569

částí řeči nějaké předcházejících s následu-
jícími na povšechných toliko zákonech my-
šlení ; 2. s. duševědnou (Sš.) či psychologickou,
c. psychologicus, potahují-li se ony části
řeči k sobě vedlé zákonů družení-se idejí,
v popředí vedlé podobnosti, příčinnosti a
soubytnosti (juxta leges similitudinis, cau-
salitatis et coëxistentiae). Příklad s-ti této
je ku př. v rozmluvě Páně s Nikodemem
v evangeliu sv. Jana 3., 1.—21. vypravované,
kdežto slova [v. 14. 15.: A jako Mojžíš po-
výšil hada na poušti, tak povýšen býti musí
Syn člověka, aby každý, kdo věří v něho,
nezahynul, nébrž měl život věčný] povýšen
musí býti Syn člověka nelze slyšeti o na-
nebevstoupení Páně, nébrž o jeho ukřižo-
vání; nebo kdykoli mluví Spasitel o spáse
nám jím dobyté, nikdy nepřipisuje jí svému
nanebevstoupení, nébrž své smrti na kříži;
3. s. dějepravnou či historickou, c. historicus,
když části ty řeči nějaké jen historickým
během t. j. časně toliko nebo dle posloup-
nosti dějů v řeči té příchozích spojeny jsou.
S. tato potřebuje se ku př. ve stati evan-
gelia sv. Matouše 12, 38.—42., kterážto
mezimluva o Jonáši, Ninivanech a královně
sabejské s předešlým nesouvisí logicky,
nébrž jen časně a historicky. S. tato děje-
pravná může býti dále určitá (c. hist, de-
terminatus) anebo jen neurčitá (c. hist. in-
determinatus), vytýká-li totiž mluvící nebo
píšící zevrubně čas a dobu mezi událostmi
sběhšími-se ležící čili nic; 4. s. účelnou či
dogmatickou, c. dogmaticus, spoléhá-li vazba
ona částí řeči nějaké na záměru, jímž někdo
veden byl, aby řeč tu měl či na účelu, za
nímžto celá řeč jde; konečně 5. s. vidinovou
či optickou, c. opticus, odtud tak nazvanou,
že v prorockých částech písma sv., v po-
předí pak ve viděních či vidmech proroc-
kých místo má, ustrojuje-li prorok vazbu
vypravování svého dle posloupnosti, již sobě
o nich sám byl utvořil vida je okem svým
duchovým již dříve již později se přihá-
zeti. „S. dějin ta není prostorna, jak sličně
dí Sš. Mt. 313., nýbrž věcna. Mysl proro-
kova ku věcem nejbližším a nejzazším pro
hlídá a od těch k oněm a na obrat sko-
kem jako lyrickým přechází. Co tu srodno,
schodno a shodno, to v jeden obraz, v jednu
skupu splývá, ač snad je tisícletí; což mezi
oběma ději jest, ač mezerou jest velikou,
mizí a v nic se pokládá, poněvadž mysl pro-
rokova k obdobným jen předmětům prohlídá."
Hý. — V těchto kronikách nižádná s. dějů
shledati se nedá. Pal. Zaokrouhlená s.; s.
řeči; do s. něco uvésti. Dch. S., nepřetržitost,
ustavičnosť, die Kontinuität. Nz. Přetržení
s-sti. Nz. Také tak se může s. se předešlým
osnovati; to je ta podivná s. svobodných
činů lidských s neproměnnou vůlí boží;
Obezříme-li se místněji ve s-sti; Jednota a
s. všech ctností; Tudy jediné dobrá s-tosť
vzniká, když . . .; O s-ti té není žádného
sporu; Ztočilá, nucená s., vhodná; Zdálo
se některým, že Lukáš tu duševědné s-sti
pílí; S. vět lépe ozračují; V jakou s. věty
a slova k sobě postavíme; S. úzká; Oboji
ze s-sti určiti se musí; Abychom slova év
rovzoj osobně o Kristu' slyšeli, nutí nás s.

věty; Poněvadž s. pochybnosti o významu
slova nenechává; S. s předešlými věcmi se
udržuje slovy: za dnů pak oněch. Sš. I. 44.,
120., II. 26., 63., J. 15., 54, Mr. 42., L. 161.,
100., Ž. 70., Sk. 47., 61., 67. (Hý.). S. ne-
rostů. Vz Schd. II. 15. S. vět, die Satzver-
bindung. Nz. Vz Souvis, Souvislosť, Spojba.

