sb157-05 0..8296

132

činného a budoucího jako věta aby uhodli
a dána mu koncovka e, uhodnúc-e, aby se
s podmětem hadači shodoval. V něm. pře-
kladě damit si errathend verkündigen není
té jemnosti, poněvadž errathend nedrží
v sobě významu budoucnosti a neoznačuje
na sobě ani čísla ani rodu. Čeština náleží
bez odporu k nemnohým těm jazykům, je-
jichž participialní a zvláště přechodníkové
konstrukce i subtilné shody syntaktické
i rozdíly dějové vyjádřiti mohou; ze sou-
rodých jazyků slovanských jenom strslov.
se jí vyrovnává a poněkud ji předstihuje,
jazyky pak slovanské nové vesměs daleko
za ní zůstávají a z jazyků jiných, pokud
nám známo, jenom jazyky zachovalého sta-
robylého rázu, jako litevský, latinský, řecký,
sanskrtský a p. podobnými konstrukcemi se
honosí, pročež neváháme tuto vlastnosť ja-
zyka českého zároveň za velice vzácnou
pokládati. Pro tuto pak vzácnou vlastnosť
zasluhuje jazyk český uznání a obdivení,
zvl. když uvážíme, že jazykové romanští a
novořecký, kteří hotové již a zavedené
konstrukce přechodníkové po předcích svých
přijíti a zachovati mohli, nebyli toho dbalí,
jako čeština, nýbrž jim docela vytratiti se
dali a s pouhými absolutivy (gerundiemi) se
spokojují. Čeština a litevština jsou, pokud
nám povědomo, z novověkých jazykův in-
doeuropských jediné, které konstrukcí pře-
chodníkových způsobem jazyků staroklas-
sických dosud užívají. Zásluha o to v češtině
náleží především jazyku samému; kdyby
zajisté jazyk k takovým konstrukcím sám
sebou nebyl způsobilý, nevpravil by jich do
něho žádný člověk žádným uměním. Ale
neméně tu jest děkovati spisovatelům a zvl.
dobrým prosaistům českým doby staré i po-
zdější, kteří do ducha jazyka vniknouti
uměli a k udržení, vyvinutí a zobecnění
těchto konstrukcí přispěli. Bez jejich při-
činění zajisté byla by se přechodníková
konstrukce nikdy jemně a přesně nevyvi-
nula a nezachovala, nýbrž naopak, jak podlé
analogie jazyků jiných souditi smíme, k hru-
bým absolutivům by byla sklesla. Ale ne-
třeba nám dovolávati se ani analogií cizích,
sami naši spisovatelé staří i noví důkazů
dosyta poskytují, že musí s jazykem velmi
jemně cítiti a pozornosť neustále míti na-
piatou, kdo v těchto konstrukcích nemilých
pokleskův uvarovati se chce. Poklesků ta-
kových na sta jest možno sebrati, ale ty
jsou přece jen výjimkami, jimiž se pravidlo
ovšem porušuje, ale nevyvracuje. Gb. v Mus.
1870. 247. — P. přítomného času odvozuje se
od kmene přítomného času; přechodník minu-
lého času od kmene infinitivného. Vz Kmen.
— Přípona přechodníku přítomného času
jest -nt. Příponu tuto připínáme ku kmeni
přítomného času, jako: nesa-nt, bija-nt =
nesą, biję; ą zaměněno ve staroslovanštině
v -y, v češt. na rozdíl od 1. os. sg. (nesu)
a 3. pl. (nesú) v -a: nesa. Po souhláskách
podnebných ą, zaměněno hláskou ę, ze které
vzniklo e (ě): bije. V žen. rodě přistupuje
ku příponě -nt: -ji (z -ja seslabené), jehož
první živel s příponovým t (tedy t + j)
směžduje se v -c: nesąci, bijęci = nesúci

