Předchozí (564)  Strana:565  Další (566) |
|
|||
565
|
|||
|
|||
kryvka na oltáři, superstratorium. Šd. — S.,
spodní šat vůbec, das Unterkleid. Hý. S. ne- vyšívaná. Sš. J. 287., 289. 1. Spodník, a, m., sedlák ve hře šachové,
der Untermann. V. — S. v kartách — spodek, důlek, Reš., Mus. 1864. 34. 2. Spodník, u, m., něco spodního ku př.
přísadek u včelních úlův, das Untersätzchen, die untere Schachtel. — S., na Slov. = a) podolek, der Untertheil, b) rubáš. Plk. Spodoba, y, f., spodobování, n., assimi-
latio, die Anähnlichung (der Laute). A) S. samohlásek. Samohlásky v jednom a témž slově zachovávají vespolek jistou vzájemnosť. Zájemnosť tato záleží v tom, že se před- cházející samohláska spravuje povahou sa- mohlásky následující. Je-li v zadní slabice i, í, e (je), ě, tedy se samohláska předchá- zející přehlasuje (vz Přehláska), jinak pře- hláska místa nemá: bádati — pobízeti, čad — čediti, ďas — děsiti, jarý — jařina n. jeřina, Jan — Jene, čapka — čepice, šlapati — šle- pěje, hovado — hovězí, játra — jitrnice, svatý — světější — světice — světiti, úřad — úřední, vázati — věziti — vězeti, knížecí — knížata, štěstí — šťastný, deset — desátý, devět — devátý, paměť — památný, pečeť — pečátko, jehně — jehňata. Kz. 6. vyd. 11. Spodobování jest v češtině hlavní obranou proti záplavě, kterou by přehláska, kdyby sama šířiti se mohla, způsobiti musila. Kdyby jí nebylo, říkali bychom: jevor, jero, čes, děs, žeba atd. m.: javor, jaro, čas, ďas, žába. K tomu se schylovalo skutečně v 13. a 14. století, když přehláska s mladistvou silou rej svůj po jazyku našem provozovati po- čala. Jediné zákon spodoby v řeči naší hluboce zakořeněný mohl ji v tom zastaviti. Boj tento nicméně neudolal přehlásky tou měrou, aby se spodobě na vzdory někde nebyla usadila. Toť jest příčinou nespodo- bených tvarů nynějších: čekati, česati, jeřáb, jestřáb, šeptati, šeplati (ač: šaptlavý, Us.) atd. Největší však převrat ve spodobě učinilo mizení jotace a tuhnutí kmenův. Mi- zením jotace ztvrdly jmenovitě samohlásky v zadních slabikách a souhlásky slabiky zavírající a účinek změny té hned se ukázal ve kmenech. Až do 14. stol. čteme obecně: čiesť, čésť, od té doby: čásť; starší přiéti, smiéti atd. přešlo v přát, smát proto, že odpadnutím i ztvrdlo závěrečné t. Jakmile rozdíl mezi y a i v mluvě slyšitelně zmizel, přestaly též spodoby na tom visící: odolali m. odolieli, měšťanín m. měštienín; slyšáni m. slyšieni atd. Od 14. stol. nastává i tuh- nutí kmenův t. j. samohlásky v nich se na- cházející zbaveny byly prvotné své proměn- livosti. Jest to úkaz v přírodě vůbec se jevící. Ku př. ve slovech: světější, světiti, světice jest ě právě tak ustálené jako a v: svatý, svatě, svatí. (Rozmluvy str. 64.). Při novějších tvořeních se spodoba zcela zanedbává, jelikož slyšeti i: svatější, sva- tina, svatnice. Třesu časuje se nyní skoro veskrze s e; jinak bylo do 14. stol., kdež se a a e střídala zcela dle přípon: třasu, třésieši, třésie, třésiemy, třêsiete, třâsú atd. Obecná mluva obchází tvary spodobené také tím, že slovesa 1. třídy převádí do třídy |
druhé, což i ve spisovné řeči již od 13. stol.
