Předchozí (451)  Strana:452  Další (453) |
|
|||
452
|
|||
|
|||
Slubice, něm. Schlumnitz, ves u Krum-
lova. PL. Slubiti, sljubiti = slíbiti, zaslíbiti. Kat.
142. Slubný. S. řeč. Kn. rož. IV., Tov. čl. 69.
až 74. Der Gegensatz von póhonná řeč, die amicabilis compositio o. der Eidesbeweis. Vz Gl. 315. — S. súd = ubrmanství, das Schieds- gericht, welches in unbedeuteren Streitfällen entschied. Vz Gl. 315. Slučí, od sluky, Schnepfen-. S. tah počne
se měsícem dubna. Um. les. S. doba, mázka, pomazanka, píšťala, trus, ulička. Šp. Slučitelný, vereinbar. Šm.
Slúčiti, vz Sloučiti.
Slučitý, konjunktiv. S. úsudky. Nz.
Slučivosť, i, f., chemische Wahlverwand-
schaft. Vz KP. IV. 51. Slučka, y, f., náčiní, jímž řezník drob
nabíjí. Us. Dch. — S. = smyčka, uzel. Mor. Mtl. Vz Sluka, 2. Slučovací věta, vz Věta spojovací.
Slučování, n., das Verknüpfen, Vereinen,
die Verbindung. Vz Sloučiti. — S. v mluv- nici, die Verschleifung. Směšování takové, které děje se pouze řečí (slyšitelně) a ne spolu i písmem (viditelně), nazýváme slučo- váním, kteréž jest buď mezislovné buď stře- doslovné. Znamení jeho jest oblouček pod slabikami sloučenými. Užívání jeho pře- stává ponejvíce na mluvě básníků středo- věkých, kteří tam slučovali, kde toho rozměr aneb zamezení průzevu vyžadavalo. Na př.: v zlaté se rúcho odívajíc. St. skl. Ežs' vzal sluhy svého obličej. Výb I. 756. Tě naučí
pravice silná. Žalm. 45. — Pozn. 1. Druhdy
k odklizení průzivu středoslovného a zá- roveň i z potřeby metrické ztenčováno u v v: Emanuel — Emanvel; nyní Eduard — Ed- vard. — Pozn. 2. Básníci středověcí slučo- vali též dvě slabiky v jednu, i když samo- hlásky jejich souhláskou byly odděleny aneb když ve slabice první n. druhé stálo plynné l nebo r: nevědí, moci, vynikl, krvi, slza, mysl, modl (gt. pl.), sedm, osm, žizň
tryzň, kazň, piesň, vyjmouc ň po hrdelni-
cích: oheň (dvojslabičné). Bž. 29. — O roz-
dílu mezi sloučením a složením vz Složený (ku kouci) a více v Bž. 236. Slučovati, vz Sloučiti.
Slučovina, y, f., das Bindgewebe. Šp.
Slúditi kým = oklamati, zavésti, ver-
führen. Výb. 1. 84., Dal. Vz Slouditi. Sluha, y, m. a f.. vz strany muž. skloňo-
vání: Despota. Od slu (slyšeti, audire), g jest vsuto (sluga, sluha). Schl. Cf. Mkl. B. 280., aL. 174. S. pana N., u pana N. Zk. Věrný sluha nezaplacený klenot. Rb., Č. S-hové ministeriales. Vz S. N. V s-hách svých. Ž. wit. 134. 14. Čí skutky kdo činí, toho jest sluha. GR. Vejdi k mé sluze. BO. S. boží; S. celý den jest honěn jako pes. Us. Dch. S. chorobní, der Siechknecht (bei den Kon- tumazanstalten). J. tr. Věrný s. jest tajný poklad v domě. Km. Mikuláš mně dějí, sluze (dat.) tvému pokornému. Pass. 39. (Hý.). Dyž ty budeš uskakovat, za milú, budú tobě |
dvá kapráli za sluhu (budou tě vypláceti).
