400

na s-ny, das Fleckenwasser. Dch. S. slu-
neční. Š. a Z. Prorado! skvrno křesťan
věčná! Rkk. 53. Prášek k vypravení skvrn
ze tkanin lněných. Presl. Měsíc vždy ty
samé skvrny ukazuje. Mus. IV. S. na kůži.
Lk S. na rostlinách = místo rozdílného
tvaru (okrouhlé, rohaté) nevyvýšené, jinak
nežli půda barvené na př. na listech jetelu
obecného, aronú skvrnatého. S-ny výtrus-
naté, maculae fructiferae, místo na stélce
řasovitých povýšené, skvrně podobné, v je-
hožto dutině jsou výtrusnice; ve stélce če-
pelatek (laminaria). Rst. 210. O s-nách ve
skle a o poznání jich vz KP. II. 155.

Skvrňany, dle Dolany, Skurnian, ves
u Plzně. PL., Tk. IV. 592.

Skvrnatosť, i, f., die Fleckigkeit. S. dříví
javorového. Svět.

Skvrnatý, fleckig, gefleckt. S. kočka.
Us. S. lodyha bolehlava. Rst.

Skvrnavý, strsl. skvrъnavý. maculatus.
Příp. -avъ,. Mkl. B. 220.

Skvrniti, íl, en, ění (škvrniti), verunrei-
nigen, beflecken, unrein machen. Jg. — koho,
co. Mrtvý ten čistých neskvrní. St. skl. II.
24. 8. den sváteční. Hus I. 132. — se čím:
nečistotou. Kněžstvie hřiechy svými škvrnie.
Hus I. 134.

Skvrnitý, gefleckt. S. břidlice. Krč. 264.

Skvrnobarvý, fleckfärbig. Dch.

Skvrnota, y, f., sordes, příp. -ta. Mkl.
B. 163.

Skvrnov, a, m., Skworniow, ves u Kou-
řimi. PL.

Skvucí, zastr. stkvoucí.

-sky. Tvary v -sky ukončené jsou instr.
plur.: česky, německy atd. Tomu nasvědčují
tyto okolnosti: 1. vyskytují se takové pří-
slovečné instrumentaly v sing, i v plur.
vedlé sebe: hupkem — hupky, celkem —
celky, zpátkem — zpátky, mlčkem — mlčky
atd. — 2. Nasvědčují tomu adverbia väcmi
(slov.) a velmi, tvořené nepochybnou pří-
ponou instrumentalu plur. — Taktéž tvar
pěškami vedlé nynějšího pěšky, v starších
památkách zcela obyčejný: Musichu pěš-
kami choditi. St. skl. IV. 291. a j. Vz Pěš-
kami. — 3. Obdoba jiných jazyků: d'iá
Ttí/éwv, ô tet ß^a/eo>v, dl 'ey.óvro>v. Alternis,
střídavě. Brt. Instrum. 39.

-ský, přípona jmen přídavných (řec. -ixoq,
lat. -icus, -acus, něm. -isch). V této skupe-
niné jest před k přisuto s; stb. -ъskъj (proti
lat. -icus, řec. -r/.o<,-). Gb. Hl.119. Adjektiva
příponou touto ukončená zastupují genitiv
jiných příbuzných řečí, Mkl. S. 11., a tvoří
se více ze substantiv než z adjektiv, z těchto
zřídka. Mkl. B. 280. Klade se: 1. místo ge-
nitivu přivlastňovacího vytýkajíc věc, jež
jménu omezenému přísluší (Vz -í, -ní, -ný
přípona). Kopyto hovadské, kleště kovářské,
V., pysk sviňský, Kom., zdi jerusalemské,
ruce lidské, obličej zemský, dům královský,
Br., egyptská moudrosť, zápal ženský, Mudr.,
přirození člověcké a božské, Pass., právo
měšťanské; oděv mužský, ženský, panský.
— 2. Místo genitivu podmětu, vytýkajte
podmět aneb původ činnosti a vlastnosti,
kterouž jméno omezené do sebe má (Vz -í,
přípona, -vý, -ní). Hněv pohanský, Pass.,

