sb157-05 0..8296

239

Tví, nom. pl. m., vz Tvůj.

Tvoch, a, m., os. jm. Pal. Dj. V. l. 337.,
Arch. I. 158.

Tvój, zastr., vz Tvůj.

Tvojemu, vz Tvůj.

Tvojich, vz Tvůj.

Tvojim = tvým, vz Tvůj, Můj.

Tvojinec, nce, m., der Deinige. Koll.

Tvojský = tvůj. Budeme spolu po tvoj-
sku mluviti = budeme si tykati. Ros.

Tvoňa, dle Káča, f. = stín, chládek, der
Schatten. Na Slov. Bern.

Tvor, a, tvůrek, rka, m., pl. tvorové,
ne: tvoři. T., strsl. tvorB, habitus, koř. tvr.
Mkl. B. 9. T. = věc stvořená, das Wesen,
Geschöpf, Thier. V. Tvor živý (živočich),
boží. Us. Křídlatí, obojživelní, čtvernozí
tvorové; t. divoký. Kom. Jako nerozumný
t. Štelc. Ode všeho t-u., BO. Mluva němých
tvorů (zvířat). Dch. Ó člověče rozumný,
patř na t. nerozumný; jak ctí svého Boha.
Sš. P. 69. Rozumí veškery tvory duchovné
i tělesné. Sš. J. 14. — T. = pokolení, tvář-
nosť, die Art, Gattung. Všelijaké ryby všeho
tvoru. Ctib.

Tvora, y, f., das Gebilde. Er. Sl. čít. 55.

Tvorata, y, m., osob. jm. Pal. Rdh. II.
126., Mus.

Tvorba, y, f. = tvoření, das Schaffen,
Schöpfen, die Schöpfung. Dch., Dk., Kos.
Ol. I. 10. A protože Rusové vysoce si váží
t-by (děl) světců těchto. MP. Lit. sv. Cyr.
a Met.

Tvorce, tvůrce, e, tvorec, tvořec, řce,
m. = stvořitel, der Schöpfer, Erschaffer,
Tvorce, Ros., Ben., Dal., Štelc, V., Hr. rk.
5. a j. Milý otče, dobrý tvorce. Hus III. 268.
Tvorec. Č. Rž. stl. 39., BO. Vz Tvůrce.

Tvorčí = tvorci náležitý, Schöpfer-, schaf-
fend. T. duch, Puch., síla. Kos., genius. Pal.
Dj. IV. 1. 389.

Tvorec, vz Tvorce. Hr. rk. 265.

Tvoředlník, a, m. = řemeslník. Vz Tk.
II. 374., 381.

Tvoření, n., die Bildung, Schaffung, Schöp-
fung, das Bilden, Erschaffen. Vz Tvořiti.
Myslí t., imaginatio. V. T. z chleba těla
Páně. D. Bytí a t. se. Dch. T. páry, die
Dampfbildung, jádra, die Kernbildung, líce,
die Narbenbildung, kvasnic, die Hefenbil-
dung, klihu, Leim-, octa, Essig-, kyseliny
mléčné, Milchsäure-, plísně, Schimmel-, cu-
kru, die Zuckerbildung. Šp. Pak přestal
sedmý den pán Buoh od t. Hus 1. 135. T.
měchýře, Blasen-, lejna, Copropoesis, nosu,
die Rhinoplastik. Nz. lk. T. slov, die Wort-,
kořenů, die Wurzelbilduug. Náuka o t. slov
zabývá se zákony, podlé kterých se slova
tvořila a posud ještě se tvoří. Kz. Zákla-
dem slov jsou kořeny a kmeny jejich. Vz Ko-
řen, Kmen. Hlásky a slabiky ke kořenům
aneb ku kmenům na konci připínané slovou

