769

nosí s. (chléb a kořalka) dopoledne mezi
9.— 11. hodinou pracujícímu lidu na pole.
U Niklovic na Mor. Ktk. Kteří sedací život
vedou, od snídaní a s-y ať se zdržují. Kom.
Zval mne na s-u. Ros. — S. = přestání
od práce denní k večeru, der Feierabend.
Na Slov. — S. = také čas, kdy se svačívá,
říká se: o svačinách (je-li neděle n. svátek:
o nešpořích). — S., vz Svaková.

Svačiti (= svatčiti, tč splynulo v č, vz
Gb. Hl. 116.), il, en, ení; svačívati = jísti
mezi obědem a večeří, jausen. — co: kávu,
mléko, chléb s máslem. S. pučálku. Sš. P.
772. — S. = nešporovati, den Feierabend
halten. Slov. Jg.

Sváda, y, f., vz Suada. — S. = váda,
svár, hádání-se, potýkání-se slovy, der Zank,
Hader, Streit, das Gezänk, die Uneinigkeit.
Jg. Kdež může, svádu tropí; S. mezi nimi
se stala, povstala. V. Pro jehož ty jmě
i radu vzala tuto jistú s-du. Kat. 1605. S-u
stropiti, D., učiniti, Brikc., Půh. II. 157.,
utišovati, Br., smířiti, V., na někoho počíti,
s někým počíti, St. skl., mezi nimi učiniti,
Dal., upokojiti, Br., kliditi (rovnati), Dal.
24., staviti Troj. 282., souditi. Dch., LS.
112. Nebožtík příčinu k svádě dával a jej
pobízel. Pam. kn. Olom. 1535. f. 117. Měli
jsme doma věčnou s-du. Us. Sd. Prosí, aby
jí to zaplatil bez s-dy pro tu dobrú vuoli,
kterúž jsú jemu udělali; Tehdy se jest s.
stala; Ve s-dě jej zabil. NB. Tč. 20., 96.,
98. Nezpomínati té s-dy. Půh. I. 374. S člo-
věkem svárlivým ve s-du nijakým během
se nevydávati. Sš. Mt. 84. Sta se s. mezi
pastýři. BO. Stála dlúho ta s. mezi Saulo-
vým rodem a mezi Davidem. Bj. Nebudu
vám súditi svády. CJB. 7. O svády městské
svadil-libý se měštěnín s měštěnínem, při
právě městském sebe hleďte. Václ. XIX.
Kvapný k s-dě. Syr. Tvrdé s-dy přetrpěl.
St. skl. S-dy nechati. Us. To s-dy za sebou
táhne. Kom. Ve s-dě někoho zabiti. Mus.
S-du soudem rozděliti. Troj. Začátek s-dy.
Br. Kdož rád sedává v radě, ten ostojí
v každé svádě. Dal. 28. S. požitku nedá.
(!., Pk. Ten s-du začíná, kdo příčinu k s-ě
dává. Rb. Udělá z lejna muškát, z ničehož
s-du, z černého bílé a z bílého černé. Prov.
Není té krčmy, aby v ní při kvasu někdy
s-dy nebylo. Prov. Jg. Slyš lidí moudrých
rady: Můžeš-li, nedávej se do svády. Pk.
Po svádě milejší shoda. Č. M. 196. Vz Rb.
str. 272., Souditi.

Svadba, svatba, v obec. mluvě svarba,
y, f., na Slov. svaďba; svadbička, die Hoch-
zeit, das Beilager. Cf. Svat, svatiti, zastr.
světiti; poněvadž se temné souhlásky před
jasnými jako jasné vyslovují, tedy se říká
svadba (i se mění v d). Mk. Svadba, svatba.
V. S. = actio, qua quis affinis redditur -
obřad, kterým se kdo svatem (švagrem)
stává. Gl. 327. S-bu míti (na slov. sobášiti
se), V., strojiti, vystrojiti. D., Er. P. 183.
Na s-bu zváti, na s-bě býti, na s-bu jíti. D.
S. hlučná. Sych. S. druhá (stříbrná), pade-
sátiletá (zlatá). Us. Už je po Káčině s-bě
(= konec, finis). Šd. Po s-bě zaplatím; Jsúc
v čas jeden na tej dědině na s-bě; Když
jsme na s-bu jeli. NB. Tč. 18., 151., 245.

