sb157-05 0..8296

1007

reden; mluvením vyvolati, vyvésti, vymoci,
dostati, herausreden, durch Reden heraus-
bringen, herauslocken; vymíniti sobě, aus-
bedingen, vorbehalten; vinu s někoho sníti,
entschuldigen; vyláti, ausschelten; se = do
syta namluviti se, sich ausreden, genug
reden; očistiti se mluvením, sich entschul-
digen, sich rechtfertigen. Jg. — abs. A proto
tak vymlúvají, že sami túž cestú běží a
chtie mnoho obrokóv mieti. Hus I. 453.
Když vymluvi, vyjide s svými učedlníky.
ZN. A všichni póhonové, kteříž se dějí
k soudu zahájenému, ač to není vymluveno
(ausdrücklich bestimmt), zavitíť jsú póho-
nové. CJB. 379. Toto jest vymluveno (durch
einen Schiedsspruch entschieden), jestliže by
se kterého z nás která pře dotýkala. Arch.
II. 275., 278. Vymluviv (domluviv) sešel
s kazatelny. Jg. — co, koho. Ledva to
vymluvil (vyslovil). Us. Nemohu to vymlu-
viti (vysloviti). Kom. V. koho = vinu s něho
sníti. V. Vymluv mne. Us. Abych vymluvil
(pověděl) všecky divy tvé. Ž. wit. 25. 7.
Vymluvujiece chválu Hospodinovu. Ib. 77. 4.
Komu přejeme, toho rádi vymlouváme. Kmp.
Č. 156. Kázali mně otec, máti, ti mja budú
vymlúvati; Jak ta slova vymluvili, v ka-
mení se obrátili. Sš. P. 189., 775. (Tč. ). Své
výstupky vymlúváme. Us. Tč. Vymlúval
bych zlosť svú, ale nevím jako; Neposuď
nikého, vymlúvej každého. Na Mor. Tč.
Lečby toho našeho seznávače a správci ne-
moc aneb jiná hodná příčina vymlúvala.
Arch. III. 253. Nevědomie každý hřiech,
každú vinu vymlúvá. Vš. Jir. 384. Aniž ho
vymluví ustanovenie lidské, jimž se přestu-
puje božie přikázanie; Velmě jest nemúdrý,
ktož hřiech vymlúvá; Hřiechu obyčej ne-
vymlúvá ani přirozenie; I kto by mohl vy-
mluviti, neřku vypsati všecky psoty, co
jich móž člověk v světě mieti. Hus I. 188.,
228., 476., III. 110. (Tč. ). — co, se čím
(na svou omluvu uváděti). Něco slovy v.
(vysloviti). Kom. V. se nevědomím, nevě-
děním, Knih. tovač., časem, Br., nepamětí.
Er., J. tr. Kupec se vymlouval opozděním
pošty. Ml. Kdež úředník svého pána vy-
mlouvá a pánem svým sebe nevymlouvá,
dobřeť jest. O. z D., Arch. II. 484. A tím
aby se žádný v. nemohl. Zř. F. I. U. V.
Avšak kteroukoliv příčinou z dotčených
tří v. by se chtěl. Er. V. se nemocí. D.,
Mus. 1880. 254., Dač. I. 203. Ten v-vá se
domácími péčemi; Čechové císařem se vy-
mlouvají, že jeho nechtí opustiti. Pal. IV.
2. 154., V. 1. 148. (Šd. ). Aby každý o tom
věda neměl se čím v. 1525. V. se úmluvami;
V-li se panem Oldřichem; V-val se potře-
bami kostelními, sjezdy s kniežaty i rozličně
jinak; Že smieš se tiem lidem vymlúvati.
Arch. I. 151., II. 27., 228., IV. 145. (Šd. ).
A on jich (těch zlatých) na ní svú pěknú
řečí vymluvil a vyprosil; Dávaje jí tu vinu,
že by ona na jeho ženě pěknú řečí základ
vymluvila. NB. Tč. 21., 223. Ani se druh
druhem vymlouvaje; Jeden na druhého ne-
ukazuje ani sě druhým vymlúvaje. Listy
z r. 1477., 1482. (Tč. ). V. se zlou cestou.
Žer. Záp. II. 102., Vš. 40., Tov. 93. Aby
bezbožní ničímž se vymluviti nemohli. BR.

