Předchozí (399)  Strana:400  Další (401) |
|
|||
400
|
|||
|
|||
na s-ny, das Fleckenwasser. Dch. S. slu-
neční. Š. a Z. Prorado! skvrno křesťan věčná! Rkk. 53. Prášek k vypravení skvrn ze tkanin lněných. Presl. Měsíc vždy ty samé skvrny ukazuje. Mus. IV. S. na kůži. Lk S. na rostlinách = místo rozdílného tvaru (okrouhlé, rohaté) nevyvýšené, jinak nežli půda barvené na př. na listech jetelu obecného, aronú skvrnatého. S-ny výtrus- naté, maculae fructiferae, místo na stélce řasovitých povýšené, skvrně podobné, v je- hožto dutině jsou výtrusnice; ve stélce če- pelatek (laminaria). Rst. 210. O s-nách ve skle a o poznání jich vz KP. II. 155. Skvrňany, dle Dolany, Skurnian, ves
u Plzně. PL., Tk. IV. 592. Skvrnatosť, i, f., die Fleckigkeit. S. dříví
javorového. Svět. Skvrnatý, fleckig, gefleckt. S. kočka.
Us. S. lodyha bolehlava. Rst. Skvrnavý, strsl. skvrъnavý. maculatus.
Příp. -avъ,. Mkl. B. 220. Skvrniti, íl, en, ění (škvrniti), verunrei-
nigen, beflecken, unrein machen. Jg. — koho, co. Mrtvý ten čistých neskvrní. St. skl. II. 24. 8. den sváteční. Hus I. 132. — se čím: nečistotou. Kněžstvie hřiechy svými škvrnie. Hus I. 134. Skvrnitý, gefleckt. S. břidlice. Krč. 264.
Skvrnobarvý, fleckfärbig. Dch.
Skvrnota, y, f., sordes, příp. -ta. Mkl.
B. 163. Skvrnov, a, m., Skworniow, ves u Kou-
řimi. PL. Skvucí, zastr. stkvoucí.
-sky. Tvary v -sky ukončené jsou instr.
plur.: česky, německy atd. Tomu nasvědčují tyto okolnosti: 1. vyskytují se takové pří- slovečné instrumentaly v sing, i v plur. vedlé sebe: hupkem — hupky, celkem — celky, zpátkem — zpátky, mlčkem — mlčky atd. — 2. Nasvědčují tomu adverbia väcmi (slov.) a velmi, tvořené nepochybnou pří- ponou instrumentalu plur. — Taktéž tvar pěškami vedlé nynějšího pěšky, v starších památkách zcela obyčejný: Musichu pěš- kami choditi. St. skl. IV. 291. a j. Vz Pěš- kami. — 3. Obdoba jiných jazyků: d'iá Ttí/éwv, ô tet ß^a/eo>v, dl 'ey.óvro>v. Alternis, střídavě. Brt. Instrum. 39. -ský, přípona jmen přídavných (řec. -ixoq,
lat. -icus, -acus, něm. -isch). V této skupe- niné jest před k přisuto s; stb. -ъskъj (proti lat. -icus, řec. -r/.o<,-). Gb. Hl.119. Adjektiva příponou touto ukončená zastupují genitiv jiných příbuzných řečí, Mkl. S. 11., a tvoří se více ze substantiv než z adjektiv, z těchto zřídka. Mkl. B. 280. Klade se: 1. místo ge- nitivu přivlastňovacího vytýkajíc věc, jež jménu omezenému přísluší (Vz -í, -ní, -ný přípona). Kopyto hovadské, kleště kovářské, V., pysk sviňský, Kom., zdi jerusalemské, ruce lidské, obličej zemský, dům královský, Br., egyptská moudrosť, zápal ženský, Mudr., přirození člověcké a božské, Pass., právo měšťanské; oděv mužský, ženský, panský. — 2. Místo genitivu podmětu, vytýkajte podmět aneb původ činnosti a vlastnosti, kterouž jméno omezené do sebe má (Vz -í, přípona, -vý, -ní). Hněv pohanský, Pass., |
kvílení dětinské, umění lékařské, Kom., mi-
