sb157-05 0..8296

Co je ti, můj koníčku? Či bys jedl, či bys
pil? Což pokoje sobě dáti nemůžeš a lidem
také? — Posn. 1. Je-li otázka větou zá-
pornou, očekáváme odpovědi tvrdící; pakli
jsou otázky tvrdící, bývá odpověď obyč.
záporna. Zk. — Pozn. 2. často po německu
-li vynecháváme. Vz -li. — c) Částicí že,
chce-li mluvící právě opak toho, čeho se na
oko dotazuje, označiti za mínění své. Ty
že o tom nic nevíš? Vy že ničím prospěti
nemůžete vlasti své? — Pozn. Od otázek
skutečných, k nimž se odpověď očekává,
rozeznávati jest otázky řečnické, k nimž
odpovědi nečekáme t. j. věty úsudkové
v rouše otázky. Ale pro Bůh, což pak to
v Babyloně jsme? Může-li větší směsice
býti? — Odpovědi. K otázce slovné odpo-
vídá se slovem, jehož se mluvící dotazuje.
Kdo tě posvětil? Bůh duch svatý. Kde?
Na křtu svatém. Čím? Svou božskou mi-
lostí. Kde pak vůdce jakého máš? Já od-
pověděl: Žádného nemám. Kom. Kudy že
šli? Lesem. — K otázce větné odpovídá se
a) slovesem otázky. Není-li to tvůj bratr?
Jest. Jsi ty to? Jsem. Šejnoch zeptal se
toho bratra řka: Máš-li jakou jinou odpověď
od bratra Augusty? A on odpověděl: Ne-
mám. Půjdeš-li se mnou? Jáť zajisté půjdu.
Br. Milá paní, dělá-liž ona to? Ona řekla:
Ale dělá. — b) Zvláštními větami přisvěd-
čovacími nebo zapíracími: Tak jest, toť se
ví, toť se rozumí, toť jest jak živo, ani
řeči, pravda. — c) Příslovci a částicemi
přisvědčovacími nebo zapíracími: ano, arci,
arci že, ovsem, zajisté, ba; ne, nikoli, ni-
kterak, to — to! — d) Zkrácenými otáz-
kami: Jak by ne? Kam by se dělo? Což já
vím? — Otázka rozlučovací čili disjunk-
tivná obsahuje dva členy na vzájem sebe
vymezující, z nichž jeden potakávaje druhý
nezbytně popírati musí otázaný (člověk).
Prvý člen otázky rozlučovací uvádí se čá-
sticí; -li, druhý částicemi: či, čili, čili nic,
či ne n. př.: Ty-li jsi ten, který přijíti má,
čili jiného čekati máme ? Jsi-li náš či z ne-
přátel našich? Br. Jsi-li ty opravdový král
čili nic? Flav. Půjdeš-li pak či ne? —
Pozn.. 1. Někdy v druhém členu opakuje se
sloveso. Jest-li sukně syna tvého či není?
Br. — Pozn. 2. V obecné mluvě také: zdaž,
zdaliž — nebo, anebo, neboli. Zdali zar-
moucení aneb úzkosť? nebo protivenství?
Jg. (Zk). — Nepřímé věty tázací jsou
věty podmětné nebo předmětné, závislé na
slovese věty jiné. Jako přímé věty tázací,
tak i nepřímé dělí se v otázky slovné a
vetné. Uvozují se: slovné náměstkami a
příslovci tázacími (vz nahoře), větné části-
cemi tázacími (vz nahoře). — Způsoby
jsou: a) indikativ, když jest řeč o skuteč-
nosti. Poznali, co jest to válka. Br. Nezá-
leží na tom, jak kdo dlouho neb málo živ
byl. Rád se podívám, jaký jest toho světa
běh. Kom. Vizte, čí jest tato dívka. Pass.
Otázal ho, dávno-li je našel. Br. Kdo ví,
stane-li tebe do večera. Kom. Zeptej se
husy, zdali ji zábne v nohy. Počal mysliti,
ve sně-li se jemu děje čili na jevě. — b)
Konditional na označenou nejistoty úsudku
(za indikativ otázky přímé) anebo rozpači-

