Předchozí (568)  Strana:569  Další (570) |
|
|||
569
|
|||
|
|||
částí řeči nějaké předcházejících s následu-
jícími na povšechných toliko zákonech my- šlení ; 2. s. duševědnou (Sš.) či psychologickou, c. psychologicus, potahují-li se ony části řeči k sobě vedlé zákonů družení-se idejí, v popředí vedlé podobnosti, příčinnosti a soubytnosti (juxta leges similitudinis, cau- salitatis et coëxistentiae). Příklad s-ti této je ku př. v rozmluvě Páně s Nikodemem v evangeliu sv. Jana 3., 1.—21. vypravované, kdežto slova [v. 14. 15.: A jako Mojžíš po- výšil hada na poušti, tak povýšen býti musí Syn člověka, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, nébrž měl život věčný] povýšen musí býti Syn člověka nelze slyšeti o na- nebevstoupení Páně, nébrž o jeho ukřižo- vání; nebo kdykoli mluví Spasitel o spáse nám jím dobyté, nikdy nepřipisuje jí svému nanebevstoupení, nébrž své smrti na kříži; 3. s. dějepravnou či historickou, c. historicus, když části ty řeči nějaké jen historickým během t. j. časně toliko nebo dle posloup- nosti dějů v řeči té příchozích spojeny jsou. S. tato potřebuje se ku př. ve stati evan- gelia sv. Matouše 12, 38.—42., kterážto mezimluva o Jonáši, Ninivanech a královně sabejské s předešlým nesouvisí logicky, nébrž jen časně a historicky. S. tato děje- pravná může býti dále určitá (c. hist, de- terminatus) anebo jen neurčitá (c. hist. in- determinatus), vytýká-li totiž mluvící nebo píšící zevrubně čas a dobu mezi událostmi sběhšími-se ležící čili nic; 4. s. účelnou či dogmatickou, c. dogmaticus, spoléhá-li vazba ona částí řeči nějaké na záměru, jímž někdo veden byl, aby řeč tu měl či na účelu, za nímžto celá řeč jde; konečně 5. s. vidinovou či optickou, c. opticus, odtud tak nazvanou, že v prorockých částech písma sv., v po- předí pak ve viděních či vidmech proroc- kých místo má, ustrojuje-li prorok vazbu vypravování svého dle posloupnosti, již sobě o nich sám byl utvořil vida je okem svým duchovým již dříve již později se přihá- zeti. „S. dějin ta není prostorna, jak sličně dí Sš. Mt. 313., nýbrž věcna. Mysl proro- kova ku věcem nejbližším a nejzazším pro hlídá a od těch k oněm a na obrat sko- kem jako lyrickým přechází. Co tu srodno, schodno a shodno, to v jeden obraz, v jednu skupu splývá, ač snad je tisícletí; což mezi oběma ději jest, ač mezerou jest velikou, mizí a v nic se pokládá, poněvadž mysl pro- rokova k obdobným jen předmětům prohlídá." Hý. — V těchto kronikách nižádná s. dějů shledati se nedá. Pal. Zaokrouhlená s.; s. řeči; do s. něco uvésti. Dch. S., nepřetržitost, ustavičnosť, die Kontinuität. Nz. Přetržení s-sti. Nz. Také tak se může s. se předešlým osnovati; to je ta podivná s. svobodných činů lidských s neproměnnou vůlí boží; Obezříme-li se místněji ve s-sti; Jednota a s. všech ctností; Tudy jediné dobrá s-tosť vzniká, když . . .; O s-ti té není žádného sporu; Ztočilá, nucená s., vhodná; Zdálo se některým, že Lukáš tu duševědné s-sti pílí; S. vět lépe ozračují; V jakou s. věty a slova k sobě postavíme; S. úzká; Oboji ze s-sti určiti se musí; Abychom slova év rovzoj osobně o Kristu' slyšeli, nutí nás s. |
věty; Poněvadž s. pochybnosti o významu
slova nenechává; S. s předešlými věcmi se udržuje slovy: za dnů pak oněch. Sš. I. 44., 120., II. 26., 63., J. 15., 54, Mr. 42., L. 161., 100., Ž. 70., Sk. 47., 61., 67. (Hý.). S. ne- rostů. Vz Schd. II. 15. S. vět, die Satzver- bindung. Nz. Vz Souvis, Souvislosť, Spojba. Spojitý = sloučený, svázaný, vereinigt,
verbunden, kontinuirlich, stätig. S. veličina, poměr (lépe: složený, Jg.), srovnání. Sedl. S. úkon, kontinuirliche Funktion (v math.) Nz. Spojivo, a, n., vazivo, das Bindemittel.
