Předchozí (814)  Strana:815  Další (816) |
|
|||
815
|
|||
|
|||
Svojinec, nce, m., der Angehörige. Kristus
je uznává za s-nce. Sš. J. 174. (Hý). Svojiti, il, en, ení; svojívati = přáteliti,
befreunden; eignen, zueignen. — koho, se s kým. Jg., Pal. — si co = za své vydá- vati. Když si voják statky svojí. Hlas. S. si. komu co. Kos. Ol. 1. 143., Dch., Kšá. — se = přízniti se. Dal. Svojitý — jednotlivý, einzeln, individuell.
S. jako čeledně. Ms. Svojkov, a, m., Schwojka, ves v okr.
borském. Vz S. N. Svojkovice, ves u Telče.
Svojmír, a, m., osob. jm. Pal.
Svojnice, Swonitz, ves u Vodňan. PL. —
S., e, f., die Egoistin. Svojnik, a, m. = sobík, der Egoist. Us.
Svojnosť, i, f. == sobectví, die Selbstsucht.
Kom. Svojný, selbstsüchtig, egoistisch. Jg.
Svojský = svůj, navyklý, gewöhnt, eigen.
Ještě svojským zatrhuje. Ros. — S. =- do- mácí, eigenthumlich, Haus-, einheimisch. Zlob. S. plátno. U Opavy. Klš. Svoj slav, a, m., osob. jm. Pal.
Svojslava, y, f., dvůr u Černé Hory na
Moravě. Svojství, -stvo, a. n., die Eigenthümlich-
keit. Kos. Ol. 1. 309., Mtc. 1879. 191. S., der Idiotismus. Kmp. — S., die Selbstheit. Své s. zapříti (sebe sama). Jg. — S. = so- bectví, der Egoismus. Svojše, Zwoischen, ves u Kašp. Hor. PL.,
Tk. IV., 742. Svoj šice, dle Budějovice, vsi a) v Chru-
dimsku, b) v Kutnohorsku, c) v Sušicku. Vz S. N. Svojšín, a, m., Schweissing, ves u Stříbra.
Vz S. N., Tk. II. 549., III. 660, IV. 643. Svojšovice, Schoschowitz, ves u Říčan.
PL., Tk. II. 417. Svok, a, m. osob. jm. Šd.
Svókr, vz Švekr.
Svolání, n., die Zusammen-, Einberufung,
Versammlung. V plném s. mistrském. Arch. III. 205. a. 1417. Nové s. sněmu. J. tr. S. = sjezd, sbor, die Versammlung, concilium. Již sú složili na s. obecném v městě, jenž slove Nicea. Hus I. 46. A byl sem umínil vám kázati před svú jézdú, než bych odjel ku s. do Konstancie. Hus III. 277. Svolaný; -án, a, o, zusammen-, einbe-
rufen. S. voj. Dch. Svolati, svolám, lej, laje (íc), al, án, ání;
svolávati, zusammen-, be-, aufrufen, auf- bieten. Jg. — co, koho: bouři (lid po- bouřiti), vojsko. V., schůzi, Dch., dlužníky, sbor, žákovstvo. Hus II. 302., I. 461. Máti syny s-vala. Sš. P. 192. — koho k čemu, kam (čím): lid k božím službám zvoněním s. Kom. Volavec svolává ptáky k nastražené vnadě. Sych. Myslivce troubením na roh k honbě s. Us. Šp. S-lali obec k takovému skutku. GR. — co kdy: sněm v důležitých věcech s. Kom. Po třech pak dnech svolal náčelníky židů. Sš. Sk. 291. — koho oč: sudí nás o to svolal. Mus. — koho kam: všecky na jedno místo, Jg., lid na vojnu s. D. Lid před síň chrámovou s-lati. Flav. |
Síru a oheň na někoho svolávati. Us. Dch.
Všecky do prostředka s-la k Helišce. Sš. P. 725. Konšely svolal k tej věci. NB. Tč. 152. A svolává k tomu peniezi nalezenému přietelnice. Hus II. 266. Svolali u vieru křesťanskú dobré i zlé. Hus II. 381. — se s kým. (volati koho). Nevím, kde se s nimi budu svolávati. Ros. — kam proč. Ani se pro obžerstvie na posviecenie, na svatby i do krčem svolávají. Hus I. 123. — jak. Rúčiem Masem svoía své voje. Rkk. 11. — kde. P. Jindřich u Praze veliký dvór s-lal. Jir. Anth. I. — koho (gt.) šp. m. akkus. Kníže svolal všech svých rádců šp. m.: své rádce. Brt., Brs. 86. Cf. S. — aby. Svolal žákovstvo, aby dali na pomoc zaplacenie na plášť. Hus I. 461. a j. Svolává, é, f. Svolavou troubiti (Appell
blasen. Šp. Svolavací, einrufend. Svolavec, vce, m. = knihy svolavné Šalamounovy, ecclesiastes. Bibl. Svolavný, vz Svolavec. Svolenec, nce, m., assensor. Vus. Svolení, n., die Ein-, Bewilligung, Bei- stimmung, der Beifall. S. obce (snesení); s. stran na smlouvce. V. S. děvčete, rodičů k sňatku. Us. S. sněmovní, Knst., obecné, zemské. Ros. V prodeji a kupování s. právo lomí. Rb. V prodávání a kupování s. trho- dějce že má býti, zjevnoť jest. CJB. 365. Vzíti si, dostati, dáti s. k něčemu. Us. Dch. S. k pobytu dostati. Dch. Aby žádného s. knapského bez vůle soukenníků nečinili. Sedl. Rychn. 38. 18. Pakli kto přes to s. učinil, nemají jemu toho lehčiti. Let. 213. Z toho domu nic aby Matějovi dáno nebylo vedlé s. jeho, nežli sukně a meč. NB. Tč. 260. Odložili do druhého semnu (sněmu) podlé jich obú s. Půh. II. 321. S. obecné podnik- nouti. Bart. I. 32. Manželství jest s. řádné muže a ženy, nerozdílné; S. muže s ženú k manželstvie; A s. to tvrdí sě řečí s obú stranu, že muž die: Já tě pojímám za svú ženu. A ona: A já tě za svého manžela; S. s obú stranu dobrovolné, beze lsti, činí manželstvie, ačby nikdy spolu neleželi; A to s. jest nerozdílné do smrti jednoho z nich; Kto je smie lúčiti rózno, když jest s. úmyslem pravým a tú řečí potvrzenie?; Manželstvie jest spojenie aneb s. samce a samice, totiž muže a ženy mezi svobodnými osobami a k manželstvie hodnými, v sobě držiece narozdielný obyčej společného by- dlenie; V Kostnici jest biskup, jenž jest kúpil, a druhý, jenž jest prodal a papež od s. penieze vzal. Hus I. 198., II. 38., 3y., III. 200., 285. (Tč.). Svolený; -en, a, o, erlaubt, bewilligt,
zugestanden. S. důvod (puštěný), zugestan- dener Beweisgrund. Nz. Svolina, y, f., aconitum Stoerkianum,
druh oměje. Slb. 663., Rstp. 24. Svoliti, il, en, ení: svolovati, svolívati =
vůlí svou přistoupiti, dovoliti, einstimmen, willigen, willfahren, bewilligen, einwilligen; po vůli býti, zu Willen sein, einwilligen; zvoliti, erwählen; se = sjednotiti se, jedné vůle býti, srozuměti se, einwilligen, sich ver- willigen. Jg. — abs. Mhourni, že svoluješ. |
||
|
|||
Předchozí (814)  Strana:815  Další (816) |