tosti vůle (ve přímé otázce též konditional
aneb sloveso míti s infinitivem anebo pouhý
infinitiv). Zk. praví: Když řeč jest o věci
pouze smyšlené, domnělé. Nemohli nalézti,
proč by se v tu hodinu slunce zatmělo. Pass.
Uzřev zdaleka fík, šel, zdaliby co nalezl na
něm. Br. Šťárají na všecky strany, zdaby
někde něco vypátrati mohli. V. Po obědě
toho poutníka zaklel, aby jemu pověděl,
kdo by byl a jaké by jemu jméno bylo.
Když jsou přišli, otázal jich, co by chtěli.
A učil je, jak by měli sloužiti Hospodinu.
Br. Nic nezvěděli, jaký by lid byl, do-
mácí čili cizí. — Pozn. 1. Při slovesech
míti a věděti bývá dvojí vazba: a) kondi-
tional. Měl, od koho by se učil. Jel. Ne-
měli, koho by se báli. I měla, nač by živa
byla. Nevěděli, co by jemu odpověděli. —
ß) Infinitiv. Neměli se koho báti. Neměli
čím od korábu zaplatiti. Pass. Nevím, co
více praviti. Svěd. I měla nač živu býti.
Nevěděli, co jemu odpověděti. — Místo in-
finitivu může býti přechodník. Nevím co
čině. Št. Nemají co dělajíce. — Pozn. 2.
Otázka slovná může ke dvěma nebo více
členům směřovati (mají-li společný přísudek),
což nazýváme vřaďováním otázek. Zvěděli,
kdo chce s kým býti. O dcerách nemohu
věděti, která se z které manželky narodila.
V. Já všecko, co jak jest, vyložím. Kom.
Poručníci dědicům činí ze všeho počet, co
nač vynakládali. — Pozn. 3. Někdy bývá,
že slovo tázací neobjímá celé otázky, nýbrž
jen z části ji podjímá, náležejíc k větě ved-
lejší, což slove podjímáním. Uvažujte, co
myslíte, že by činiti bylo. — Pozn. 4. Při
slovese čekati splývá výpustková věta ča-
sová (s až) s nepřímou otázkou. Čekám,
až jak to dopadne (až uvidím, jak... ).
Počkám, až bude-li pěkně. Počkej, až co
nám zbude. — Pozn. 5. Ve větách tázacích
nepřímých užíváme těch časti, jichž bychom
ve větách těch, kdyby samostatnými byly,
užiti musili. Kam jdu? půjdu? jsem šel?
Tážeš se, kam jdu? půjdu? jsem šel? Tn. —
Tázací věta za imperativ. Proč mi to
děláš? Co se ho bojíš? Co nejdete (nepo-
sýláte) si pro ty knihy? — Brt. S. 3. vyd.
str. 11. 4., 131., 104. 4., Zk. skl. 388. 392.
a 404. -407., Zk. Ml. II. 69. -70. Vz v Zk.
více příkladů. O odpovědech vz Zk. Skl.
392. - 395., Zk. Ml. II. 70. Vz tam více pří-
kladů. Cf.: Otázka; strany konditionalu vz
Konditional, X., Brs. 2. vyd. 243.

Tazal, a, m., ves u Olomouce. PL.

Tázání, n., das Fragen. T. útrpné, t-ní
útrpným právem, die peinliche Frage, das
Foltern. V. Že při t. zločince žádnej býti
nemá. Vl. zř. 551. — T. = porada. Jir.

Tazatel, e, m., der Frager. D. T. právní.
Ros.

Tazatelka, y, f, die Fragerin. Jg.

Tazatelna, y, f. = místo tajné ku tázání,
die Inquisitionsstube. Ros. — T. = místo,
kde se zprávy dávají, poptavárna, das Nach-
frageamt. Jg.

Tázati, táži a tíži (zastar. tieži, těži),
zřídka: tázám; imper. taž, těž, tázej, přech.
táže n. tázaje; al, án, ání; tázávati. Starší
tvary; 1. os. tiežu a tieži, 2. tiežeši nebo