565

kryvka na oltáři, superstratorium. Šd. — S.,
spodní šat vůbec, das Unterkleid. Hý. S. ne-
vyšívaná. Sš. J. 287., 289.

1. Spodník, a, m., sedlák ve hře šachové,
der Untermann. V. — S. v kartách — spodek,
důlek, Reš., Mus. 1864. 34.

2. Spodník, u, m., něco spodního ku př.
přísadek u včelních úlův, das Untersätzchen,
die untere Schachtel. — S., na Slov. = a)
podolek, der Untertheil, b) rubáš. Plk.

Spodoba, y, f., spodobování, n., assimi-
latio, die Anähnlichung (der Laute). A) S.
samohlásek. Samohlásky v jednom a témž
slově zachovávají vespolek jistou vzájemnosť.
Zájemnosť tato záleží v tom, že se před-
cházející samohláska spravuje povahou sa-
mohlásky následující. Je-li v zadní slabice
i, í, e (je), ě, tedy se samohláska předchá-
zející přehlasuje (vz Přehláska), jinak pře-
hláska místa nemá: bádati — pobízeti, čad —
čediti, ďas — děsiti, jarý — jařina n. jeřina,
Jan — Jene, čapka — čepice, šlapati — šle-
pěje, hovado — hovězí, játra — jitrnice,
svatý — světější — světice — světiti, úřad —
úřední, vázati — věziti — vězeti, knížecí —
knížata, štěstí — šťastný, deset — desátý,
devět — devátý, paměť — památný, pečeť —
pečátko, jehně — jehňata. Kz. 6. vyd. 11.
Spodobování jest v češtině hlavní obranou
proti záplavě, kterou by přehláska, kdyby
sama šířiti se mohla, způsobiti musila. Kdyby
jí nebylo, říkali bychom: jevor, jero, čes,
děs, žeba atd. m.: javor, jaro, čas, ďas, žába.
K tomu se schylovalo skutečně v 13. a 14.
století, když přehláska s mladistvou silou
rej svůj po jazyku našem provozovati po-
čala. Jediné zákon spodoby v řeči naší
hluboce zakořeněný mohl ji v tom zastaviti.
Boj tento nicméně neudolal přehlásky tou
měrou, aby se spodobě na vzdory někde
nebyla usadila. Toť jest příčinou nespodo-
bených tvarů nynějších: čekati, česati,
jeřáb, jestřáb, šeptati, šeplati (ač: šaptlavý,
Us.) atd. Největší však převrat ve spodobě
učinilo mizení jotace a tuhnutí kmenův. Mi-
zením jotace ztvrdly jmenovitě samohlásky
v zadních slabikách a souhlásky slabiky
zavírající a účinek změny té hned se ukázal
ve kmenech. Až do 14. stol. čteme obecně:
čiesť, čésť, od té doby: čásť; starší přiéti,
smiéti atd. přešlo v přát, smát proto, že
odpadnutím i ztvrdlo závěrečné t. Jakmile
rozdíl mezi y a i v mluvě slyšitelně zmizel,
přestaly též spodoby na tom visící: odolali
m. odolieli, měšťanín m. měštienín; slyšáni
m. slyšieni atd. Od 14. stol. nastává i tuh-
nutí kmenův t. j. samohlásky v nich se na-
cházející zbaveny byly prvotné své proměn-
livosti. Jest to úkaz v přírodě vůbec se
jevící. Ku př. ve slovech: světější, světiti,
světice jest ě právě tak ustálené jako a
v: svatý, svatě, svatí. (Rozmluvy str. 64.).
Při novějších tvořeních se spodoba zcela
zanedbává, jelikož slyšeti i: svatější, sva-
tina, svatnice. Třesu časuje se nyní skoro
veskrze s e; jinak bylo do 14. stol., kdež
se a a e střídala zcela dle přípon: třasu,
třésieši, třésie, třésiemy, třêsiete, třâsú atd.
Obecná mluva obchází tvary spodobené také
tím, že slovesa 1. třídy převádí do třídy