z části se děje: tnu, tna, tnul, tnouti, tnuv, tnut (m. títi, ťal, ťat). Jir. Vz jednotlivé sa- mohlásky. — B) S. souhlásek záleží v tom, ze před souhláskou jasnou opět jasnou a před temnou zase jen temnou vysloviti lze a kdyby byla tedy skupenina složená z temné a jasné souhlásky, musí se jedna z nich spo- dobniti, obyčejně předcházející s tou, která následuje. Ku s. nutí ústrojí fysiologické, jemužto buďto nemožno aneb obtížno jest jisté skupeniny hlásek vysloviti. Když jest vyslovení naprosto nemožno, jest s. nutné, na př. souhláskové skupení sh nelze vyslo- viti, shoda vyslovuje se tedy zhoda nebo schoda. Pakli vyslovení sousedících hlásek obtížné, nikoli nemožné, pak jest každému jazyku zůstavena svoboda, aby spodobňoval n. nespodobňoval. Za takové dobrovolné s. pokládáme také přehlasování slovanské a zvl. české. Gb. a) U vyslovování přechází prvá v jinou a sice proměňují se 1. jasné souhlásky: b, d, ď, g, h, v, z, z, dz, dž, z před temnými: p, t, ť, k, ch, f, s, š, c, c, š
v temné, na př. hloubka zní hloupka, hádka jako hátka, knížka jako kníška, z cesty jako s cesty, v potu jako f potu, lehký jako lechký; 2. temné souhlásky před jasnými v jasné, čili: p v b, t v d, í v ď, ch v h atd., ku př. svatba zní jako svadba, prosba jako prozba k zámku jako g zámku, s darem jako z darem, Kz.; 3. nosové n před retným b zní zvukem retněho m; hanba jako hamba, honba jako homba. Zk. — b) V některých slovech připodobuje se druhá souhláska k sou- hlásce prvé: shodím zní jako schodím, shoda jako schoda, shníti jako schníti. shořeti jako schořeti, shon jako schon, tedy vůbec při skupenině sh. Gb. Hl. 92., Zk. — c) Jasné souhlásky na konci slov znějí zvukem sou- hlásek temných: lev jako leť, led jako let, muž jako muš, jez jako jes, zub jako zup, sníh jako sních atd. Zk. Příčinou toho jest, že náš pravopis jest více etymologický než fonetický. Gb. Toto vyslovování je však v češtině zajisté jen dialektické; z pravidla dosti zřetelně se rozeznává i v takovém případě dub a dup', věz a věš, pod a pot atd. Kts. 12. — Vz ještě Gb. Hl. 91. - 93., Bž. 37. a také S. Ň. VIII. 650.. 655. — Pozn. 1. Výjimkou zůstávají v češtině a ve slovanštině beze spodobení skupeniny tem- ných souhlásek s v; rozeznáváme i ve vý- slovnosti dvoje a tvoje, zvoliti a svoliti, zvážiti a svážeti, žvýkati a švihnouti atd. Ale v nářečí doudlebském mění se v za temnými souhláskami v f: k fám = k vám, tfůj = tvůj, králoťství atd. (Kts. 9., 15.). Gb. Hl. 92. Cf. Bž. 37. — Pozn. 2. Některá slova dvojako se píší, jednak etymologicky (sbor, zkaziti, způsob), jednak foneticky (zbor, skaziti, spůsob). Gb. Hl. 92. — Pozn. 3. Nevíme-li, jakou by souhláskou, jasnou-li či temnou mělo některé slovo se psáti, poznáváme to nejsnadněji, změníme-li slovo tak, aby se pochybná souhláska do- stala mezi dvě samohlásky. Jak tuto zní, tak ji třeba i před souhláskami psáti: křeh- ký — křehounký, Bůh — Boha, prosba — prositi, plod — plodu, plot — plotu (tedy ne |
||
|
|||
Předchozí (564)  Strana:565  Další (566) |