951

Štěchtati, oštěchtati = štípati, kousati
(o husách a kachnách), abbeissen. — co.
Husy zelí oštěchtaly. Us. Č.

Štěk, u, m. = horlení, řevnivost, der Nach-
eifer. D., Bzd.

1. Štěk, u, m. = štěkání, hlas psí, das
Bellen, Gebell. Š. malého štěnce veliké zvíře
neurazí. Č. M. 90. Nestáti za psí šték (= za
nic). Us. Sd. — Š. = škyt, die Schlucke.
Ros.

2. Štěk, a, m., der Delphin. Rozk.
Štěkač, e, m., der Beller. Jg.
Štěkalka, y, f. = zajíc hvízdající, zemní,

lagomys pusillus, der Nachthase. Ssav. 292.

Štěkan, a, m. = pes, der Hund. U Jižné.
Vrů.

Štěkanda, y, f. = štěkna. To je stará
š.! U Jižné. Vrů.

Štěkání, n., das Bellen, Gebelle. Psi dali
se do š. Us. Dch., Er. P. 136. a. Pes šče
káním nezastaví na nebu mesíce. Na Slov.
Tč.

Štěkárna, y, f., die Hundegrube? Plk.
Štěkatar, u, m. = štěkavý kašel, der
Keuchhusten. U Bechyně. Mý.

Štěkati, Štěkávati; štěknouti, knul a kl,
utí, bellen, kläffen, bäffen, belfern. V již.
Čechách věkat. Kts. — abs. Pes štěká, psi
štěkají. Kom., D. Jak by pes štěkl (když
někdo někoho marně napomene). Us. Pes,
který velmi štěká, nerád kouše. Prov. Liška
štěká. Kom. Štěká (zlobivě křičí) co tista.
Č. M. 601., Mus. Žaludek lačný štěká (křičí,
ozývá se). Žaludek přeplněný štěká = štká.
Kom., V. Ščeká pořádem jak fena (ženská
odmlouvačná nebo nadává-li). Mor. Sd. Něch
tam lude mluvju, ščekaju jako psi, dyť mi
oni něomluvju moji poctivosci; Psi ščekaju
a zas přestanu, a ludzě jene omuvaju (omlú-
vajú); Psi nechceli ščekaé, ja sem něinuli
běhac. Sš. P. 415., 488., 133. (Té.). Mezi
mluvnými viece mluvnější jsú méně užiteč-
nější, jako mezi psy nejneužitečnější najviece
štěká; Psi němí, preláti porušení, jenž ne-
mohú štěkati, a vepři nečistí, jiné jenž ká-
lejí ... v kostele sú ustaveni. Hus I. 271.,
301. — na koho, nač. Pes štěká na pří-
chozího, Kom., na měsíček. Sám na svój
ocas štěká. Mus. Ovšem jenom psové mohou
štěkať na přetichý na obličej luny. Sš. Bs.
196. I psa chlebem zkrolíš, když ščeká na
tebe. Na Mor. Tč. Vrata sem vám otvírávau
(ot-val), psíček na mňa ščekávávau (.. val);
Nevezče mne přes ten les, budzě na mne
ščekaé každý pes. Sš. P. 208., 461. (Té.).
Když jsem já k vám chodíval, pejsek na
mne štěkával. Nár. pís. — do koho. Pes
zdravý do vzteklého neštěká. Tab. lid. —
čím. Což tam tou hubou štěká (zlobivě
křičí). Ros. Zimu se třesa a zuby ščekce.
Výb. I. 951. 30. Ležíš zuby štěkce. Žk. 308.
— jak. Psi štěkali, mohli se vzteknout. Er.
Sl. čít. 27. Pes bez svého užitka a se svú
škodú darmo často štěká. Hus I. 229. —
kde. Za naše homne pse ščekají. Sš. P. 404.
Každý psík na svém dvoře směleji štěká.
Us, — co zač. Kdo od koho platu čeká.

faleš za pravdu ti ščeká. Mor. Tč. — proti
komu. Pohanóm, jenž jako psi vždy proti
Bohu štěkají, a u modl svých s krví okolo
jdú jako psi. Hus II. 98. Nazývejme zbrojem
toho, jenžto proti pravdě štěká. Sš. Bs.
194. — se S kým = vaditi se, hádati se.
V jednom kuse se s ní štěká. U Rych. Msk.
Vz Štěkule, Vyštěkati.

Štěkavě, bellend.

Štěkavec, vce, m. =-, štěkavý pes, der
Beller, Belferer. V. — Š. = žváč, darmo-
tlach, tlučhuba, der Zungendrescher, Rabu-
list, Mauldrescher. Kom., Sych.— Š. = kdo
rychle mluví. U Rychn. — Š. — advokat.
Sml., Bdž. 135. Vz Právní.

Štěkavka, y. f. = šťkavka, das Schlucken,
die Schlucke. Ms.

Štěkavosť, i, f. = náklonnosť ku štěkání,
die Neigung zum Bellen. Ros.

Štěkavý, bellend. Jg., Dch. Š„ pes. —
Š. = hubatý, vadivý, keifsüchtig. S. jazyk.
Dch.

Štěkci, vz Štěkotati.

Štěken, kně, Štěkná, é, f., Stiekna, mě-
stvs u Strakonic. Cf. Tk. IV. 33. Vz S. N.,
Tf. 7.

Štekl, a, m., osob. jm.

Štekle, f., pl., z něm. Stöckel = pod-
patek. Slov. Plk.

Štekle, ete, n. = štěkající pes, der Beller,
zastr. Bhmr.

Štěkliti, stekliti, il, en, ení; -klívati =
lektati, kitzeln, na Slov. — kde. Utopený
y nosu se štěkli. Tab. lid. — komu kam.
Štšklila ta slova v uši jemu. Kartig.

Štěklivec, vce, m. = šteklivý, der Kitz-
lige.

Štěklivosť, i, f., die Kitzlichkeit.

Štěklivý, na Slov. = lektavý, kitzelig;
citlivý, empfindlich; pochybný, bedenklich,
kitzelig. Bern.

Štěkmo, bellend. Bur.

Štěkna, y, f. = hafna, štěkavá, hašterivá
ženská, ein zanksüchtiges, zänkisches Weib.

Štěkna, é, f., vz Štěken.

Štěknouti, vz Štěkati.

Štěkot, u, m. = štekání psů, das Gebelfer,
Belfen, Gekläffe. V. Na š. psů poslouchati.
Č.

Štěkotání, štěktání, n. Š. zubů, das
Klappern der Zähne. Jel.

Štěkotati (zastr.), -kotárn a -koci; štěk-
taťi (štěktám a štěkci), -kotávati — štého-
tati. — čím: zuby, klappern. Jel., St. skl.
V. 190. — O ptácích. Slavík, straka ště-
koce. — se. Uslyšal, ano se ďáblové štěkci.
Háj. — Jg.

Štěkotný, schreiend. Š. straka. Jg.

Štěkoun, a, na., der Kläffer. Rk.

Štěkování, n. = horlení, die Nacheife-
rung. D.

Štěkovatel, e, m. — horli tel po někom,
der acheiferer. D.