386

Skřečení, n., vociferatio, das Geschrei.
Ž. wit. 32. 3.

Skřečeti, škřečeti, 3. pl. -čí, skřeč, če (íc),
el, ení; skřekati, škřekati, skřeknouti, škřek-
nouti, kl, utí; skřečívati, škřečívati — proni-
kavé křičeti, quecken. Výb. I. 1098. — abs.
Orel, sup, labuť, netopýr, žába s-čí. Us. — Zvl.
o ptácích, když se hnízdí, hecken, glucken.
Skřečí sup, koroptva, Br., slepice (na Mor.:
chytá se jí skřek). Kom. — proč jak. Sta-
rostí skřečela slepice bez ukonání. Puch. —
kde. Straka v mém sadě škřečí. Koll. —
S. = křičeti, schreien. Píše papežovi Euge-
niovi, kterak na jeho sieni mnoho jest svá-
róv, kterak dá skřečeti právu ciesařskému
a velí mlčeti zákonu Kristovu. Hus I. 255.
— Skřekati = sápati se. Na Mor. Brt.

Skřečka, y, f., slepice skřečná, kvočna,
die Gluckhenne. Mor. Sd.

Skřečko, a, m. křikloun, der Schreier.
Slov. Bern. Vz Skřeček.

Skřečnice, e, f., zastr., cemma. Rozk.

Skřečník, a, m. = kdo skřečí. GR.

Skřečný, škřečný, skřečící, kvočný. S.
slepice, Gluckhenne, f. Jel.

Skřečoň, e, m., ves u Bohumína ve Slez.
Tč.

Skřečovatěti, ěl, ění, s-titi se, krampf-
haft werden. Nej.

Skředylka, y, ť. = poklička, die Stürze.
U Prostěj. Fr. Přikryl.

Skřeh, skřeh, u, m., žabí křik, das Frosch-
geschrei. Ros.

Skřehati, vz Skřehnouti. Sš. Sm. bs. 76.

Skřehčeti, el, ení, knirschen. — čím:
zuby. Ctib. — Vz Skřehotati.

Skřekčiti, il, en, ení; skřehčovati = křehké
činiti, mürb machen. Rostl. — co čím:
těsto máslem.

Skřehle = stuhle, zmrzle, starr. Jg.

Skřehlosť, i, f., stuhlosť, zmrzlosť, die
Erstarrung vor Kälte.

Skčehlý, tvrdý, tuhý, ztrnulý, erstarrt.
V. — čím: zimou. D. -- od čeho: od
zimy. D.

Skřehniti se = plakati. Mor. Šd.

Skřehnouti, hnul a hl (zastr. skřahl),
utí = zimou ztuhnouti, erstarren (vor Kälte);
křehkým býti, mürbe werden. — čím: zi-
mou. — kde: na cestě. Ros. Skřah na dřevě
Ježíš (stuhl). Cant. D. — komu. Skřehlo
jí srdce. Hlas.

Skřehot, škřehot (zastr. skřehet), u, m.
= skřehotání, skřek, příp. -otъ. Mkl. B. 118.
Das Gekräusch, Klirren. V. S. zubami (m.:
zuby). Bl. Položím před sě i pred každého
zde v světě hriešného oheň věčný, temnosti
věčné, pláč a s. zubóv; Tu bude pláč a s.
zubóm; S. zubóv, jenž jest tvrdých kostí
z bolesti tlučeme, znamená bolesť, jíž bude
tělo súženo. Hus L 285., 322., II. 42., 47. —
Skřehot, drobné kameničko, skřemení, der
Gries. V. — S., ostrosť hrdla. 1520.

Skřehotati, skřehotati, -rám a -ci; skřeh-
tati, škřehtati, -tám a -ci, knarrend schreien,
kräuschen, knirren, knirschen, quacken. —
abs. Skřehtají krkavci, Zlob., slepice, D.,
žáby. Aqu. — čím: zuby. St. skl. — čím
na koho. S-ly jsú na mě zuby. Ž. wit.
34. 16. Škřehce svými zuby na mě. Ctib.,

BO. — Ms. Ps. — od čeho. Meči od odění
skřehcí. St. skl. — kde. Zelená žába na
dřevě škřehce. Ms. bib. — proti komu.
Jel.

