431

Tak rázně nikdy heslovaný nebyl
dávných na kolbách štít pochycen rukou,
nikdy za krásnějším se mužný
pluk znamením nehrnul do bitvy. (Č.).

Slohy čtyřveršové zosnované na základě
prízvuku jsou rhythmu buď trochejského neb
iambického, někdy i daktylického, a mohou
verše kolika koli stop obsahovati a rýmy
všeho způsobu.

Mužně hlediž pravdě v čelo,

i když tě chce znepokojit:

byť i srdce krvácelo,

pravda je též umí zhojiť. (Jbl.).

Nechť nám otesali strastní dnové
poslední kvetoucí ratolesť;
z lípy vyrážejí větve nové,
zdráv když jenom kořen jest. (Vc).

d) Jsou i slohy o pěti, šesti, sedmi, de-
víti a více verších, přerozličné i rhythmem
i rýmy, pro něž není názvů zvláštních:

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede z lesa pán,

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

jede sám a sám. (Er.).

O hvězdo mořská, matko milosti!
ve sváru živlů mír svůj rozhosti,
a zažeň vichrů divý sněm
nebeských očí pokynem,
o hvězdo mořská! (Svat. Čech.).

Laštovička lítá, lítá,
a vesnu k nám vítá:
krásná záře v ranní páře

vede mladý den

pudíc plachý sen.
Doma, v poli jen šveholí,
pěje, slyš i slyš:
„Já jsem vstala, posnídala,
a ty ještě spíš ?" (Hanka).

Slyš pěnice šedoperá

pěje v keře poupatech,

jakby srdce mladé zcela

jarem vyzpívati chtěla

svěžím zvukem písní těch. (Hdk.).

e) Sloha osmiveršová vedlé čtyřveršové
vyskytá se nejčastěji. Rozmanitosť rhythmu
a rýmů v této strofě převeliká. Nejdůleži-
tější ze sloh osmiveršových jest stance čili
oktava. Skládá se z osmi pětistopých tro-
chejů neb iambů rymujících se obyčejně
střídavě ženským a mužským rýmem dle
obrazce ab ab ab cc. Nemají-li poslední
dva verše rýmu zvláštního, nýbrž druží-li
se ke dřevnějším (tedy místo cc zase ab),
nazývá se sloha sicilianou. Italští básníkové
Ariosto a Tasso použili této slohy ku svým
básním epickým „Orlando furioso" a „Geru-
salemme liberata". Mistrné stance české
vzdělal Jan Pravoslav Koubek.

Kdo jazyk ten, jenž mocně hřímá,

nebeskou dýše svobodou

a spolu sluch i srdce jímá,

že rozplývá se lahodou,

kdo jazyk český od mladictví

vážíš za nejdražší dědictví:

tys bratr náš, tys bratr náš,

ty čistým ohněm plápoláš. (Č.).

f) Strofy o více než osmi verších zřídka
se vyskytují. Slohou jedenáctiveršovou,
v níž první čtyři verše střídavě se rymují;
pátý se třetím a prvním, posledních šest
pak sdružené, napsal Gustav Pfleger svůj
román „Pan Vyšinský" nazvaný:

O poesie! Dítko z čarných luhů,

ty ztraceného ráje dědictví,

jež ducha jímáš v kouzla svého kruhu

a štěpíš v srdce pravé šlechtictví:

já tebe uzřel jako pestrou duhu,

když nad dolem se rosným z rána klene.

Ty's rozžehla mé srdce umrtvené,

že v záři tvé zřím nebeské jen zjevy,

že měním vše, co cítím, v plné zpěvy:

Ty božských půvabů zrcadlo zlaté,

jen v tobě mé se zhlíží nitro vzňaté!

g) Kanzona (Canzone) jest sloha o je-
denácti, obyčejně o třinácti (někdy však
i o osmnácti) verších, jež rýmy svými ve
dvě rovné skupeniny se rozestupuje. Verš
obě půly dělící rýmem se odnáší ku po-
lovici první, ač po smysle patří ke druhé.
Původcové této slohy, jež v Italii vypěsto-
vána v nejpěknější květ, jsou provencalští
troubadourové.

V zemi, kde se vonná ambra roní,

kde se perla v mořském tají lůně,

věsť o samoletu vypravuje,

který, když se ke skonání kloní,

snesa dříví libodeché vůně,

v lůno plamenů se uvrhuje;

z popela však vzhůru slavně pluje

na perutech jarých život nový:

Takto brzy nad našimi rovy,

v nichžto srdce, které plápolalo

láskou k vlasti, popelem se stalo,

vzletí fénix mladých pokolení

mocně vzhůru vlasti k oslavení! (Vc).

h) Slohy většího objemu druhdy ze dvou
sloh se skládají rozličného rhythmu a slovou
odtud složenými. — Statnú neboli odstavci
nazývají se nerovné, jindy tedy delší jindy
kratší části básně větších rozměrů, při nichžto
neshledáváme určitého skladu rhythmického.
Tak v Máchově „Máji", v Hálkově „Černém
praporu", v Čechových „Adamitech" a j.
Někdy v delších básních slohy se střídají
s odstavci. KB. 9.—12. — Vz Mk. Ml. 320.;
Zk. Ml. II. 199 , Sš. 27., 42.

2. Sloha, y, f., die Schichtwolke. Nz.

Slohování, n., die Stilisirung. S. listu.
Sš. Sk. 263.

Slohovec, vce, m., der Stilist. Sm.

Slohověda, y, f., die Stilistik.

Slohový, Gefüge-, Lager-. Plochy ští-
páním odkryté nazývají se slohovými n.
jádrovými. Miner. — S., Stil-. S. cvičení
(ve slohu, ve psáni). S. způsob (učebný),
die Stilart. Nz. S. jasnost Dch. — S. píseň
(ve slohách), das Strophenlied. Dch.

Slohoznatel, e, m., der Stilist. Šm.

Sloj, e, f., vrstva zvl. v kameni ku př.
skřidličném. Jg. Dle Mkl. B. 4 lépe než sluj.
Die Schichte, Lage. S je, flece, Flötze —



