složena, přízvuk
i délku mají na samohlásce kmenové; když
pak skládáme je s předponami slabiku tvo-
řícími, přechází přízvuk na tyto předpony;
ztrátou přízvuku pozbývá pak samohláska
kmenová i délky přízvučné. To děje se a)
u jmen: chvála — pochvala, krása — okrasa,
síla — posila, tráva — otrava, víra — po-
věra, smích — posměch, jméno — zájmeno;
b) u infinitivů dvojslabičných: píti — vy-
piti, bíti — nabiti. — Výjimky: a) infinitivy,
jichž otevřené kmeny na -u se končí, podr-
žují -ou (= ú) i ve složení trojslabičném:
douti — nadouti, plouti — vyplouti. — b)
Infinitivy, jejichž kmenová slabika stažením
dlouha jest, podržují délku její i ve složení
trojslabičném: státi (ze stojatí) — postáti,
báti — nebáti se, hřáti — zahřáti. Vz Infinit.
(I. 574. b.). — c) Infinitivy kmene zavřeného
podržují dlouhou kmenovou samohlásku
i mimo dvojslabičnosť, poněvadž, ač délka
přízvučná mizí, délka polohová (dle Mkl.
akcentualní) zůstává: nésti — vynésti, péci
— napéci (napékti). Bž. 21. Vz Infinitiv.
(I. 574. b.) - S. = škoda, ujma, ublí-
žení, die Schmälerung, Verkürzung, Beein-
trächtigung, der Nachtheil, Abbruch, das Un-
recht. Žádné nouze ani skrácení nemíti; s.
v něčem míti. V. Děje se mu v tom s. Kom.
S. na něčem trpěti. Us. Mnozí lidé ve svých
spravedlivostech s. nesou. Bdž. 131.

Skrácenina, y, f., skratek, die Abbre-
viatur. Rk.

Skrácenosť, i, f., die Verkürzung. Nz.

Skrácený ; skrácen, a, o, abgekürzt. V.
S. dělení, násobení; způsob dělení, náso-
bení s-ného, abgekürzte Divisions-, Multi-
plikationsmethode. Nz. S. jméno, vz Skratek.
S. řeč, V., údy. Rst. Ostatně vz Skrátiti
i strany: On jest skrácen.

Skracovací, Abkürzungs-. S. tečka, Nz.

Skracování, vz Skrácení.

Skracovka, y, f., das Abkürzungszeichen.
Rk.

Skraček, čku, m. V dvorci rodných
bratů ani skračka. Hdk. C. 337.

Skrada, vz Skovrada.

Skřahnouti = skřehnouti.

Skrájeti, vz Skrojiti.

Skřákati se, v Krkon. = síly zase na-
bývati, wieder zu Kräften kommen. Kb.

Skrakec, kce, m., galeodes, pavouk.
Krok. II. 249.

Skraloup, vz Škraloup, s se s š rádo
střídá. Příp. -upъ. Mkl. B. 213.

Skramiti, il, en, ení == krotiti. Sš. O. 88.

Skramníky, dle Dolany, ves u Čes.
Brodu. Vz S. N., Tk. III. 192.

Skramouš, e, m., něm. Skramousch, ves
u Mšena. PL.

Skraň, škraň, i, skraně, škraně, f., na
Slov. škránek, nku, m. = čelísť spodní n.
hořejší, der Kinnladen, Kiefer, die Kinnlade,
D., lícní kosť, der Oberkiefer. Jád., Leg.,