Skřehotný, plný skřehotu, voll Kiesel,
Gries. Jád.

Skřeht = skřehot. Št.

Skřehtání, n., fremitus. Ž. wit. Hab. 12.
Vz Skřehotati. Výb. I. 48.

Skřehtati, frendere, knirschen.

Skreja, e, m., osob. jm. Šd.

Skreje, lépe: Skryje. Kal.

Skřek, škřek, u, m., skřečení, křik proni-
kavý, der Schrei, die Wehklage, das Ge-
schrei. Žába dělá s.; s. slepičí (kvokání),
Bern., orlový, žabí. L. Té slepice chytá se
s. (skřečí). Us. na Mor. Strah vrahóm vy-
razí z hrdel skřeky. Rkk. 13. S. veliký. Ss.
o zští. S. něčí přehlušiti. Dch. A strašný s.
při tom dělají (psi na východě). Sš. II. 173.
— S. Žabí skřeky, der Froschlaich. Na
Ostrav. Tč. — S., lapání ptáků vějicemi
zastrčenými v haluze stromu. Na morav.
Zlínsku. Brt. Vz více v Mtc. 1877. 144. —
S. = klec, v Krkonš. Kb.

Skřekání, n. = křik, Geschrei, n. Vz
Skřečeti. Sš. II. 124.

Skřekati, vz Skřečeti.

Skřeklák, a, m. = křikloun. Bern.

Skřeklavě, skřeklavě (škřeklivě, Výb. I.
453.) = s křekem, schreiend. Tkad.

Skřeklavosť, škřeklavosť, i, f., křiklavosť,
das Zettergeschrei. Bern.

Skřeklavý, škřeklavý, křiklavý, stark
schreiend, schreierisch. Tkad. S. žába. Orb. p.

Škřeklivě, vz Skřeklavě.

Skřeknouti, kl, utí = skřiknouti, einen
Schrei machen. Bern. — S. se = svolati se,
sich auf einen Schrei versammeln. St. 6kl.
III. 138.

Skřekoň, ě, m., děcko ubrečené, ukřičené,
ein weinerliches Kind. Na mor. Zlínsku. Brt.

Skřekule, e, f., skřeklavá zena, die Schrei-
erin. Bern.

Skřele, pl. = klapky (ústroje dychací ryb),
die Kiemen, Kiemendeckel. Us. Ktk.

Skřemel, škřemel, u, m., skřemelka, y,
f., der Kiessand. Vaň.

Skřemelák, u, m., křemelák, die Hage-
eiche. Kaub.

Skřemelený; -en, a, o, verkieselt. Dch.

Skřemeleti, el, ení, verkieseln. Dch.

Skřemen, škřemen, e, skřemének, skřemí-
nek, nku, skřemetiec, nce, m., skřemení, n.
(na Mor. skřemenice, e, f.), skřemeníčko, a,
n. = křemen, kámen oblátkový, der Kiesel,
Kieselstein, Kies, Quarz. Příp. -menъ. Mkl.
B. 237. Škřemen, škřemení, škřemínek. V.
K rozsvícení ohně křesadlo s troudem, s ocelí,
škřemenem (křesacím kamenem) ať jest tu.
Kom. Škřemeničko, kteréž do střevíce padá.
V. Pravý skřernínek! Vz Svéhlavý. Č.—
Vz Křemen.

Skřemenáč. e, m., tetra lagopus, kura
lesní, das Schnee-, Stein-, Waldhuhn. D.,
Schd. II. 461. — S., houba, der Steinpilz.

Skřemenatý, škřemenatý, plný skřemene,
grasig. D., Reš.

Skřemeněti, ěl, ění, zu Kieselstein wer-
den. Zlob.