531

Souhlasiti, il, šen, ení; souhlasovati =
hlasy srovnati, stimmen. — S. = srovnávati
se s kým, přisvědčovati komu, snášeti se
s kým v čem, za pravdu dávati komu,
übereinstimmen. Dle Brs. 2. vyd. 234. ne-
máme slovesa souhlasiti téměř výhradně,
nýbrž také nahoře uvedených frasí užívati.

— s kým, s čím. Slavíček s mým bědo-
váním věrně souhlasuje. Č. Prokop s Jor-
nandem souhlasiti se zdá. Šf. — s kým
v čem. V tom s ním souhlasím.

Sonhlasitý = souhlasný. V s-té shodě.
Sš. Hc. 47.

Souhláska, y, f., der Mitlaut, Konsonant.
S-ky jsou artikulované hlásky řeči lidské,
při kterých se z hlasivky vycházející zvuk
ostatními mluvidly zdržuje, přerývá a zasta-
vuje. To slove artikulování n. článkování
zvuku a děje se oběma rty, zuby, jazykem
a podnebím; jazyk a dolejší ret se při člán-
kování pohybují, ret pak hořejší, zuby a
podnebí nepohnuty zůstávají. Z toho plyne
genetické rozdělení s-sek. Dle toho, kde se
která s. článkuje, rozeznávají se s-ky: 1.
retné (labiales), při kterých se průlina ústní
oběma rtoma zužuje a zatarasuje: b, p, m;
2. retosubné (labiodentales): v a, při kterých
jeden obyč. dolení ret a protější zuby prů-
linu přehrazují; 3. středopatrové, při kterých
průlina ústní rozmanitým způsobem se úží
a zahrazuje koncem jazyka vztýčeným ku
přednímu patru: jsou to s-ky a) zubné (den-
tales): d, t, n, b) sykavé (sibilantes): z, s,
dz a novoč. c, c) jazyčné (linguales): l, ł, r;
4. podnebné (palatales), při kterých průlina
ústní se ouží a zahrazuje prostředkem ja-
zyka vztýčeným ku střednímu patru čili
podnebí (vlastní podnebnice: j); podnebné
střídnice souhlásek předopatROvých, totiž
podnebnice a) zubné: ď, ť, ň, b) sykavé
hustší: ž, š, dé, č a řidší: ź, ś, strč. c a c)
jazyčné: ĺ a ř; 5. hrdelné (gutturales), při
kterých průlina ústní se úží n. zahrazuje na
hrdle, totiž kořenem jazyka zdola a čípkem
i zadním patrem shora: h, ch, g, k. Vz
Hláska (I. 424. b. a 425.), Gb. Hl. 19., Gb.
Úv. 19. a násl. — Dle toho, jaký je proud,
za kterého se která hláska článkuje, rozezná-
vají se s-ky: 1. jasné (mediae), jež se člán-
kují za proudu dunivého a mírného: h, g,
d, ď, z, z, z, dz, dz, v, b a 2. temné (tenues),
jež se článkují za proudu bezezvukého a
prudkého: ch, k, t, í, s, š, š, c, č, f, p. (Na
konci měníme s. jasné v obdobné temné. Vz
Bž. 38.) — Kromě těchto jsou ještě 3. plynné
(liquidae), jež se článkují také za proudu
dunivého, při kterých však síla proudu ne-
činí rozdílu žádného :j, l (ł, ľ), r, ř, m, n, ň.

— S-ky článkují se jednak okamžitým
přerytím proudu, jednak za proudu ne-
tržitého: 1. okamžité (němé, mutae): k, g,
t, d, f, ď, p. b; 2. trvací (ostatní). Vz Hláska,
Gb. Hl. 20., 21. — Dle toho, kudy proud
při které s-ce vychází, dělí se s-ky na 1. s-ky
nosové (nasales), při kterých dutina ústní se
zatarasí buď na hrdle (při hrdelném n), buď
na podnebí (při ň), buď na předním patře
(při n), aneb oběma rtoma (při ni); proud
těchto zatarasení neprotrhuje a vychází no-
sem, kdežto 2. při ostatních s-kách vyřinuje