II. 107. a. Rozkazem Kristovým se vymlou-
val. BR. II. 314. (Šd. ). Mnohými chytrostmi
kněží sě vymlouvají; Chceš-li tiem duovo-
dem sě vymlúvati. Hus I. 396., 435. Boha
nemožem ižádnú řečí vymluviti. Št. N. 106.
V. se něčím, lépe prý z čeho; ale obě vazby
jsou dobré. — komu = vyláti. Scip., Us.
Správec šafáři notně vymluvil. Ml. Vymlu-
vil mu, co se do něho vešlo. Dch. — co
komu odkud: z hlavy (aby nevěřil, neči-
nil něco). Us. V. něco ze srdcí lidských. V.
Vše jsem sestře vymluvil. Ml. Nedal si to
v. Us. Nevymluvíš si nic. Tkad. Já si to
všelijak vymlouvám. Us. Němc. Něco si v.
(vymíniti). Soud kn. opav. Vymluvi imě
tvé bratří mej. Ž. wit. 21. 23. — koho, se
odkud: někoho z domu v. (vyvolati). Háj.
Se z něčeho (vinu se sebe svalovati), Br.,
Solf., z vazby. Sych. Nemohu se z ničeho
vymlouvati. Us. V. se z něčeho. Chč., Tkadl.
II. 26. Aby žádný z toho se nevymlúval;
Aby nižádný proti té zápovědi učiniti ne-
směl a potom, jestliže by kdo jinak učinil,
by ničímž z viny nemohl se vymluviti.
Arch. IV. 442., V. 282. Adam vymlouval se
z hřiechu; Tiem dóvodem v-vil by se Jidáš
i kněžie z smrti Kristovy. Hus. I. 199., 215.,
II. 433. a j. (Tč. ). — se. V. samého se. V.
Jen se pořád nevymlouvej a pojeď s námi.
Us. Šd. Vymlouvá se každý, ktož viece
zemské než nebeské věci miluje; Ale ona
se jako vymlouvá řkúc. Hus II. 253., III.
60. Nadarmo čert svou mateř bil, že se
neuměla vymluviti. Kom., D. Vymlouvá se,
an ho ještě neviní. Vz Ničema, Výmluva.
Č., Lb. — co od koho = vylákati. — co
na kom (jak). V-vil na hospodáři mój
list. Půh. brn. 1406. Vymluvil na ní peníze
pěknou řečí. NB. Tč. 21., 223. Tu on na
něm v-vil list mým slovem. V-vil na mém
úředníku nadbyt, půlpata hř. gr. platu. Půh.
I. 241., II. 286., 418., 542. Na někom hřiechy
vymlouvati. Chč. 377, Aby, což mohú, na
lidech vymluvili. Hus II. 67. Na jalové
krávě tele by vymluvil. D., Č. Vymluvil
by prase na svini. D., Č. — koho, se od
čeho. Od smrti řečník se nevymluví. Rad.
zv. Já jich neumiem vymluviti od hřiechu;
Od toho mordéřstvie vymlúvá se sv. Petr
řka; Netoliko hřiešníky k sobě volá, ale
jim káže, s nimi jie a je od utrhačóv jich
vymlúvá. Hus I. 101., 232., 260. (Tč. ). Od
smrti se vymluvil. GR. — co (se) jak.
V-vil jsem se za slušnými příčinami. Žer.
Vz předcházející věty. V. něco na někom
krásnými řečmi a sliby. Chč. 448. Sám se
udává, kdo se bez potřeby vymlouvá. Us.
Šd. To široce vymlouval. Pal. Děj. IV. 2.
270. V-vil na mé ženě hřebíky bez mé
vuole. NB. Tč. 121. — koho kam: na
lov. Háj. Kochan mladé kníže pod způso-
bem myslivosti do lesa vymluvil (vylákal).
V. — (za koho) kde. Dále každý, tak
pohnaný jako původ, sám za se vymlouvej
aneb vymlouvati můž před soudem buď
žena nebo muž. Vš. Přec právem tyto pří-
činy každého vymlouvají. Kol. 11. Výmienka
mezi stranami byla vymluvena. NB. Tč.
213. Ktož je před Bohem vymluví od svato-
kupectví (biskupy); Eva na hada hřiech