sb157-05 0..8296

788

Voňavosť, i, f., der Wohlgeruch. V. mirry
a kadidla; V-sti na prach rozdělené a roz-
tlučené; A tecte v-sti jejie. Hus III. 37.,
38.. 56. (72., 103. ).

Voňavý, riechend. V. V. vodička, Us.,
masť, Sych., ocet, Duftessig, Dch., tráva,
Šd., růžička, Dbš., chrobák, Moschusbock,
Klš., vička, lathyrus odoratus. Mt. S. VIII.

I. 8. Milý mój, růžička voňavá. Sl. ps.
Šf. II. 63. Navoňáš se kvítka voňavého,
napatříš se líčka červeného; Ej Janku,
Janičku, voňavý hřebičku, jaks ty mně
zavoněl v tom čirém polečku; Pásl tam
syneček štyry vraný koně na zelené votavě,
natrhala sem mu voňavého kvítí za klobó-
ček na hlavě; Vonavy hřebičku nad všecky
vonnějši, komu cě zaněcham moja znejmi-
lejši?; Voňavá, voňavá, z rozmarýnu kytka,
ešče voňavější Šilůčkova dívka. Sš. P. 206.,
228., 277., 368., 562. (Tč. ). V-vé věci. BO.

Vondání, n., die Abmüdung.

Vondati, vz Vundati.

Vondra, y, Vondráček, čka, Vondráš,
e, Vondrášek, ška, m. = Ondřej. Vz Von-
drák. — V. Jos. Vz Jg. H. 1. 653.

Vondráček, čka, m. V. Frant., hudeb.
f 1781. — V. Jan, prof. a spisov., nar. 1830.
Vz S. N., Šb. H. 1. 306.

Vondračka, y, f., Wondratschka, samota
u Prahy.

Vondrák, Ondrák, a, m. = Ondřej. Vz
Vondra. — V., osob. jm. — V., u, m. —
ozher. Us.

Vondrášek, vz Vondra.

Vondřej, e, m., osob. jm.

Vondřejkovice, vz Ondříkovice.

Vondřejoviec (Ondřejovice), dle Buděj.,
ves zašlá, nyní Marianovice, ves v Tábor-
sku. Vz Blk. Kfsk. 150.

Vondřichov, a, m., Wondřichow, ves
v Písku.

Vondroušek, ška. m., osob. jm.

Vondrovic, e, m., osob. jm.

Vondrušek, ška, m., osob. jm.

Vondy. Chci k vám vondy i vondy časem
svého žáka poslati. BN.

Vóně, ě, f. = vůně.

Voněčka, y, f. = voňavka, nádobka vonná,
das Riechfläschchen. Výb. I. 338., Ssk.

Vonehdá = onehdá. Us.

Voněkras, u, m. V. letní = dobromysl vo-
někras, origanum majorana, der Majoran. Vz
Rstp. 1175., Kk. 177.. Č¨l. Kv. 253., FB. 61.

Vonen, vz Vonný.

Voněň, ě. m., osmia, hmyz včelovitý. Krok

II. 262.

Vonění, n. = čin vonícího, táhnutí vůně
do sebe, das Riechen. Od dlouhého vonění
k růži bolí hlava. Us. — V. = zapáchání,
das Riechen. D. — V. = smysl, jímž voníme,
der Geruch, Geruchsinn. V, Kom.

Voněnka = voňavka. Jg.

Voneš, e, m., osob. jm. Arch. I. 353.

Voněti (na Mor. místy a dříve voňati),
3. os. pl. -ní a -nějí, voně n. voněje (íc),
voň n. voněj, el, ěn, ění; vonívati, vonívá-
vati = vůni z sebe vydávati, riechen, duften,
Wohlgeruch von sich geben; übel riechen:
páchnouti, zapáchati, smrděti. — abs. Ani
jedie, ani vonějí. BO. Smrdí robota, voní