Bc, Dch. Spojivosť, i, f. — síla, která atomy hmoty
v jistý celek spojuje a aby vzájemně od sebe se vzdalovaly, nedopouští, leč byla-li jinou silou překonána, das Verbindungsver- mögen, die Fügungskraft, die Bindekraft, Kohäsion. S. klihu, vápna. Dch. — S., spo- jení, die Kohäsion. Blř. Vz S. N. Spojivý, bindend, bindungsfähig. S. čá-
stice. Sš. L 149. Spojizad, u, m., siphocampylus. Rstp. 967.
Spojka, y, f, spojení, die Verbindung.
Ros. S. neb klika u kladek. Sedl. S. k průto- kům, der Holländer. Šk. S. = oblouk, oblou- ček v hudbě atd., das Bindezeichen. Hud. S., der Riemenverbinder. Čsk. — S. v ne- rostopisu = tvary spojité (nestejnojmennými plochami omezené), die Kombinationsge- stalten. Vz Bř. N. 8., Schd. II. 5. — S. ve mluvnici, konjunkce, conjunctio, das Binde- wort. Spojky jmenují se nesklonné části řeči, jejichž funkce jest, aby jednotlivá slova ve větě a jednotlivé věty a souvětí podlé vzájemného jich poměru pojily a po- měr ten naznačovaly. (S-jky jsou částice, jimiž poměr slov a vět označujeme. Mkl. S. 257.). Jelikož pak i jednotlivé částky věty jednoduché i jednotlivé věty v souvětí buďto sobě rovny nebo souřadny jsou anebo od sebe navzájem závislé čili podřadné, jsou také spojky podlé té potřeby souřadicí n. souřadné a podřadicí n. podřadné. Sou- řadné části věty a souvětí mají spojkami bud býti sloučeny (s. slučovací, conjunctio- nes copulativae: a, i, ani, také, též, tolikéž, totiž, i — i, ani — ani, nejen — než i, jak — tak atd.), rozděleny (s. dělicí: nebo (anebo, aneb, neb), jednak — jednak, bud — buď, brzo — brzo, někdy — někdy, dílem — dílem, nejprv — dále — potom — pak — naposledy atd.), v odpor proti sobě posta- veny (s. odporovací, c adversativae: ne, než, ale, a, an, přece, pak, ne — však, avšak, nýbrž, nicméně), aneb má na nich býti po- znamenáno, že jedna jest příčinou a druhá účinkem (s. příčinné, c. causales, vz dole, a účinkové, výsledné, c. conclusivae: neboť, zajisté, však, proto, tedy atd.); vykládací: jako, totiž, a sice, a to. — Podřízené věty doplňují v souvětí svou větu hlavní určujíce místo, čas, příčinu a způsob a podlé toho jsou také s-ky rozdílné, jimiž tyto věty do celého souvětí takořka zapiaty jsou a jsou tedy s-ky: určující místo (s. místné, c. lo- cales: kde, kdekoli, kam, kudy, odkud, po- kud atd.); čas (s. časové, c. temporales: když, jak, než, až, dokud, pokud atd.), prí- |
||
|
|||
Předchozí (568)  Strana:569  Další (570) |