ř íponami. Vz Přípona. Slova jen z je-
dnoho kmene vyrostlá slovou jednoduchá,
vyrostlá pak ze dvou n. více kmenů slovou
složená. Vz Složený. Jsou-li slova tvořena
ze samých kořenův aneb kmenů časoslov-
ných, tehdy slovou prvotná, časoslovná
(verba primitiva) jako: tiskB od koř. tisk
v tisknu, noha od koř. nog = jíti, oko od

koř. ok = viděti. Pakli jsou tvořena ode
kmenů jmenných, tehdy slovou odvozená,
odejmenná (denominativa): kraj — krajský,
otec — otcovský, čin — činný, král — králův.
Zk. Vz Derivace v S. N. Stávají se pak ko-
řeny a kmeny slovy trojím způsobem: A)
vniterně, když kořennou n. kmenovou samo-
hlásku stupňujeme: plet — plot, tek — tok,
kry — krov. — B) Zevniterně, když se jisté
přípony ku kořeni vně přirážejí, kterýžto
způsob tvoření slov jmenujeme odvozování:
vlad — vlad + ť = vlasť, vlad + ař = vla-
dař. — Poznam. Často se také tvoří slova
vniterně i zevniterně pospolu: met stupňo-
váno v mot a s příponou t = mot + t =
most. — C) Skládáním, když se dvě i více
slov v jedno slovo tak spojí, že z nich
každé svůj vlastní význam zachová: země-
pis, sto-letí, rychlo-nohý, ne-ná-viděti. Kz. —
Pozn. Někdy se kořen sám se sebou skládá,
což zdvojováním (zdvojkou) jeho nazýváme.
Kz. Toto pak jest úplné: a) máma, táta,
kolkol; b) hlaholiti, plápolati, mramor; c)
neúplné, když se v první části slova kořen
neopětuje z plna. V této příčině a) přechází
souhláska tekutá v nosovku, kteráž pak
s předcházející samohláskou v u aneb ou
se ruší: tutlati od tl, tal, zatlačovati; kukla
od kl, kal. — ß) Aneb opětuje se toliko
první souhláska s příslušnou samohláskou,
ostatní hlásky pak se vypustí: lalok od
lok, lokati: chochol od chol, kokrhati od
krg zvučeti, křičeti: mimrati od mr. Zk.
Ml. I. 182. — Ad A) Vnitřní tvoření
slov (pouhým stupňováním samohlásek n.
dloužením). Vz Stupňování, Slovo (také
Slovo v S. N. ) — Ad B). Vnější tvoření
slov (příponami slovotvornými n. odvozo-
vacími). Vz Přípona, Slovo. Přípony, jež ku
kmenům jak časoslovným tak jmenným při-
vazují se, obmezují pojem kmenů činem a
způsobem rozmanitým, a právě v tom vidí
se též zřejmé dokonalosť a výbornosť jazyka
slovanského a tedy i českého. Bez přípon
se velmi málo slov utvořilo jako v jazyku
řeckém. — 1. Jména podstatná, která odvo-
zením vzrůstají, znamenají a) osobu, jež co
činí: učitel od učiti, hadač od háda-ti, běhoun
odběha-ti. — b) Činnosť, která se vykonává:
pění, strslov. pěnije od pěti; pití od pi-ji;
bitva od bi-ji. — c) Předmět činnosti aneb
účinek a výsledek její: símě od se-ji; píseň,
slov. pě-snb od pě-ji. — d) Nástroj, čím se
co vykonává aneb i látku: ora-dlo od ora-ti;
kopyto od kop-ati; housle od hud-u. — e)
Místo, kde se co činí: kov-árna od kov-ati;
hnoj-iště od hnoj (hnůB; ) ovčín od ovce. —
f) Vlastnosť vůbec aneb stav: chud-oba od
chudB, moudr-osť od moudrB. — g) Množ-
ství n. hromadnosť: dřív-í od dřev-o, vrb-í
od vrb-a. — h) Jména zdrobnělá, zdrobňo-
vací, zmenšovací, jimiž se věc zmenšuje,
zdrobňuje: chlap, chlapec, chlapeček; pán,
panák, panáček; hoch, hošík, hošíček. —
i) Mladosť: kníže m. kněz-jet, kniz-jat od
kněz; hříbě (hříbje) m. hřib-jet, hřib-jat od
hřeb. — 2. Jména přídavná od jmen od-
vozená znamenají a) majitele: přirození
bož-ské, krása těles-ná, ucho jehel-ní, (při-
rození Boha, krása těla, ucho jehly). — b)



