808

se svítí (ukazuje). Jel. Nerád bych tam s-til í
(se ukazoval). Us. Dch. Dyž jsem šel dom
z hospody, denníčka svítila; S-ly hvězdičky
překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko
všady vesele, utěšení moje spanilé. Sš. P.
665., 65. Dokud olej v lampě, bude s. oheň.
Žer. 322. — komu. Co sa očóm svítí, móže
býť i sláma. Slov. Tč. Svítí mu oči. Vz
Opilý. Sn. Nedbám na měsíc, když mi slunce
svití. Kmp. Ó hory, kopce a doliny, jak
jste mně bývaly upřímny! když jsem vámi
chodíval, měsíček mně pěkně svítíval; S-lo
mně slunko, bylo naprotivá; už se to slu-
néčko za hory ubírá; S-lo mně děvče, jak
to krásné slunce, ale už nesvítí, odešlo za
kopce; S-til mně měsíček, hezký šohajíček,
ale už nesvítí, zašel za kopeček; Dyby mně
tak bylo, jak mně bývávalo, dyž mně to
slunečko jasně svítívalo; Hruštičkou za-
třasu, děvčátek natřasu, děvčátek jako kvítí,
všady mně slunce s-tí. Sš. P. 65., 255., 384.
Aby slunce všem svítilo. Hus I. 216., 322.
(Tč.). — komu čím. Mní, že mu samému
slunce svítí. Prov. Světlo věčné ať jim s-tí.
Us. Aby swietil jim. Ž. wit. 104. 39. Svítí
sobě loučí bílou. Er. P. 152. Ta věž svítí
všem plavícím se. Bart. Svítiti někomu lu-
cernou, Us., pobožností, dobrými mravy,
Br., dobrým příkladem, Kom., dobrými
skutky. Št. — komu kde: na schodech,
na (po) cestě domů. Us. — čím. Měsíc svítí
světlem vypůjčeným. Mk. S. loktem (děravý
loket míti), zuby (často se smáti a je uka-
zovati). Us. S. světlem. Har. I. 142. S. do-
brými skutky. Št, Kn. š. 211. Čiň skutky
příkladné a svěť světlem svým. Hus III. 32.
Tam panna Maria všudy příkladem svítila.
Sš. L. 43. Svítí očima. Us. Šd. Svítí prdelí
(má kalhoty na zadnici roztrhané). Us. Vrů.
Svítí očima jako pes kulkama. Us. — nač.

D. Aj ty slunce, čemu ty svietíš na ny?
Rkk. 35. Slunce svítí na mráz. Vz Slunce.
Er. P. 37., Č. - (se) kde. Tak svěť světlo
vaše před lidmi, ať vidie dobré skutky vaše.
Hus I. 300. V něm svítí se obraz boží. Jel.

E. m. 78. Na horách se svítí. Er. P. 108.
Co je v srdcu potajemné, to se v tváři s-tí.
Mor. Tč. A v tom mu (Pavlovi) s-lo pro-
rocké světlo; Čítá i ty, jenž druhdy na ne-
beském oboru věčné blaženosti s. budou;
A světlo ve tmě svítí. Sš. I. 142., II. 169.,
J. 12. (Hý.). Svítilo se po všem dvoře, po
všem dvoře až v komoře. Sš. P. 749. Drahé
oděnie se na tobě svítí. Výb. II. 49. Ten
olej jako sě v orudie tají, když žádný dobrý
skutek před blížniemi nesvieti. Hus III. 10.
Mysl člověčí svieti sě v jeho tváři. BO. —
kdy (kam). Měsíc v noci svítí. Us. Buoh
dnem svieti, nocí mračí (instr. času). Brt.
Buoh dnem svití. Kat. 2620. Ztratila som
jasný kameň od východ slunca, který svítí
ve dně v noci do mého srdca; Svič, mě-
síčku, svić pěkně z večera, dobro noc tobě
vinšuju kochanko moja; A ma ta děvucha
takový prstenek, co se un ji svići v noci
jak ohenek. Sš. P. 317., 339., 748. (Tč.).
čím k čemu. Ssaj v se pramen světla blahý
a pak sviť jím ve vděku k věčné spáse člo-
věku. Sš. Bs. 45. Dobrými skutky k do-
brému příkladu jiným s. Št. — kudy, kam