Sš. P. 571. Starému psu a starému sluhovi hotový plat jde; Kde pán již v posteli (ne- mocen), sluha ještě veselý. Vz Pán. Lb. Najatý s. potud zač stojí, pokud tlusto a mokro. Pk. Láskou sluha se nenasytí, č. K sluze mému. Kat. 878. Jistá věrná s. Kat. 2346. A jiní s-hy boží; Boží s. jest tobě pro dobré; Tak zavázanému sluze; Ale pán Buoh ten vysvobozuje sluhy své, nemóž také býti nedostačen svým sluhám; Drazí jsú otroci, rolí hyne, sluh není, ano každý sedlák obecně chce syna prelata míti; Jakýž pán, takýž i sluha; Nemilosrdný bo- hatec mievá obecně nemilosrdné sluhy; Zástupové plačících sluh; Sluhy potkali sú ho; Ktož ot koho přemožen jest, toho i s. jest; Služebnice a sluhy zakupují sobě k službě; A též jest o sluhách ku pánu; Prosím sluh, aby svým pánóm a paniem věrně slúžili. Hus I. 167., 176., 297., 447., II 242., 244., 383., 391., III. 206., 222., 282. (Tč.). Ostatně vz Slouha. Sluhava, y, f., osob. jm. Pal. Radh. II.
126. Sluhota, y, f. = servitia, služba, der
Dienst. — S., y, m. osob. jm. Pal. Radh. II. 125. Sluhov, a, m., něm. Sluhow, ves u Klatov.
PL. Sluhovati, dienen. Vz Sloužiti. Na Mor.
a ve Slez. Klš., Šd. Sluhy, dle Dolany, ves u Kostelce n. L.
Vz S. N. — S., v horn. ložiska vrstvitě vyvinutá. KP. III. 69. Sluch, u, m., strsl. sluchъ, auditus, auris
(slucho = ucho). Thema slüh (slъh) ze slůs. Sluhati (slýchati) ist ein Denominativum von slühъ. Mtl. aL. 174., B. 286., 19., 22. (Hý.). Vz S. N. — S., slyšení, jeden z 5 smyslův. Ž. wit. 50. 10. Das Hören, Gehör. Jelen má pozorný sluch. Ros. Který nemá sluchu. V. S-em zvuky rozeznáváme. Kom. Pán Ježíš ďábla jest z člověka vyvrhl, s. a zrak jemu navrátil. Hus II. 105. Bez s-chu. D. S. ne- jasný, dobrý, bystrý, Us., tenký, těžký, Rk., jemný, Dch., Rk., hudební. Nz. Škoda s-chu, že ho posloucháte. Sych. Je dubového s-chu; Na dubový s. dubový hlas. Vz Nedbalá. Č. Vz S. N. — S., ucho, slýchání, das Ohr, auf- merksames Ohr, Gehör, Anhören. Jg., Nz. Proměnil se celý v s. Šm. Od s-chu, ze s-chu. Šm. Vlídný s.; Ta hudba dobře se k s-chu nese; Až člověku zajde zrak a s. Us. Dch. Nastavuje sluch. Nastojte i nadivno vám sluchu. Rkk. 45. To nám nejde v s-ch. Us. Budú lidé zlí, jenž od pravdy sluch od- chýlí. Hus II. 187. Lidé nedávají tomu s-u. Us. — Rozumu (citu) dáti, zjednati sluchu germaus. a šp. m.: poslechnouti, dbáti rozumu. Brs. 2. vd. 232. — S. v myslivectví = ucho. S. zaječí, jeleni, králíků, vysoké dančí a srnčí zvěři (die Löffel, Lauscher, Loser). Zajíce za sluchy uhoditi, za s. mu dáti (vaz sraziti); zajíc stříhá sluchama (sluchy). Šp. — Sluchy na Sloven. = židoviny, spánky, skráně, die Schläfe. Koll. — S., pass., to co slyšíme, zvuk, slovo, das Gehörte, der Ton, Klang, der Name. Kat. 903., St. skl. II. 29 , L. — S., pověs?, das Gerücht, der |
||
|
|||
Předchozí (451)  Strana:452  Další (453) |