815

Svojinec, nce, m., der Angehörige. Kristus
je uznává za s-nce. Sš. J. 174. (Hý).

Svojiti, il, en, ení; svojívati = přáteliti,
befreunden; eignen, zueignen. — koho, se
s kým. Jg., Pal. — si co = za své vydá-
vati. Když si voják statky svojí. Hlas. S.
si. komu co. Kos. Ol. 1. 143., Dch., Kšá. —
se = přízniti se. Dal.

Svojitý — jednotlivý, einzeln, individuell.
S. jako čeledně. Ms.

Svojkov, a, m., Schwojka, ves v okr.
borském. Vz S. N.

Svojkovice, ves u Telče.

Svojmír, a, m., osob. jm. Pal.

Svojnice, Swonitz, ves u Vodňan. PL. —
S., e, f., die Egoistin.

Svojnik, a, m. = sobík, der Egoist. Us.

Svojnosť, i, f. == sobectví, die Selbstsucht.
Kom.

Svojný, selbstsüchtig, egoistisch. Jg.

Svojský = svůj, navyklý, gewöhnt, eigen.
Ještě svojským zatrhuje. Ros. — S. =- do-
mácí, eigenthumlich, Haus-, einheimisch. Zlob.
S. plátno. U Opavy. Klš.

Svoj slav, a, m., osob. jm. Pal.

Svojslava, y, f., dvůr u Černé Hory na
Moravě.

Svojství, -stvo, a. n., die Eigenthümlich-
keit. Kos. Ol. 1. 309., Mtc. 1879. 191. S.,
der Idiotismus. Kmp. — S., die Selbstheit.
Své s. zapříti (sebe sama). Jg. — S. = so-
bectví, der Egoismus.

Svojše, Zwoischen, ves u Kašp. Hor. PL.,
Tk. IV., 742.

Svoj šice, dle Budějovice, vsi a) v Chru-
dimsku, b) v Kutnohorsku, c) v Sušicku.
Vz S. N.

Svojšín, a, m., Schweissing, ves u Stříbra.
Vz S. N., Tk. II. 549., III. 660, IV. 643.

Svojšovice, Schoschowitz, ves u Říčan.
PL., Tk. II. 417.

Svok, a, m. osob. jm. Šd.

Svókr, vz Švekr.

Svolání, n., die Zusammen-, Einberufung,
Versammlung. V plném s. mistrském. Arch.
III. 205. a. 1417. Nové s. sněmu. J. tr.
S. = sjezd, sbor, die Versammlung, concilium.
Již sú složili na s. obecném v městě, jenž
slove Nicea. Hus I. 46. A byl sem umínil
vám kázati před svú jézdú, než bych odjel
ku s. do Konstancie. Hus III. 277.

Svolaný; -án, a, o, zusammen-, einbe-
rufen. S. voj. Dch.

Svolati, svolám, lej, laje (íc), al, án, ání;
svolávati, zusammen-, be-, aufrufen, auf-
bieten. Jg. — co, koho: bouři (lid po-
bouřiti), vojsko. V., schůzi, Dch., dlužníky,
sbor, žákovstvo. Hus II. 302., I. 461. Máti
syny s-vala. Sš. P. 192. — koho k čemu,
kam (čím): lid k božím službám zvoněním
s. Kom. Volavec svolává ptáky k nastražené
vnadě. Sych. Myslivce troubením na roh
k honbě s. Us. Šp. S-lali obec k takovému
skutku. GR. — co kdy: sněm v důležitých
věcech s. Kom. Po třech pak dnech svolal
náčelníky židů. Sš. Sk. 291. — koho oč:
sudí nás o to svolal. Mus. — koho kam:
všecky na jedno místo, Jg., lid na vojnu
s. D. Lid před síň chrámovou s-lati. Flav.