druhé, což i ve spisovné řeči již od 13. stol.
z části se děje: tnu, tna, tnul, tnouti, tnuv,
tnut (m. títi, ťal, ťat). Jir. Vz jednotlivé sa-
mohlásky. — B) S. souhlásek záleží v tom,
ze před souhláskou jasnou opět jasnou a
před temnou zase jen temnou vysloviti lze
a kdyby byla tedy skupenina složená z temné
a jasné souhlásky, musí se jedna z nich spo-
dobniti, obyčejně předcházející s tou, která
následuje. Ku s. nutí ústrojí fysiologické,
jemužto buďto nemožno aneb obtížno jest
jisté skupeniny hlásek vysloviti. Když jest
vyslovení naprosto nemožno, jest s. nutné,
na př. souhláskové skupení sh nelze vyslo-
viti, shoda vyslovuje se tedy zhoda nebo
schoda. Pakli vyslovení sousedících hlásek
obtížné, nikoli nemožné, pak jest každému
jazyku zůstavena svoboda, aby spodobňoval
n. nespodobňoval. Za takové dobrovolné s.
pokládáme také přehlasování slovanské a
zvl. české. Gb. a) U vyslovování přechází
prvá v jinou a sice proměňují se 1. jasné
souhlásky: b, d, ď, g, h, v, z, z, dz, dž, z

před temnými: p, t, ť, k, ch, f, s, š, c, c, š
v temné, na př. hloubka zní hloupka, hádka
jako hátka, knížka jako kníška, z cesty jako
s cesty, v potu jako f potu, lehký jako
lechký; 2. temné souhlásky před jasnými
v jasné, čili: p v b, t v d, í v ď, ch v h
atd., ku př. svatba zní jako svadba, prosba
jako prozba k zámku jako g zámku, s darem
jako z darem, Kz.; 3. nosové n před retným
b zní zvukem retněho m; hanba jako hamba,
honba jako homba. Zk. — b) V některých
slovech připodobuje se druhá souhláska k sou-
hlásce prvé: shodím zní jako schodím, shoda
jako schoda, shníti jako schníti. shořeti jako
schořeti, shon jako schon, tedy vůbec při
skupenině sh. Gb. Hl. 92., Zk. — c) Jasné
souhlásky na konci slov znějí zvukem sou-
hlásek temných: lev jako leť, led jako let,
muž jako muš, jez jako jes, zub jako zup,
sníh jako sních atd. Zk. Příčinou toho jest,
že náš pravopis jest více etymologický než
fonetický. Gb. Toto vyslovování je však
v češtině zajisté jen dialektické; z pravidla
dosti zřetelně se rozeznává i v takovém
případě dub a dup', věz a věš, pod a pot
atd. Kts. 12. — Vz ještě Gb. Hl. 91. - 93.,
Bž. 37. a také S. Ň. VIII. 650.. 655. —
Pozn. 1. Výjimkou zůstávají v češtině a ve
slovanštině beze spodobení skupeniny tem-
ných souhlásek s v; rozeznáváme i ve vý-
slovnosti dvoje a tvoje, zvoliti a svoliti,
zvážiti a svážeti, žvýkati a švihnouti atd.
Ale v nářečí doudlebském mění se v za
temnými souhláskami v f: k fám = k vám,
tfůj = tvůj, králoťství atd. (Kts. 9., 15.).
Gb. Hl. 92. Cf. Bž. 37. — Pozn. 2. Některá
slova dvojako se píší, jednak etymologicky
(sbor, zkaziti, způsob), jednak foneticky
(zbor, skaziti, spůsob). Gb. Hl. 92. —
Pozn. 3. Nevíme-li, jakou by souhláskou,
jasnou-li či temnou mělo některé slovo se
psáti, poznáváme to nejsnadněji, změníme-li
slovo tak, aby se pochybná souhláska do-
stala mezi dvě samohlásky. Jak tuto zní,
tak ji třeba i před souhláskami psáti: křeh-
ký — křehounký, Bůh — Boha, prosba —
prositi, plod — plodu, plot — plotu (tedy ne