(nesouci), bijíci (bijéci). V nové češtině -i
v zásloví se otřelo: nesouc, bijíc. Střední
rod měl původně týž tvar jako rod muž-
ský; nyní rovná se tvarem rodu ženskému.
Množné číslo přibírá -je ku příponě -nt
(tedy nt + je), z čehož vzniklo: nesouce, bi-
jíce - pro všecky tři rody. Bž. 174. (Das Suffix
des Praesens ist e, das vor m und n in o
übergeht... Das Suffix des Partc. praes.
act. ist nt, das mit dem vorangehenden Prae-
senssuffix o in ąt übergeht. Im Auslaut muss
nicht nur t abfallen, sondern auch ą ze ę
oder zu y geschwächt werden, zu jenem,
wenn ein j, zu diesem, wenn ein anderer
Konsonant vorhergeht: piję aus piją, idy
aus idą. Mkl. Wortb. 89., 95. ). — 1. Znám-
kou přechodníku přítomně neskonalého
a budoucně skonalého jest tedy nyní
v rodě mužském sing. přípona -a, v rodě
ženském a středním přípona -ouc (m. ouci;
i obyčejně se odsouvá; za starodávna mi),
v čísle množném ve všech rodech přípona
-ouce, jako: nes-a, -ouc, -ouce; vstan-a,
-ouc, -ouce. Po měkkých souhláskách přehla-
sují se (vz Přehlasování) přípony tyto v: -e(ě),
-íc (za starodávna -ěci), -íce, jako: pij-e, -íc,
-íce; volaj-e, -íc, -íce. Cf. Zk. Ml. I. 95. — Uží-
váme tedy přípon -a, -ouc, -ouce u sloves prvé
třídy, je-li jejich kmen zavřený (končili se
souhláskou): vézti — vez — veza, pásti —
pas — pasa, hrýzti — hryz — hryza, vésti —
ved — veda (-ouc, -ouce) atd. a u sloves druhé
třídy (vz Časování): plynouti — plyn —
plyna (-ouc, -ouce), odpočinouti — odpočin —
odpočina, řinouti — řin — řina, vinouti —
vin — vina (vz Kmen); příp. -e, -íc, -íce pak
připojujeme k slovesům 1. třídy, je-li kmen
otevřený (končí-li se samohláskou): bíti —
bi — bi + j + e, krýti - kry — kryje,
hniti — hni — hnije atd. a v ostatních tří-
dách (kromě druhé): ku př. ve III.: hořeti —
hoři — hoře; ve IV.: činiti — čini — čině;
v V.: volati — vola — vola + j + e (vo-
laje), v VI.: milovati — milu — milu + j + e
(miluje). — Pozn. 1. U sloves III. třídy,
která se končí v 3. os. pl. v -ejí, přidává
se ku kmenu: -je jako u sloves V. a VI. tř.:
uměti — umějí — umě + j + e; házeti —
házejí — háze + je. — Pozn. 2. Ve strčešt.
setkáváme se i s neústrojnými tvary jako:
čiňúc, buřúc (místo činěc, buřec čili činíc,
buříc). Odtud máme i v nové češtině ně-
které tvary přechodníku určitého, jako:
horoucí, stkvoucí, žádoucí a p. Bž. 174. —
Pozn. 3. Vyhynulý přechodník budoucího
času měl touž příponu, ale před ní ještě
příznak časový: byše = by-sj-a-nt. Bž. 175.
— Pozn. 4. Přechodník času přítomného
končí se na mor. Zlínsku ve všech rodech
obou čísel příponou -ia, jejížto jotový pří-
dech ve předcházející hlásce měkké mizí,
tvrdé souhlásky d, t, n změkčuje a toliko
po retnicích oživuje: nesa, veďa, přeďa,
sedňa, vezňa, nažňa, rožňa, seďa, leža, stoja,
hořa, uměja, mláťa, živia, lovia, spia, sypia,
najmia, volaja, stavjaja, púščaja, pracuja.
Slovesa tř. V. vzoru tesati mají v přechod-
níku -aja: dřímaja, dýchaja. Kratší tvar -ia
mají toliko slovesa, jichž prostý kmen se
končí souhláskami s, z, r a má kmenovou