sb157-05 0..8296

-tas, řec. -roe, lat. -tus, goth. -ths), vz N,
Příčestí trpné. Cf. Bž. 229., Mkl. B. 161. —
Subst. rodu muž. v t ukončená skloňují se
dle 1. sklonění; ale vz Host, Test, Krapet,
Loket. — Po t piš vždy y. — Ť (ť). Před
samohláskami a, o, u a na konci slova, kde
litera i n. ě vynechána, znamená se t prouž-
kem (v): ťal, nať; ne však před, hláskami
i n. ě: tíže, těsno. Jg. Slov. — I (ť) pří-
pona jmen podst.: paměť (pametb z koř.
mitb cogitare); peruť, labuť, loukoť, zeť,
česť, masť, propast síť, slasť, strasť, povesť,
závisť, rukověť, plsť, prsť, řiť, loukoť, pečeť,
nať, niť, vlasť, pasť, D., smrť (vz mříti).
Vz Tvoření slov. Cf. Bž. 230., Mkl. B. 168.
— Jména ženská v ť ukončená skloňují se
dle Kosť: chuť, bolesť, žádosť; jen: labuť,
prť (chodník lesní), náruť (nárt), vrť, vývrať
skloňujíse dle Daň; klátí se: hať, huť, lať,
síť. — T (ť) v infinit, sloves v -ti ukon-
čených trvá na Rané, v Přerovsku, v Opav-
sku, v Krkonoších: omřiť, psať, hádať, dělať.
Šb. Vz Infinitiv. — Pozn. Mnohé původně
měkké ť v historické češtině opět stvrdlo:
tah m. ťah. pol. ciąg; zdě — zde; zvl. na
konci slov skloňovaných dle vzoru Kost
vedle Kost, strb. kostb a v infinitivech n. p.
být vedle býť a býti. Gb. v S. N. Ale po-
něvadž toto t vzniklo z tb, pišme tedy:
kosť, žádost' atd.; v Krkonoších a j. říká
se posud: radosť, žalost', kosť atd. Také
Moravština v i- kmenech mužských i žen-
ských všude původní měkkost' zachovala:
hosť, zeť, smrť. Brt. Schl. v Gymnasialzeit-
schrift 1851. 296. doporučuje také ť pravě:
welches die Regel fordert und die ältere
Sprache hat sowie auch die Volksdialekte. —
Po i piš vždy i, nikdy y. — Ethické ť (m.
ti, vz Ty, I se odsouvá, k). Ti vytýká slovo,
ku kterému se připojuje a jest to, co něm.
sicherlich, wirklich, nur, fürwahr, ganz, za-
jisté, ano, sice, tedy. Připojuje se 1. ku slo-
vesům, když k nepochybnému děje v skutek
uvedení ukazujeme = dojista, v pravdě, za-
jisté, v skutku, ovšem, sicherlich, wirklich,
in der That a p. Nestaneť se nic zlého. Bj.
Dávajíť moc. BO. Aj přijdeť hodina, že se
rozprchnete a mne samého necháte, ale ne-
jsemť sám, nebo otec se mnou jest. Br.
Proste a staneť se vám. Br. — 2. K sub-
stantivům a k zájmenům, kdyži je jiným
věcem a osobám naproti stavíme n. když ku
jich moci zřetel obracíme = a nic jiného,
a žádný jiný, jen, zajisté, ovšem, nur, ledig-
lich, und nichts anderes. Poněvadž se mně
protivili, i vámť se protiví. Br. Otecť ta-
kých hledá, jenž by se jemu modlili ne na
hoře, ne v chrámě, ale v duchu a v pravdě.
Hus I. 304. Oko dobrotivé, onoť požehnáno
bude. Br. Budeš-li sě svých hříchuov na
zpovědi tajiti, Buohť je zjeví. Hus III. 184.
Toť jest prvá pravda. GR. Toť váš král.
ZN. Ale těť přijmu. Bj. Myťjí toho přejeme.
Háj. Tentoť jest dědic. Br. Činil-liby nepra-
vosť, pro hříchť svůj umře (a pro nic ji-
ného). Br. Kdož mne nenávidí, i otceť mého
nenávidí. Tiť jsú koni u Mikuláška. Půh. I.
337. Ale tiť pánu pracují, kteříž ne svých
ale páně ziskóv hledají. Hus II. 65. — 3.
U jmen přídavných a číselných obracuje

k nim zřetel a je tím sesiluje = velmi, zcela.
gar, ganz, in der That, fürwahr a j. Ta-
kováť jest povaha lidí nepobožných. BR.
II. 9. b. Mocnáť jest ruka boží. Háj. Pane,
poshověj mi a všeckoť zaplatím tobě. Br. —

