452

Slubice, něm. Schlumnitz, ves u Krum-
lova. PL.

Slubiti, sljubiti = slíbiti, zaslíbiti. Kat.
142.

Slubný. S. řeč. Kn. rož. IV., Tov. čl. 69.
až 74. Der Gegensatz von póhonná řeč, die
amicabilis compositio o. der Eidesbeweis. Vz
Gl. 315. — S. súd = ubrmanství, das Schieds-
gericht, welches in unbedeuteren Streitfällen
entschied. Vz Gl. 315.

Slučí, od sluky, Schnepfen-. S. tah počne
se měsícem dubna. Um. les. S. doba, mázka,
pomazanka, píšťala, trus, ulička. Šp.

Slučitelný, vereinbar. Šm.

Slúčiti, vz Sloučiti.

Slučitý, konjunktiv. S. úsudky. Nz.

Slučivosť, i, f., chemische Wahlverwand-
schaft. Vz KP. IV. 51.

Slučka, y, f., náčiní, jímž řezník drob
nabíjí. Us. Dch. — S. = smyčka, uzel. Mor.
Mtl. Vz Sluka, 2.

Slučovací věta, vz Věta spojovací.

Slučování, n., das Verknüpfen, Vereinen,
die Verbindung. Vz Sloučiti. — S. v mluv-
nici, die Verschleifung. Směšování takové,
které děje se pouze řečí (slyšitelně) a ne
spolu i písmem (viditelně), nazýváme slučo-
váním, kteréž jest buď mezislovné buď stře-
doslovné. Znamení jeho jest oblouček pod
slabikami sloučenými. Užívání jeho pře-
stává ponejvíce na mluvě básníků středo-
věkých, kteří tam slučovali, kde toho rozměr
aneb zamezení průzevu vyžadavalo. Na př.:
v zlaté se rúcho odívajíc. St. skl. Ežs' vzal

sluhy svého obličej. Výb I. 756. Tě naučí

pravice silná. Žalm. 45. — Pozn. 1. Druhdy
k odklizení průzivu středoslovného a zá-
roveň i z potřeby metrické ztenčováno u v v:
Emanuel — Emanvel; nyní Eduard — Ed-
vard. — Pozn. 2. Básníci středověcí slučo-
vali též dvě slabiky v jednu, i když samo-
hlásky jejich souhláskou byly odděleny
aneb když ve slabice první n. druhé stálo
plynné l nebo r: nevědí, moci, vynikl, krvi,

slza, mysl, modl (gt. pl.), sedm, osm, žizň

tryzň, kazň, piesň, vyjmouc ň po hrdelni-

cích: oheň (dvojslabičné). Bž. 29. — O roz-
dílu mezi sloučením a složením vz Složený
(ku kouci) a více v Bž. 236.

Slučovati, vz Sloučiti.

Slučovina, y, f., das Bindgewebe. Šp.

Slúditi kým = oklamati, zavésti, ver-
führen. Výb. 1. 84., Dal. Vz Slouditi.

Sluha, y, m. a f.. vz strany muž. skloňo-
vání: Despota. Od slu (slyšeti, audire), g jest
vsuto (sluga, sluha). Schl. Cf. Mkl. B. 280.,
aL. 174. S. pana N., u pana N. Zk. Věrný
sluha nezaplacený klenot. Rb., Č. S-hové
ministeriales. Vz S. N. V s-hách svých. Ž.
wit. 134. 14. Čí skutky kdo činí, toho jest
sluha. GR. Vejdi k mé sluze. BO. S. boží;
S. celý den jest honěn jako pes. Us. Dch.
S. chorobní, der Siechknecht (bei den Kon-
tumazanstalten). J. tr. Věrný s. jest tajný
poklad v domě. Km. Mikuláš mně dějí, sluze
(dat.) tvému pokornému. Pass. 39. (Hý.).
Dyž ty budeš uskakovat, za milú, budú tobě

dvá kapráli za sluhu (budou tě vypláceti).
Sš. P. 571. Starému psu a starému sluhovi
hotový plat jde; Kde pán již v posteli (ne-
mocen), sluha ještě veselý. Vz Pán. Lb.
Najatý s. potud zač stojí, pokud tlusto a
mokro. Pk. Láskou sluha se nenasytí, č.
K sluze mému. Kat. 878. Jistá věrná s.
Kat. 2346. A jiní s-hy boží; Boží s. jest
tobě pro dobré; Tak zavázanému sluze;
Ale pán Buoh ten vysvobozuje sluhy své,
nemóž také býti nedostačen svým sluhám;
Drazí jsú otroci, rolí hyne, sluh není, ano
každý sedlák obecně chce syna prelata míti;
Jakýž pán, takýž i sluha; Nemilosrdný bo-
hatec mievá obecně nemilosrdné sluhy;
Zástupové plačících sluh; Sluhy potkali sú
ho; Ktož ot koho přemožen jest, toho i s.
jest; Služebnice a sluhy zakupují sobě
k službě; A též jest o sluhách ku pánu;
Prosím sluh, aby svým pánóm a paniem
věrně slúžili. Hus I. 167., 176., 297., 447.,
II 242., 244., 383., 391., III. 206., 222., 282.
(Tč.). Ostatně vz Slouha.

Sluhava, y, f., osob. jm. Pal. Radh. II.
126.

Sluhota, y, f. = servitia, služba, der
Dienst. — S., y, m. osob. jm. Pal. Radh.
II. 125.

Sluhov, a, m., něm. Sluhow, ves u Klatov.
PL.

Sluhovati, dienen. Vz Sloužiti. Na Mor.
a ve Slez. Klš., Šd.

Sluhy, dle Dolany, ves u Kostelce n. L.
Vz S. N. — S., v horn. ložiska vrstvitě
vyvinutá. KP. III. 69.

Sluch, u, m., strsl. sluchъ, auditus, auris
(slucho = ucho). Thema slüh (slъh) ze slůs.
Sluhati (slýchati) ist ein Denominativum von
slühъ. Mtl. aL. 174., B. 286., 19., 22. (Hý.).
Vz S. N. — S., slyšení, jeden z 5 smyslův.
Ž. wit. 50. 10. Das Hören, Gehör. Jelen má
pozorný sluch. Ros. Který nemá sluchu. V.
S-em zvuky rozeznáváme. Kom. Pán Ježíš
ďábla jest z člověka vyvrhl, s. a zrak jemu
navrátil. Hus II. 105. Bez s-chu. D. S. ne-
jasný, dobrý, bystrý, Us., tenký, těžký, Rk.,
jemný, Dch., Rk., hudební. Nz. Škoda s-chu,
že ho posloucháte. Sych. Je dubového s-chu;
Na dubový s. dubový hlas. Vz Nedbalá. Č.
Vz S. N. — S., ucho, slýchání, das Ohr, auf-
merksames Ohr, Gehör, Anhören. Jg., Nz.
Proměnil se celý v s. Šm. Od s-chu, ze s-chu.
Šm. Vlídný s.; Ta hudba dobře se k s-chu
nese; Až člověku zajde zrak a s. Us. Dch.
Nastavuje sluch. Nastojte i nadivno vám
sluchu. Rkk. 45. To nám nejde v s-ch. Us.
Budú lidé zlí, jenž od pravdy sluch od-
chýlí. Hus II. 187. Lidé nedávají tomu s-u.
Us. — Rozumu (citu) dáti, zjednati sluchu
germaus. a šp. m.: poslechnouti, dbáti
rozumu. Brs. 2. vd. 232. — S. v myslivectví =
ucho. S. zaječí, jeleni, králíků, vysoké dančí
a srnčí zvěři (die Löffel, Lauscher, Loser).
Zajíce za sluchy uhoditi, za s. mu dáti (vaz
sraziti); zajíc stříhá sluchama (sluchy). Šp.
— Sluchy na Sloven. = židoviny, spánky,
skráně, die Schläfe. Koll. — S., pass., to
co slyšíme, zvuk, slovo, das Gehörte, der
Ton, Klang, der Name. Kat. 903., St. skl.
II. 29 , L. — S., pověs?, das Gerücht, der