sb157-05 0..8296

1253

středku slov: ryji — reju, myji — meju,
násyp — násep, sekyra — sekera, Gb., slych
— slech, Hš., hybký — hebký, pryč — preč,
nynie — nenie. Dán list nenie v sobotu.
Výb. II. 279. To sě ot nás nenie otchýlilo.
Kat. 175. (Gb. Hl. 79. ). Pod Krkonš.: me-
slím, kdebe belo, malem zvonkem = myslím,
kdyby bylo, malým zvonkem. Kb. U Do-
mažlic: bel m. byl; u Opavy: ohyň, amyn,
pynize, sym naopak m. oheň, amen, peníze,
jsem. Šb. Vz E, Gb. Hist. samohl. 108. —
Pozn. Hanácké e m. y zní temněji než české
e: rebe = räbä. Hš. — 2. Střídnici i mají
všecky ostatní jazyky slovanské, které při
původní široké nebo tvrdé (ruské a polské)
výslovnosti hlásky y nezůstaly, mezi nimi
tedy také čeština. Ve spisovné češtině totiž
jenom etymologický pravopis y a i náležitě
rozeznává, ale obecná výslovnosť jenom
v některých nářečích rozdíl mezi těmito
hláskami činí a obě úzce jako i vyslo-
vuje tak, že y ve slově vysoký právě tak
se vyslovuje jako i ve slově viseti. Zde
tedy původní široké y seslabilo se v i a
seslabení to spadá do doby historické, asi
do doby mezi Husem a Bratry. Hus totiž
učil ještě dobře, jak článkovati a kdy psáti
se má y, Bratří pak, důmyslní znatelé ja-
zyka českého, přece přijali a svým uznáním
posvětili způsob pravopisecký v polovici
16. století již ustálený, podlé něhož se po
sykavých souhláskách: c, s, z vždycky psáti
mělo y i tam, kde analogie zřejmá žádala
i, na př. vlcy, bozy, nosým. Chybu tu sotva
by Bratří byli schvalovali, kdyby za jejich
dob u výslovnosti české rozdíl mezi y a i
byl ještě poznatelný býval. Dle Gb. v S. N.
Cf. Gb. Hl. 7., 9., 79., Gb. Hist. samohl. 81.,
168. A tak se po: c, s, z ještě nedávno
všude y psalo, ale nyní se píše po Dobrov-
ském po c všude i, i pak po měkkém s a z,
y po tvrdém s a z. Ht. Zv. 57. Činí pak se
v češtině rozdíl u výslovnosti hlásek y a i
posud v severovýchodních Čechách; u Bu-
dějovic slyší se y po: b, p, f, v, m. Jižně
od Budějovic (v Doudlebsku) y od i u vy-
slovování naprosto se nerozeznává; ostatně
se tam ý jen v několika cizích slovech ob-
jevuje: lekrutýrka, jinak se mění v ej: mlejn.
Kts. Také na Mor. a v pruském Slezsku y
od i dobře se rozeznává: chlapi a chlapy.
Šb. Stran střídání-se y s i sr. ještě: tova-
ryš — tovařiš, ryčeti — řičeti. Vz Gb. Hl.
79. — Vz I. — 3. Bále se y střídá s o:
nýbrž — nobrž, na Slov. boł m. byl. Vz O.
Gb. Hist. samohl. 108., Gb. Příspěvky k čes.
pravopisu 272. (Mus. spis. č. 117. ). — 4. S u.
Surový — syrový, hluboký — hlyboký. U Do-
mažlic: bul, buol, buel m. byl; na Slov. bul
m. byl, Šb., naopak mysí m. musí, Hš.; pod
Krkonoš. bul m. byl, naopak venky m. venku.
Kb. Vz U, Gb. Hl. 78., 82. — 5. S a. Ht.
Zv. 58. Vz A, Gb. Hist. samohl. 103. Pod
Krkonš. a m. y. nikdá (i jinde), teďká. Kb.
— 6. S 1 v již. Čech. myčet, myč m. ml-
četi, mlč. Kts. — Vz Střídání. — V stup-
nici samohlásek podlé závažnosti sestavené
zaujímá y místo mezi B a u a nalézá se
tedy častěji v souvislosti s těmito hláskami,
zejména kdy k seslabování a stupňování se

hledí. (Cf. Gb. Hist. samohl. 26. Mus. spis
č. 104. ). Seslabuje se totiž v y (pych
souvisí s puch, plynouti s pln — plouti,
slych se sluch, styd se stud, Ht. Zv. 58. )
a dále v B, na př. duch — dychnouti —
dbchnouti (dchnouti); a stupňuje se t. v y
na př. dotBknu — dotýkám, polBknouti —
polykati (tvoříme-li slovesa páté třídy ze
sloves druhé třídy); y v u: tyji — tuk.
Gb. Dále se stupňuje y v ý (dloužením):
kry — krýti — ukrývati, slych — slýchati,
dobyti — dobývati, Kt., Ht. Zv. 57.; kromě
toho v ov a av v kořenech otevřených: by

— baviti, kry — krov, ryji — rov, tyji —
otava; v kořenech zavřených ov a av se
přesmykují v vo a va: kys — kavs — kvas,
chyt — chvátati. Ht. Zv. 57., Kt., Gb. Vz
Stupňování, Jer, Vm. Miklosičovo hlásko-
sloví jazyka českého 17, Mkl. aL. 149-165.

— Samohláska y nyní v násloví nepřichází
(Ht. Zv. 57. ), čeština se jí zbavuje před-
suvkou v: v-yk-núti m. yk-núti od kořene
uk v učiti, na-uk-a. Kt., Ht. Zv. 57. Staří
psávali také: ya, yablko, yako, yahen, yadro,
yatra, yahoda atd., která slova nyní všecka
literou j se píší: já, jablko, jako atd. Jg. —
Slovostředím je v: býti, bydliti atd., vz Slov.
a Ht. Zv. 57. — V obecné mluvě se y s ná-
sledujícím j stahuje v: i, í, vyjdu — vídu,
kryj — kri, krí; cf. bij — bí. Jir. — Y se vy-
souvá (ve slovostředí) a odsouvá (na konci
slov): opět, pak m. opěty, paky, Kt., dosti
m. dosyti, lžíce m. lyžice, Ht. Zv. 59., ná-
syp — náspa, kbel — na Slov. kybel, bl-
štěti se m. blyštěti se; y se odsulo v 1. os.
pl., kde stojí jeho střídnice e: chcem m.
chceme a to m. chcemy, vz -me. Gb. Cf. Gb.
Hl. 84., Hist. samohl. 78. — Y se vsouvá
v Opavsku před l a r, avšak neslyšeti ho
úplně: syrdečko, myrkva, vylček, pylný m.
srdéčko, mrkva, vlček, plný; také v: sedym,
osym m.: sedm, osm. Šb. Vz -yl, -yr. —
Místo y jest ve jménech kollektivních a:
louky — luka. Vz A. — Jména v y ukon-
čená a toliko v plur. užívaná jsou rodu
mužského aneb ženského: mužská skloňují se
podlé prvního sklonění mužského (Strom),
ženská pak podlé prvního ženského (Žena).

— Mužská vlastní jména v y ukončená sklo-
ňují se podlé jmen přídavných: Klaud-y,
yho, ymu, yho, ym, ym. — Po tvrdých
souhláskách píše se y; po obojetných
souhláskách píše se y, povstalo-li z nějaké
široké samohlásky n. shoduje-li se s ní: a,
o, u: kobyla — cf. cabalus, syt — satur —
satis, vy — vos, sychravý — suchý, syrový
— surový, myš — mus. Mk. — Ve sklo-
ňování substantiv klade se y: v 1. muž
sklonění v akkus. a instr. pl. slov živých
bytostí (Páv) a v nom., akkus., vok., instr.
plur. slov neživotných bytostí (Strom). —
Poznam. Od konce 13. stol. až do r. 1520.
psávalo se i u neživotných buď -i buď -ové
jako při životných: skutci tvoji, mnozí roci,
dluzi, divové, domové, Gb., buci, lesi, údi.
Jir. — V 1. ženském sklonění (Žena) v gt.
sg., v nom., akkus. a vok. pl (ženy); v 1.
středním sklonění (Slovo) v instr. pl. (slovy);
v třetím středním sklonění (Kníže) v instr.
pl. (knížaty). Vz Skloňování. — U adjektiv