ústy. Vz Hláska, Gb. Hl. 21. — S. téhož
mluvidla jsou sourodé: z, s, c a jinak různo-
rodé jako: h, d, l atd. Bž. 13. — Vzhledem
ku složitosti rozeznávají se s-ky nesložené
či jednoduché (b, m, k, t, s atd.) a složené
(compositae). Složené jsou původu pozděj-
šího a od pouhých mechanických skupenin
souhláskových, jako jsou na př. ks (x) n. ps,
tím se liší, že prvotní 2 hlásky se pronikly
a v jedinou spojily, totiž ť = tj, c = ts,
c = tš, š = sj atd. (Gb.) Souhlásky složené
vznikají jako samohlásky spojením buď dvou
stejných, buď rozdílných souhlásek. V pří-
padě prvém slují zdvojenými (kk, tť), než
těch slovanština netrpí a když se s-ka ety-
mologickým pravidlem zdvojená píše, vy-
slovuje se přece jen jednoduchá: ssáti,
měkký, jako kdyby jedna s-ka odsuta byla;
jindy vyhýbá se slovanština zdvojeným s-kám
rozlišováním: metti = mésti. V případě
druhém slují složenými v užším smyslu: ks,
ps, ts. Tyto jsou zase dvojaké: buď skládají se
jako opravdivé dvojhlásky ze 2 rozdílných
souhlásek, z nichž každou slyšeti jako: ks,
ps, buď obě splývají v jeden od obou více
anebo méně odchodný zvuk tak jako v ne-
opravdivých dvojhláskách dvě samohlásky
v jednu krátkou splývají: ts = c, tš = č atd.
Tyto slují směžděninami č. smíšeninami (vz
Smíšenina), ony skupeninami. Kt. 3. vyd.
19. Cf. Gb. Hl. 21. — Vzhledem ku měk-
kosti a vlivu měkčícímu dělí se s-ky na 1.
tvrdé, které s následující samohláskou měk-
kou beze změny své spojiti se nemohou
a stane-li se spojení, stane se i změna jich
v náležité s-ky měkké; samohláska tvrdá
zůstává za nimi bez proměny: pán — páni
(páň-i), gt. pána. Jsou pak tvrdé s-ky tyto:
g, h, ch, k, r, d, t, n, l; 2. obojetné, které před
samohláskami měkkými nemění se tak, jako
s-ky tvrdé: páv — pávi; ale v mluvnici platí
obojetné s-ky v jednotlivých případech tu
za tvrdé, tu za měkké, podlé toho, jaká jest
celá jejich slabika, v soby jest b tvrdé, v sobi
jest b měkké; jsou pak obojetné s-ky: b,
p,f, v, s, z, m, l; 3. měkké, které před samo-
hláskami měkkými a zvláště před i beze
změny býti mohou a bývají a za kterými ná-
sledující tvrdé samohlásky se mění ve měkké:
kůň, gt. koně (koň-e), dat. koni (koň-i). Jsou
to všecky podnebné: j, c, č, ď, ľ, ň, ŕ, š, š, ť,
ź, ž. Gb. 111. 22. Vz jednotlivé s-ky, Ob-
mékéování. — S. koncová, der Schlusskon-
sonant, kluzká, schlüpfriger Mitlaut. Nz. —
Pozn. 1. U Budějovic jsou s-ky jmen pod-
statných rodu ženského stvrdlé: kost, pěst,
bolest, nit, zed, ale: nať, oprať, meď. Kts.
Tak i jinde; aíe měkkosť jich má se ozna-
čovati : hosť, kosť, odpověď atd. — Pozn. 2.
S-ky mají tu vlastnosť do sebe, že jen po-
mocí samohlásek do slabik se pojí; slabik,
které by se skládaly ze samých souhlásek,
není ve slovech českých. Vz Gb. Hl. 12. —
Proměny souhlásek: 1. proměny vlivem ná-
sledující samohlásky měkké. Měkčí pak se
a) hrdelnice, vz Hrdelnice; b) zubnice, vz
Zubnice; c) retnice, vz Retnice; d) sykavky,
vz Sykavky; e) plynné s-ky, vz Plynný,
f) od následující měkké samohlásky měkne
mnohdy celá skupina s-ek, zvl. skupeniny: