950

zelí, hrách, kaši, opekance, koláče, někdy
i pirohy a krúč (v zelných listech zakrútěná
prosná kaše pečená ve smetaně). Buchty
s makem a medem nesmějí o š. večer nikde
scházeti. Rusíni na doleních krajích musí
míti kutju s makem (vařenou kukuřici aneb
pšeničná zrna politá medem a makem po-
sypaná) a chudí horalé trenčinští púčky
(šlejšky) s medem a makem. Když je při-
nesou na stůl, hledí děvčata, aby tomu, kdo
je u stolu nejmladší, první lžíci púčkův od
úst utrhla. Které se to podaří, ta se do
roka vdá. Posledním jídlem bývá smíšenina
sušeného vařeného ovoce, švestek, hrušek,
křížal a j., čemuž v Čechách muzika říkají.
Po večeři hrají o ořechy a mladá chasa a
chudobný lid chodí pod okna koledovat
a dostává koláče a jiná jídla. Děvčata lijí
vosk skrze ořechové skořápky a olovo přes
rukověť klíče, soudíce z podoby litiny na
stav budoucího muže. Také chodí děvčata
třást bezem; s které strany se jim při tom
ozývá štěkot psa, s té strany přijde jim
ženich. Jiná zase na sv. Tomáše (²¹/₁₂)
kousne po prvé do červeného jablka, druhý
den po druhé a tak každý den kousek
ukousne, až konečně na dohvězdný večer,
když sezvánějí na utjernu (jitřní), poslední
sousto sní a do kostela jde. Prvního šuhaje,
kterého na cestě strestne, zeptati se musí
na jméno: toho jména dostane muže. Šuhaj
zeptati se musí děvčete na jméno. V tren-
čínských horách spouštějí děvčata o štědrý
večer kahance na vodu, které dělají z du-
bové kůry. Dovnitř dávají kousek loje,
zkroutí z nití knot, rozžehnou a spustí po
potoku. Je-li potok zamrzlý, vysekají jim
jej šuhajci. Obrátí-li se kahanec hore vodou,
doufá děvče, že se vdá na horní konec;
plyne-li dolů vodou, doufá, že se vdá na
dolní konec dědiny; nehýbe-li se od břehu,
nevdá se toho roku; potopí-li se, zarmoutí
se děvče, že musí umříti. Která milého má,
ta spouští dva kahance, za sebe a za mi-
lého; plynou-li světelka dolů vodou hezky
pospolu, raduje se, že za sebe se dostanou,
pakli se od sebe odtrhnou, vzdechne si a
už jí není do zpěvu. Obyčejně přicházejí za
děvčaty i šuhajci a škádlí je. Místy odlívá
ten, kdo první z rána vodu do domu při-
naší, buďsi chlapec, buďsi děvče, ode dne
sv. Lucie (¹³/₁₂.) až do vánoc každý den
trochu té vody do jisté nádoby. O š. večer
když má jíti na utjernu, umyje se jí. Kdo
jemu nebo jí u kostela líce utře, za toho se
dostane; je-li to stará žena, tedy to značí
smrť. Jinde zase, když sezvánějí po třetí
na jitřní, běží děvčata k potoku nebo ku
řece, myjí si líčka a jdou s mokrými líčky
do kostela. Po kostele jak domů přijdou,
hned ulehnou a v noci prý se jim přisnije
budoucí jejich muž, přijde utříti každý své
nevěstě ručníkom líčko. Která vidí ve snách
starého, dostane vdovce; které stará žena
líčko utře, ta prý umře. Na Zvolensku v ně-
kterých dědinách dávají děvčata vykvétat
čerešňové haluzky, které řezají na sv. Ka-
teřinu a potom v teplém místě chovají, aby
do vánoc vykvetly. Kterému děvčeti nevy-
kvete, ta se nevdá, ba říká se o ní, že není

pannou; které vykvete, ta s ní jde do ko-
stela na půlnoční a který šohaj ji ulapí, za
toho se dostane. Dětvanští šuhajci kdyžjdou
na utjernu, mají v čižmě krejcar; když jdou
z kostela, stretnou prý se s duchem budoucí
své nevěsty. Také sní každý, nežli jde na
jitřní, kousek česneku, aby ho na cestě Čert
nevzal, který prý česnek nerád cítí. Kdo
by chtěl strygy viděti, které se znají ne-
vidomými spraviti a obyč. o půl noci na š.
večer rejdy své provádějí, ten musil by prý
počnout robiti na sv. Ondřeje (³⁰/₁₁) stolčík
o třech nohách; každý večer až do kračunu
musí na něm něco udělati, tak aby jej o š.
večer dodělal. Potom nechť jej vezme do ko-
stela na utjernu, tam se naň posadí a uvidí
prý, co po kostele a zvláště okolo oltáře
strygy vyrábějí. Jiní zase odkládají od sv.
Lucie do vánoc, tedy po 13 dní, každý den
po jedné třísce ale vždy z jiného dřeva.
Na dohvězdný večer o půl noci složí se
třísky do hromady a podpálí se; k tomu
ohníčku prý se přijdou všechny strygy z ce-
lého okolí ohřívat a tu prý je člověk ten
vidí a pozná. Boženy Němcové Babič. 398.
a násl. — z čeho. Z cizího se lidé velmi
štědří ukazují. Prov. — v čem: v slovích.
Ros. Achilles byl štědrý v dařích. Troj.
149. V almužnách š. BO. — při čem. Při
vřech věcech štědrým býti. St. skl.— v co:
aby v almužny byl štědr. Št. N. 339. —
komu. Prokop byl štědrý hostem. Brt.
S. §. 111. — Š. = hojný, reichlich. Štědré
slzy vylévati. Troj. Š-ým pitím hlavu obtí-
žiti. Reg. zdr. Š. náklady. Ras. Š. přídavek
(větší). Sych. — Š., ého, m., osob. jm.

Štefan, a, m. Š. Krist, a Ondř., spisov,
čeští. Vz Tf. H. 1. 203.

Štefán, a, m., v ob. mluvě Štefek, fka,
m. = Štěpán. V.

Štefánik, a, m., osob. jm. Šd.

Šteífal, a, m. Dr. Š. Václ., spisovatel a
lékař v Praze. Vz Tf. H. 1. 192.

Šteífek, fka, m. Š. z Koloděj, jm. vy-
mřelé šlechtické rodiny. Vz S. N.

Štefík, a, m. (= Štěpánek), osob. jm. Šd.

Šteflík, a, m., osob. jm. Vz Tk. V. 76.

Štefka, y, f. (= Stephania), osob. jm. Šd.

Šteft, u, m., šp. z něm. Stift — ozubec,
holiček; slov. šteflík, jehla k navlékání tka-
nic; nem. dial. steft, kolík, veliká jehla,
střněm. steft, nněm. Stift, cuspis. Mz. 336.

Šteh, u, m. = steh. Us. Šd.

Štehanec, nce, m. = stehanec, ein grosser
Nähtisch. Olom. Sd,

Štěhliti atd., vz Stěkliti.

Štěhot, u, m. = štéhotání, das Geklapper.

Štěhotati, -hotám a -hoci, zwitschern.
Slavík štěhotá (š-ce), schlägt. Chmel. Cf.
Štěbotati.

Štěhotavý, zwitschernd. S. vlaštovka. Š.
žáby (quakend), pouta (chřestící, klirrend). Jel.

Štěhotný, zwitschernd. Šd.

Štěchovice, dle Budějovice, Stiechowitz,
ves u Manetína. PL., Tk. III. 103. Vz S. N. —
Š., předměstí Kroměříže- Tč.