chlebíček (nerád pracuje a rád by jedl =
lenoch). Ve Slez. Šd. Dokud růže voní,
každý stojí o ni. Prov. Šd. Vonnými věcmi
napuštění vonějí. Kom. Doma mu slano ani
mastno není, jinde voní kadidlo a koření.
Rým. To maso již voní (zapáchá, smrdí).
Ros. — co: víno. Us. Cožkoli slyší, vidí,
vonějí (čijí). Kom. Či já to mám v. (věděti),
co se mu zaráčilo? Us. Šd. — čím: vínem,
Ros., zvěřinou, sudovinou, D., růžemi. Us.
A kdyby se kadidlem od hlavy do paty
nakadila, kostelem v. nebude. Němc. Dr.
pov. 140. Tyto knihy sv. písmem voní. Št.
Kn. š. 6. Voní prkovou mastí (= smrdí
kozlem). Bdl. Ňadra ji voní samým balšá-
mem. Er. P. 93. b. Už ti nevoňajú rozma-
rinom líčka. Ht. Sl. ml. 233., 207. Postielka
klobúkem voňala. Ib. 232. V. mastmi. Hus
III. 9. V té Vavřincě cesta posepaná soló,
vonijó tam chlapce samó levandoló. Sš. P.
562. Ne všecko pížmem a kadidlem voní.
Prov. V. fialou. — Pozn. Nyní říkáme více:
Voní ti jako růže, fiala atd. Mladej voní
tuze, co fiala, růže. Ęr. P. 279. b. Voňá,
jak růže voní. Mor. Šd. Ty voníš jak ci-
bula a smrdíš jak česnek. Slez. Šd. — po
čem dle němec, šp. m.: čím. Brt. v Km.
Bude-li víno v. po plesnivém sudu. Ms.
o štěp. — komu (jak dlouho) = chut-
nati, líbiti se. To jídlo mu vonělo (chutnalo).
Reš. Zisk mu dobře voní. Ros. Práce mu
nevoní. Us. Svět mu od mladosti voněl.
Sych. Nevoní mu ta rada. Sych., Br. Škola
klukovi nevoní. Us. Dch. Voní mu sukňa
(má rád ženské). Mor. Šd. Jí voní vdaj.
Ib. Šd. Tělesným lidem toliko tělesné věci
voní. BR. II. 161. a. — Kom. — jak. Ta
jabľka voňaly na daleko. Dbš. Sl. pov. I.
371. Pečeně mu z daleka voní. Us. — od
čeho. I tak přišly výborné jídla na stôl,
čo len tak celý zámok od nich voňal. Dbš.
Sl. pov. I. 348., Pov. 348. — kde. V za-
hradě všecko započalo pěkně v. Mor. Šd.
Ve volačém dvore hrebíčky mi voňá. Sl.
ps. 54. Ej, čo to, sestra, za jedenia, že po
všeckom dvore vonia? Sl. ps. Šf. I. 141.
Povol si, synečku, dokad jsi svobodný, po-
kud ti rozmarýn za klobúčkem voní. Sš.
P. 502. Málo sú v-li v první cierkvi svaté.
Hus III. 20. — k čemu: k růži. Us. —
Ros., Lék. kn., Rad. zv. — adv.: libě,
pěkně, příjemně, líbezně v., D., zle, nelibě
(smrděti). V.

Vonica, e, f. = kytka, jakou chasa nosívá
za kloboukem, ein Strauss. Na Mor. Brt.,
Šd. Má za klobúkem vonicu. Šd.

Voníček, čku, m., das Riechpölsterchen,
sachet odorant. Dch.

Voničitan, u, m., osmas. Soli v-ny. Presl.
Chym. 265.

Voničitý, osmicus. V. kyselina. Presl.
Chym. 265.

Vonička, y, f. = malá (příjemná) vůně,
kleiner, lieblicher Geruch. Us. — V. = vše
voňavé. Nemáš žádnou v. ? Us. na Mor. —
V. = kytka voňavá, kytka z vonného kvítí,
der Blumenstrauss. Na Mor. V., Šd., Pk., Vck.,
Klš., Kld. I. 46. Na Ostrav. vonička a vů-
nička. Tč. V. přírodní i umělecká. Tč. Tu
máš, Janku, můj Janíčku, z rozmarýnu máš