4. TJ spojek ukazuje na spojení a zvláštni
jeho způsob, sicherlich, in der That, und so
fort, und ohne weiteres, etwa, führwahr a pod.
Učte se ode mne, žeť tichý jsem a pokorný
srdcem. Hus II. 315. Odejdětež, nebť ne-
umřela děvečka, ale spí. Br. Žeť bylo milo
na to se dívati. Jg. Proč pak jsi, má milá,
tak záhy přivstala, kdyť ještě skřivánek
nezpíval ?; Co pak se mám soužit, kdyť já
mám děvčátek jako koukolátek. Er. P. 302.,
453. Neplač, vždyť se k tobě znám; Dyť
já té, ty blázne, dyť já nechci!; Vždyť jsem
jen obdržela, co jsem sama míti chtěla;
Proč bych já ti votvírala, dyť já nejsem
tvoje milá. Ér. P. 115., 253., 328.. 333. (Ht.
Brs. 176. ). Kdyžť jiní práva svého k vám
užívají, proč ne raději my? Br. — Pozn.
V novější době mnozí té částice užívají,
kdež jí třeba není; nejvíce se sbíhá u do-
brých spisovatelů nad svrchu řečené pří-
klady ve větách všeobecných, když se
k nim mysl čtoucího obracuje. Zk. Skl. 581.
až 583., 338. Vz tam více příkladů. Cf, Mkl.

S. 124., Ht. Obr. 7., Jg. Slov., Ht. Brs. 166.
a násl. — Tohoto ť sc v jižních Čech. velmi
často (jakož i ž) užívá: Tenť neví níhdá
nic. Kts. — 8 je splývá ť v tě: Totě (to
ti je) kříž. Kts. Jižtě po nich veta. Br. Vz
Tě. Prk. míní, že je zde e jen roztažené i:
toti (toť), jako dial. dat. ti v tě na Plaště
a jinde, sr. kožíšník, kožešník a pod. —
Ť spojeno s emfat. ž. O kterýchžť (== o kte-
rýchž ti) jsem pověděl. Br. 4 Ezd. 6. 25.
Tožť ta, svátost' různo, jakoby nebyla. Ctib.
Hád. 97. Když uslyšeli nepřátelé naši, že
jest nám to oznámeno, tožť Bůh rozptýlil
radu jejich. Br. Ezd. 4. 15. Nechžť ho sobě
táhne. Aesop.

-ta = přípona jmen podstat.: lopata, po-
kuta, podstata, Č., D., čistota, Hš., drahota
z dragb, Schl., msta, pata, dřímota, kleveta,
mrákota, psota, robota, pěchota, dobrota,,
lepota, lichota, lhota, slabota, slepota, ště-
drota. Mkl. B. 163., 165. — Vz příponu
-et. — Jména muž. v -ta ukončená skloňují
se v pl. dle páv (vz Despota) a mají v nom.
pl.: i, é, řidčeji -ové: Husita: -té, -ti,
-tové. Mk. Vz A. — -ta = přípona příčestí
perft. pass. rodu ženského: bi-ta, kry-ta. —
-ta = přípona druhé a třetí osoby dualu
pro všecky rody. Tak na př. mužský rod:
hlasy přicháze-s-ta (Rkk. 9. ); žen. rod: obě
straně sta-s-ta (Rkk. 37. ); střed, rod: oči
jeho hledí-ta. Ž. klem. Avšak již velmi časně
užíváno v žen. i střed, rodě i přípony -tě:
dvě děvě sebras-tě, sbieras-tě, da-s-tě. L. S.
v. 78. —80. Tvář se vráská, blikáta i tečeta
oči. Hus III. 110. Cf. Mkl. L. 109., 15.

1. Ta, zájmeno ukazovací, vz Ten.

2. Ta, zastr., znamená místo n. dobu = tam,
tehdá, da. Ajta kněz vzě prapor. Rkk. 31.
Posud na Slov. Keď já z tato (== odtudto)
půjdem. Ps. sl. 35. — T. znamená, ukončený
děj. Ta umřel; ta ho našli. Plk. — Ta = pryč,
weg. Ta jdi. Na Slov. Jg. Cf. Zk. Skl. 51. d.