Spojitý = sloučený, svázaný, vereinigt,
verbunden, kontinuirlich, stätig. S. veličina,
poměr (lépe: složený, Jg.), srovnání. Sedl.
S. úkon, kontinuirliche Funktion (v math.)
Nz.

Spojivo, a, n., vazivo, das Bindemittel.
Bc, Dch.

Spojivosť, i, f. — síla, která atomy hmoty
v jistý celek spojuje a aby vzájemně od
sebe se vzdalovaly, nedopouští, leč byla-li
jinou silou překonána, das Verbindungsver-
mögen, die Fügungskraft, die Bindekraft,
Kohäsion. S. klihu, vápna. Dch. — S., spo-
jení, die Kohäsion. Blř. Vz S. N.

Spojivý, bindend, bindungsfähig. S. čá-
stice. Sš. L 149.

Spojizad, u, m., siphocampylus. Rstp. 967.

Spojka, y, f, spojení, die Verbindung.
Ros. S. neb klika u kladek. Sedl. S. k průto-
kům, der Holländer. Šk. S. = oblouk, oblou-
ček v hudbě atd., das Bindezeichen. Hud.
S., der Riemenverbinder. Čsk. — S. v ne-
rostopisu = tvary spojité (nestejnojmennými
plochami omezené), die Kombinationsge-
stalten. Vz Bř. N. 8., Schd. II. 5. — S. ve
mluvnici, konjunkce, conjunctio, das Binde-
wort. Spojky jmenují se nesklonné části
řeči, jejichž funkce jest, aby jednotlivá
slova ve větě a jednotlivé věty a souvětí
podlé vzájemného jich poměru pojily a po-
měr ten naznačovaly. (S-jky jsou částice,
jimiž poměr slov a vět označujeme. Mkl.
S. 257.). Jelikož pak i jednotlivé částky
věty jednoduché i jednotlivé věty v souvětí
buďto sobě rovny nebo souřadny jsou anebo
od sebe navzájem závislé čili podřadné, jsou
také spojky podlé té potřeby souřadicí n.
souřadné a podřadicí n. podřadné. Sou-
řadné části věty a souvětí mají spojkami
bud býti sloučeny (s. slučovací, conjunctio-
nes copulativae: a, i, ani, také, též, tolikéž,
totiž, i — i, ani — ani, nejen — než i,
jak — tak atd.), rozděleny (s. dělicí: nebo
(anebo, aneb, neb), jednak — jednak, bud —
buď, brzo — brzo, někdy — někdy, dílem —
dílem, nejprv — dále — potom — pak —
naposledy atd.), v odpor proti sobě posta-
veny (s. odporovací, c adversativae: ne,
než, ale, a, an, přece, pak, ne — však, avšak,
nýbrž, nicméně), aneb má na nich býti po-
znamenáno, že jedna jest příčinou a druhá
účinkem (s. příčinné, c. causales, vz dole, a
účinkové, výsledné, c. conclusivae: neboť,
zajisté, však, proto, tedy atd.); vykládací:
jako, totiž, a sice, a to. — Podřízené věty
doplňují v souvětí svou větu hlavní určujíce
místo, čas, příčinu a způsob a podlé toho
jsou také s-ky rozdílné, jimiž tyto věty do
celého souvětí takořka zapiaty jsou a jsou
tedy s-ky: určující místo (s. místné, c. lo-
cales: kde, kdekoli, kam, kudy, odkud, po-
kud atd.); čas (s. časové, c. temporales:
když, jak, než, až, dokud, pokud atd.), prí-