odkud. S-lo slunce skrze mhlu. D. Kra-
jíček chleba, svítí skrze něj (je tenký). Us.
Dch. Sviti mi mesáčik štítom do komory.
Sl. ps. II. 5. 307. Kdyby sedláka nebylo,
břichem by se ti svítilo (měl bys prázdný
žaludek). U Žamb. Dbv. Svítilo mi slunce
od východu přes naší zahradu. Er. P. 164.
Pohleď, pohleď, co se sviči přes zeleny
kopec. Sš. P. 737. — se od čeho: od zlata
a drahého kamenie. Výb. II. 49. — kam.
Svítí mi do očí. Us. Dch. Jí (církvi) chce
zloba svítiť k smrti bráně. Sš. Bs. 204. Na
maliny slunko svítí, na děvčata krása letí.
Sš. P. 632. Do těch našich oken pěkně
slunce svítí; Sviť měsíčku, na ten panskej
dvůr; Na cestu mně svítíval jasnej měsíček.
Er. P. 110., 174., 201. S-lo slunečko na mé
okenečko, od půlnoci měsíček. Sš. P. 206.

odkud. Svítí mu z očí. Vz Opilý. Sn.
Svítil mně měsíček z hory javorové, ale se
zatemnil v síni šohajové. Sš. P. 255. —
jak dlouho. S-la mně hvězda od večera do
dňa; Bože, milý dobrý, co to vyznamená?
Sš. P. 392. — proč. 1 ty jeho tváře radostí
se svítí. Sš. Bs. 6. Pro jedno kvítí slunce
nesvití. Er. P. 231. Svítí co oharek (hovno)
v lucerně. Prov. Už mu ve dně svítí (už
ho na mále). Vz Smrť. Č. — se. Sviti se
hvězda (třpytí se). Jel. Ten kůň se jen
s-tí (leskne, je tučný). Us. Vec nemože býť
tmavá vtedy, keď sa svítí. Slov. Tě. Svící
se to jako medenica (o zapálenině). V Hané.
Bkř. Ne všecko zlato, co se svítí. Prov. —
se jak. Nad jiné se svítiti (ukazovati). Us.
Měsíc slunkem (jako slunko) svítil. Sš. Bs.
2. — se čím. Máť lid čelední v domu s-ti
sě ctnostmi; Svietie sě svým bleskem ne-
beské hvězdy. Št. N. 62. S. se ctností. Smil
v. 855. Zlatem se svítí stěny. Er. Kyt. 5. —
s adv. Sviť, měsíčku, sviť jasně, ať nám
láska nezhasne; Sviť měsíčku vysoko, až
já povandruju; Sviť, měsíčku jasno, už slu-
nečko zašlo. Sš P. 272.. 406., 464. (Tč.).

Svítivo, a, n., der Leuchtstoff. Nz. lk.,
Prm., Šp.

Svítivost', i, f., die Leuchtkraft. S. plynu.
Šp., Dch., Kos. Ol. I. 208.

Svitka, y, f. = závoj, der Schleier. Vký.

Svítkov, a, m., Switkow, ves u Pardubic.

Svítnice, e, f. = smolnice, die Leuchte.
Zlob. — S. — maják, der Leuchtthurm.
Zlob. — S., fulgora, hmyz rovnokřídlý.
Krok. II. 268.

Svítník, u, m., na Slov. = svícen, der
Leuchter.

Svitno, a, n. — peklo. Slov.

Svitnouti, vz Svítati.

1. Svitný, Leucht-, glänzend, klar. S-ný
plyn, das Leuchtgas. Vz Svítiplyn. Dch. S.
perla. Hdk. S. barvy. Dch. To je s. pravda.
Na Mor. Zlínsku stálé epitheton hanby:
Není-li tě s. hanba? Brt.

2. Svitný, ého, m., der Vorleuchter, v horn.
Šp.

Svito, strsl.sъvito, linteum, ze sl -|- vi -|- to,
koř. vi, příp. -to. Mkl. B. 161. (Hý.)

Svitoděložný. S. rostliny, spirolobeae:
rukevník. Rstp. 70., 90.

Svitoul, u, m., bucida, der Kuhhornbaum.
Rstp. 529.