lování manželské, otcovské chlubení, Mudr., otázka královská, Háj., běh něbeský (běh nebes). V. — 3. Místo genitivu předmět- ného jmenujíc věc, která předmětem činnosti jména omezeného jest. (Vz přípony: -vý, -ný, -ní). Obležení jerusalemské, Pass., ostraha městská, Troj., spasení lidské. Kom. — 4. Jmenuje se jí příčina a původ, odkud vec omezena jest. (Vz přípony: -ový, -ný). Kun- rad Brněnský, chléb nebeský, V., Anna Ko- stelecká, Vojtěch Roudnický, Markéta By- střická, Svěd., víno uherské, máslo horské. — 5. Jmenuje se jí místo, kde věc omezena
jest, čas, kdy se deje, aneb způsob, jak jest. (Vz přípony: -ový, -ný, -ní). Polské (od pole) květy, zvěř leská, Rkk., kostel vyše- hradský, duha nebeská, V., pád rajský, slunce nebeské. Kom. Život venkovský. — Zk. Skl. str. 305.-315. Cf. Šf. Poč. 116., Bdl. Obr. LS. 2. vyd. 90. — Změny hlásek na konci slov před -ský (-hský). 1. H se mění v ž a toto se souhl. s v šs a s: Bůh — božský, s podob, božský — boský (v Krkonš. boj- ský). — 2. Ch do š a toto se souhl. s v ss a s: mnich — mnišský — rnniský, Cechy — češský — český, Vlachy — vlašský — vlaský. — Pozn. Proměna tato může se vykládati také
odsutím š. Gb. Hl. 103. — 3. Z v ž ve slově kněz — kněžský. Slez — slezský — slezký. — 4. S se vynechává: Sas — sasský —
saský, ves — veský, pes — peský. — 5. K do c a c splývá s s do c (čs = tšs — ts — c): katolík — katoličský — katolický, zpěvák — zpěváčský — zpěvácky, Mohuč — mohucký. — 6. C s s splývá do c: Němec — němecský — německý. — 7. Jiné měkké
souhlásky jako: ř, u, ď, ť objevují se jen tenkráte před -ský, mají-li je substantiva k nim příslušná: Libeň — libeňský, Vídeň — vídeňský, Plzeň — plzeňský, kůň — koňský, rybář —rybářský, moře — mořský, Pešť — pešťský a p. Naproti tomu : hora — horský, žena — ženský, mlýn — mlýnský, pán — panský, Lhota — lhotský, Karlín — karlín- ský, Brod — brodský a p. mají hlásky tvrdé. SpRávněji tudíž říkáme: plzeňský, libeňský, koňský, vídeňský než: plzenský, libenský, konský, vídenský a p. Brs. 2. vyd. 226. — 8. Před příponou touto krátí se předchá- zející dlouhá kmenová samohláska pravidelně u adjektiv vedených od substantiv na -ík, jak obecných tak vlastních: básník — bá- snický, rolník — rolnický, Mělník — měl- nický, Rakovník — rakovnický. U adjektiv místních ode jmen jiného zakončení nebývá obyč. toto ukrácení: Beroun — berounský, Přelouč — přeloucký (ale i přelucký), olo- moucký (olomucký), jičínský, kolínský, ber- línský a pod. Brs. 2. vyd. 226. — Cf. také ku př. ráj — rajský, pan — panský, kráva — kravský, ale: kovářský, jonácký, mydlář-
ský, cikánský. — 9. U adj. vedených ode jmen v ice splývá c se souhláskou s v c: Jilemnice — jilemnický, sušický atd. Vz Cs. U jmen v -iče, -ovice, pomnožných (u jmen původně kmenových) odsouvá se často pří- pona -ice a připojuje se přípona -ský ku kmeni: Budějovice — budějovský, Par- dubice — pardubský a p. Některá však |
||
|
|||
Předchozí (399)  Strana:400  Další (401) |