Síru a oheň na někoho svolávati. Us. Dch.
Všecky do prostředka s-la k Helišce. Sš.
P. 725. Konšely svolal k tej věci. NB. Tč.
152. A svolává k tomu peniezi nalezenému
přietelnice. Hus II. 266. Svolali u vieru
křesťanskú dobré i zlé. Hus II. 381. — se
s kým. (volati koho). Nevím, kde se s nimi
budu svolávati. Ros. — kam proč. Ani se
pro obžerstvie na posviecenie, na svatby
i do krčem svolávají. Hus I. 123. — jak.
Rúčiem Masem svoía své voje. Rkk. 11. —
kde. P. Jindřich u Praze veliký dvór s-lal.
Jir. Anth. I. — koho (gt.) šp. m. akkus.
Kníže svolal všech svých rádců šp. m.: své
rádce. Brt., Brs. 86. Cf. S. — aby. Svolal
žákovstvo, aby dali na pomoc zaplacenie na
plášť. Hus I. 461. a j.

Svolává, é, f. Svolavou troubiti (Appell
blasen. Šp.
Svolavací, einrufend.
Svolavec, vce, m. = knihy svolavné
Šalamounovy, ecclesiastes. Bibl.
Svolavný, vz Svolavec.
Svolenec, nce, m., assensor. Vus.
Svolení, n., die Ein-, Bewilligung, Bei-
stimmung, der Beifall. S. obce (snesení); s.
stran na smlouvce. V. S. děvčete, rodičů
k sňatku. Us. S. sněmovní, Knst., obecné,
zemské. Ros. V prodeji a kupování s. právo
lomí. Rb. V prodávání a kupování s. trho-
dějce že má býti, zjevnoť jest. CJB. 365.
Vzíti si, dostati, dáti s. k něčemu. Us. Dch.
S. k pobytu dostati. Dch. Aby žádného s.
knapského bez vůle soukenníků nečinili.
Sedl. Rychn. 38. 18. Pakli kto přes to s.
učinil, nemají jemu toho lehčiti. Let. 213.
Z toho domu nic aby Matějovi dáno nebylo
vedlé s. jeho, nežli sukně a meč. NB. Tč.
260. Odložili do druhého semnu (sněmu) podlé
jich obú s. Půh. II. 321. S. obecné podnik-
nouti. Bart. I. 32. Manželství jest s. řádné
muže a ženy, nerozdílné; S. muže s ženú
k manželstvie; A s. to tvrdí sě řečí s obú
stranu, že muž die: Já tě pojímám za svú
ženu. A ona: A já tě za svého manžela;
S. s obú stranu dobrovolné, beze lsti, činí
manželstvie, ačby nikdy spolu neleželi;
A to s. jest nerozdílné do smrti jednoho
z nich; Kto je smie lúčiti rózno, když jest
s. úmyslem pravým a tú řečí potvrzenie?;
Manželstvie jest spojenie aneb s. samce a
samice, totiž muže a ženy mezi svobodnými
osobami a k manželstvie hodnými, v sobě
držiece narozdielný obyčej společného by-
dlenie; V Kostnici jest biskup, jenž jest
kúpil, a druhý, jenž jest prodal a papež od
s. penieze vzal. Hus I. 198., II. 38., 3y., III.
200., 285. (Tč.).

Svolený; -en, a, o, erlaubt, bewilligt,
zugestanden. S. důvod (puštěný), zugestan-
dener Beweisgrund. Nz.

Svolina, y, f., aconitum Stoerkianum,
druh oměje. Slb. 663., Rstp. 24.

Svoliti, il, en, ení: svolovati, svolívati =
vůlí svou přistoupiti, dovoliti, einstimmen,
willigen, willfahren, bewilligen, einwilligen;
po vůli býti, zu Willen sein, einwilligen;
zvoliti, erwählen; se = sjednotiti se, jedné
vůle býti, srozuměti se, einwilligen, sich ver-
willigen. Jg. — abs. Mhourni, že svoluješ.