	431

	Tak rázně nikdy heslovaný nebyl dávných na kolbách štít pochycen rukou, nikdy za krásnějším se mužný pluk znamením nehrnul do bitvy. (Č.). Slohy čtyřveršové zosnované na základě prízvuku jsou rhythmu buď trochejského neb iambického, někdy i daktylického, a mohou verše kolika koli stop obsahovati a rýmy všeho způsobu. Mužně hlediž pravdě v čelo, i když tě chce znepokojit: byť i srdce krvácelo, pravda je též umí zhojiť. (Jbl.). Nechť nám otesali strastní dnové poslední kvetoucí ratolesť; z lípy vyrážejí větve nové, zdráv když jenom kořen jest. (Vc). d) Jsou i slohy o pěti, šesti, sedmi, de- víti a více verších, přerozličné i rhythmem i rýmy, pro něž není názvů zvláštních: Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán, na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám. (Er.). O hvězdo mořská, matko milosti! ve sváru živlů mír svůj rozhosti, a zažeň vichrů divý sněm nebeských očí pokynem, o hvězdo mořská! (Svat. Čech.). Laštovička lítá, lítá, a vesnu k nám vítá: krásná záře v ranní páře vede mladý den pudíc plachý sen. Doma, v poli jen šveholí, pěje, slyš i slyš: „Já jsem vstala, posnídala, a ty ještě spíš ?" (Hanka). Slyš pěnice šedoperá pěje v keře poupatech, jakby srdce mladé zcela jarem vyzpívati chtěla svěžím zvukem písní těch. (Hdk.). e) Sloha osmiveršová vedlé čtyřveršové vyskytá se nejčastěji. Rozmanitosť rhythmu a rýmů v této strofě převeliká. Nejdůleži- tější ze sloh osmiveršových jest stance čili oktava. Skládá se z osmi pětistopých tro- chejů neb iambů rymujících se obyčejně střídavě ženským a mužským rýmem dle obrazce ab ab ab cc. Nemají-li poslední dva verše rýmu zvláštního, nýbrž druží-li se ke dřevnějším (tedy místo cc zase ab), nazývá se sloha sicilianou. Italští básníkové Ariosto a Tasso použili této slohy ku svým básním epickým „Orlando furioso" a „Geru- salemme liberata". Mistrné stance české vzdělal Jan Pravoslav Koubek. Kdo jazyk ten, jenž mocně hřímá, nebeskou dýše svobodou a spolu sluch i srdce jímá, že rozplývá se lahodou, kdo jazyk český od mladictví vážíš za nejdražší dědictví:	tys bratr náš, tys bratr náš, ty čistým ohněm plápoláš. (Č.). f) Strofy o více než osmi verších zřídka se vyskytují. Slohou jedenáctiveršovou, v níž první čtyři verše střídavě se rymují; pátý se třetím a prvním, posledních šest pak sdružené, napsal Gustav Pfleger svůj román „Pan Vyšinský" nazvaný: O poesie! Dítko z čarných luhů, ty ztraceného ráje dědictví, jež ducha jímáš v kouzla svého kruhu a štěpíš v srdce pravé šlechtictví: já tebe uzřel jako pestrou duhu, když nad dolem se rosným z rána klene. Ty's rozžehla mé srdce umrtvené, že v záři tvé zřím nebeské jen zjevy, že měním vše, co cítím, v plné zpěvy: Ty božských půvabů zrcadlo zlaté, jen v tobě mé se zhlíží nitro vzňaté! g) Kanzona (Canzone) jest sloha o je- denácti, obyčejně o třinácti (někdy však i o osmnácti) verších, jež rýmy svými ve dvě rovné skupeniny se rozestupuje. Verš obě půly dělící rýmem se odnáší ku po- lovici první, ač po smysle patří ke druhé. Původcové této slohy, jež v Italii vypěsto- vána v nejpěknější květ, jsou provencalští troubadourové. V zemi, kde se vonná ambra roní, kde se perla v mořském tají lůně, věsť o samoletu vypravuje, který, když se ke skonání kloní, snesa dříví libodeché vůně, v lůno plamenů se uvrhuje; z popela však vzhůru slavně pluje na perutech jarých život nový: Takto brzy nad našimi rovy, v nichžto srdce, které plápolalo láskou k vlasti, popelem se stalo, vzletí fénix mladých pokolení mocně vzhůru vlasti k oslavení! (Vc). h) Slohy většího objemu druhdy ze dvou sloh se skládají rozličného rhythmu a slovou odtud složenými. — Statnú neboli odstavci nazývají se nerovné, jindy tedy delší jindy kratší části básně větších rozměrů, při nichžto neshledáváme určitého skladu rhythmického. Tak v Máchově „Máji", v Hálkově „Černém praporu", v Čechových „Adamitech" a j. Někdy v delších básních slohy se střídají s odstavci. KB. 9.—12. — Vz Mk. Ml. 320.; Zk. Ml. II. 199 , Sš. 27., 42. 2. Sloha, y, f., die Schichtwolke. Nz. Slohování, n., die Stilisirung. S. listu. Sš. Sk. 263. Slohovec, vce, m., der Stilist. Sm. Slohověda, y, f., die Stilistik. Slohový, Gefüge-, Lager-. Plochy ští- páním odkryté nazývají se slohovými n. jádrovými. Miner. — S., Stil-. S. cvičení (ve slohu, ve psáni). S. způsob (učebný), die Stilart. Nz. S. jasnost Dch. — S. píseň (ve slohách), das Strophenlied. Dch. Slohoznatel, e, m., der Stilist. Šm. Sloj, e, f., vrstva zvl. v kameni ku př. skřidličném. Jg. Dle Mkl. B. 4 lépe než sluj. Die Schichte, Lage. S je, flece, Flötze —