kvílení dětinské, umění lékařské, Kom., mi-
lování manželské, otcovské chlubení, Mudr.,
otázka královská, Háj., běh něbeský (běh
nebes). V. — 3. Místo genitivu předmět-
ného jmenujíc věc, která předmětem činnosti
jména omezeného jest. (Vz přípony: -vý, -ný,
-ní). Obležení jerusalemské, Pass., ostraha
městská, Troj., spasení lidské. Kom. — 4.
Jmenuje se jí příčina a původ, odkud vec
omezena jest. (Vz přípony: -ový, -ný). Kun-
rad Brněnský, chléb nebeský, V., Anna Ko-
stelecká, Vojtěch Roudnický, Markéta By-
střická, Svěd., víno uherské, máslo horské.

— 5. Jmenuje se jí místo, kde věc omezena
jest, čas, kdy se deje, aneb způsob, jak jest.
(Vz přípony: -ový, -ný, -ní). Polské (od
pole) květy, zvěř leská, Rkk., kostel vyše-
hradský, duha nebeská, V., pád rajský, slunce
nebeské. Kom. Život venkovský. — Zk. Skl.
str. 305.-315. Cf. Šf. Poč. 116., Bdl. Obr.
LS. 2. vyd. 90. — Změny hlásek na konci
slov před -ský (-hský). 1. H se mění v ž a
toto se souhl. s v šs a s: Bůh — božský,
s podob, božský — boský (v Krkonš. boj-
ský). — 2. Ch do š a toto se souhl. s v ss
a s: mnich — mnišský — rnniský, Cechy —
češský — český, Vlachy — vlašský — vlaský.

— Pozn. Proměna tato může se vykládati také
odsutím š. Gb. Hl. 103. — 3. Z v ž ve slově
kněz — kněžský. Slez — slezský — slezký.

— 4. S se vynechává: Sas — sasský —
saský, ves — veský, pes — peský. — 5.
K do c a c splývá s s do c (čs = tšs —
ts — c): katolík — katoličský — katolický,
zpěvák — zpěváčský — zpěvácky, Mohuč —
mohucký. — 6. C s s splývá do c: Němec

— němecský — německý. — 7. Jiné měkké
souhlásky jako: ř, u, ď, ť objevují se jen
tenkráte před -ský, mají-li je substantiva
k nim příslušná: Libeň — libeňský, Vídeň —
vídeňský, Plzeň — plzeňský, kůň — koňský,
rybář —rybářský, moře — mořský, Pešť —
pešťský a p. Naproti tomu : hora — horský,
žena — ženský, mlýn — mlýnský, pán —
panský, Lhota — lhotský, Karlín — karlín-
ský, Brod — brodský a p. mají hlásky tvrdé.
SpRávněji tudíž říkáme: plzeňský, libeňský,
koňský, vídeňský než: plzenský, libenský,
konský, vídenský a p. Brs. 2. vyd. 226. —
8. Před příponou touto krátí se předchá-
zející dlouhá kmenová samohláska pravidelně
u adjektiv vedených od substantiv na -ík,
jak obecných tak vlastních: básník — bá-
snický, rolník — rolnický, Mělník — měl-
nický, Rakovník — rakovnický. U adjektiv
místních ode jmen jiného zakončení nebývá
obyč. toto ukrácení: Beroun — berounský,
Přelouč — přeloucký (ale i přelucký), olo-
moucký (olomucký), jičínský, kolínský, ber-
línský a pod. Brs. 2. vyd. 226. — Cf. také
ku př. ráj — rajský, pan — panský, kráva

— kravský, ale: kovářský, jonácký, mydlář-
ský, cikánský. — 9. U adj. vedených ode
jmen v ice splývá c se souhláskou s v c:
Jilemnice — jilemnický, sušický atd. Vz Cs.
U jmen v -iče, -ovice, pomnožných (u jmen
původně kmenových) odsouvá se často pří-
pona -ice a připojuje se přípona -ský ku
kmeni: Budějovice — budějovský, Par-
dubice — pardubský a p. Některá však