Tvůj milý se včera ženil, já sem na jeho
s-bě byl; Byl bych ti udělal svatbu bez
ohlášek, až by mně byl ostal krvavý pa-
lášek; Zkažte mé mateři, že se s. strojí na
rakúskéra poli; Ludé ju vdávajú, s-bu jí
dělajú; Veselo, Haničko, veselo s-bo máš;
Po s-bách mne vodívali. Sš. P. 113., 122.,
154., 467., 499., 501. (Tč.). Co dělá Káče
má, že mně neotvírá? Tvá Káče s-bu má,
s inším je zezdaná; Komár sa přisahá, že
sa ženit bude, liška boty natahuje, že na
svatbu půjde. Sš. P. 87., 696. S-bu odložiti
pro nahodilé překážky. Us. Dch. Když šla
okolo našeho říkat na svadbu = zváti. Sá.
Býkové moji a ptáci domácí zbiti sú, poďte
na s-bu; Matě Ježíšova byla tam na hodech
svatby; Neb se lidé v ten čas (v masopustě)
najviece obecně pojímají a s-by mievají;
Když pozván budeš na svadbu, nesědaj na
prvém miestě; A mluvie v podobenstvie
mieně s-bú duchovní, jenž jest svolenie mezi
Kristem a mezi cierkví svatú; Spasitel mluví
v podobenství o svatbě tělestné, aby uvedl
náš rozum k svatbě duchovní; Bóh otec
učinil s-bu; A naplněna jest s-ba t. j. na-
plněn jest počet svatebníkóv, jenž slovú
sedící na svatbě. Hus I. 166., IÍ. 34., 37..
359., 363., 379., 380., 381. (Tč.). Svatební
obyčeje na Slov.: Vyšlú k záletníci (k milé)
na prezvedy, na priepačky, nahovárať. Skoro
zatým idú ohnisko obzerať s parobkom,
který dává dievčine nejaký dárčok a ona
klobouk jeho podperí (dá mu pierko za
klobúk). Konečne idú s prstenom či na sdá-
vanku. Starejši mladého čiže pýtač vypýta
mladuchu dlhou řečou a starejší mlaďuchy
čiže oddavač oddá mu ju, takže premenia
jim prstene. Rodicia dievky na to všetko
doreknú: Nastane sa božia vôla! Mladý při
tom dává obyčajne pekné kordovánové čižmy
a šatku na hrdlo, mladá jemu novú tenkú
košelu k sobášu. Tímto sú mladoženiši už
sverení, srukovaní, dovedna sdaní, sprsten-
kovaní (verlobt). Dbš. 13.-15. (Šd.). Po s-ě
manžel a manželka šlovou. Na zejtří (druhý
den po s-bě) přínos nevěsty (druhá s-ba)
bývá. Kom. To se ti do s-by zahojí. Vz
Trampoty. Č. S-ba v máji, volá na máry.
Hrš. Vz Pata. Před s-bou hubičky, po s-bě
poličky. Slez. Tč. Byl na s-bě a koláč ne-
viděl. Vz Podivný. Lb. Neumývá-li dívka
po jídle hrnce (n.: Vyškrabuje-li dívka po
obědě hrnce a rendlíky, Hý.), bude jí pršet
na s-bu. Kda. — S. = dvojitá sazba ruko-
pisu (vysázi-li se slovo, věta, řádek dvakrát
po sobě omylem). Nvk. — Vz Svarba.

Svadbaník, a, m. = svadebník. Slov.
Dbš.

Svadbářka, y, f., vz Svadbiarka.

Svadběnka, y, f. = svadba. Ale já ti
přece s-ku udělám. Sš. P. 386.

Svadbí, svatbí, f., stará svatbí, pronuba,
die Hochzeitsmutter. Reš. Cf. Svadbica.

Svadbiarka, y, ť. = svadbářka, svadeb-
nička, svadebnice. Slov. Dbš. 25.

Svadbica, e, f. = roušnice, žena, která
neveste roušku dává. Mladú strojí v ko-
môrke staršia s. Slov. Dbš. 17.

Svadbička, y, f. == svadba. Sš. P. 469.,
546.