	239

	Tví, nom. pl. m., vz Tvůj. Tvoch, a, m., os. jm. Pal. Dj. V. l. 337., Arch. I. 158. Tvój, zastr., vz Tvůj. Tvojemu, vz Tvůj. Tvojich, vz Tvůj. Tvojim = tvým, vz Tvůj, Můj. Tvojinec, nce, m., der Deinige. Koll. Tvojský = tvůj. Budeme spolu po tvoj- sku mluviti = budeme si tykati. Ros. Tvoňa, dle Káča, f. = stín, chládek, der Schatten. Na Slov. Bern. Tvor, a, tvůrek, rka, m., pl. tvorové, ne: tvoři. T., strsl. tvorB, habitus, koř. tvr. Mkl. B. 9. T. = věc stvořená, das Wesen, Geschöpf, Thier. V. Tvor živý (živočich), boží. Us. Křídlatí, obojživelní, čtvernozí tvorové; t. divoký. Kom. Jako nerozumný t. Štelc. Ode všeho t-u., BO. Mluva němých tvorů (zvířat). Dch. Ó člověče rozumný, patř na t. nerozumný; jak ctí svého Boha. Sš. P. 69. Rozumí veškery tvory duchovné i tělesné. Sš. J. 14. — T. = pokolení, tvář- nosť, die Art, Gattung. Všelijaké ryby všeho tvoru. Ctib. Tvora, y, f., das Gebilde. Er. Sl. čít. 55. Tvorata, y, m., osob. jm. Pal. Rdh. II. 126., Mus. Tvorba, y, f. = tvoření, das Schaffen, Schöpfen, die Schöpfung. Dch., Dk., Kos. Ol. I. 10. A protože Rusové vysoce si váží t-by (děl) světců těchto. MP. Lit. sv. Cyr. a Met. Tvorce, tvůrce, e, tvorec, tvořec, řce, m. = stvořitel, der Schöpfer, Erschaffer, Tvorce, Ros., Ben., Dal., Štelc, V., Hr. rk. 5. a j. Milý otče, dobrý tvorce. Hus III. 268. Tvorec. Č. Rž. stl. 39., BO. Vz Tvůrce. Tvorčí = tvorci náležitý, Schöpfer-, schaf- fend. T. duch, Puch., síla. Kos., genius. Pal. Dj. IV. 1. 389. Tvorec, vz Tvorce. Hr. rk. 265. Tvoředlník, a, m. = řemeslník. Vz Tk. II. 374., 381. Tvoření, n., die Bildung, Schaffung, Schöp- fung, das Bilden, Erschaffen. Vz Tvořiti. Myslí t., imaginatio. V. T. z chleba těla Páně. D. Bytí a t. se. Dch. T. páry, die Dampfbildung, jádra, die Kernbildung, líce, die Narbenbildung, kvasnic, die Hefenbil- dung, klihu, Leim-, octa, Essig-, kyseliny mléčné, Milchsäure-, plísně, Schimmel-, cu- kru, die Zuckerbildung. Šp. Pak přestal sedmý den pán Buoh od t. Hus 1. 135. T. měchýře, Blasen-, lejna, Copropoesis, nosu, die Rhinoplastik. Nz. lk. T. slov, die Wort-, kořenů, die Wurzelbilduug. Náuka o t. slov zabývá se zákony, podlé kterých se slova tvořila a posud ještě se tvoří. Kz. Zákla- dem slov jsou kořeny a kmeny jejich. Vz Ko- řen, Kmen. Hlásky a slabiky ke kořenům aneb ku kmenům na konci připínané slovou ř íponami. Vz Přípona. Slova jen z je- dnoho kmene vyrostlá slovou jednoduchá, vyrostlá pak ze dvou n. více kmenů slovou složená. Vz Složený. Jsou-li slova tvořena ze samých kořenův aneb kmenů časoslov- ných, tehdy slovou prvotná, časoslovná (verba primitiva) jako: tiskB od koř. tisk v tisknu, noha od koř. nog = jíti, oko od	koř. ok = viděti. Pakli jsou tvořena ode kmenů jmenných, tehdy slovou odvozená, odejmenná (denominativa): kraj — krajský, otec — otcovský, čin — činný, král — králův. Zk. Vz Derivace v S. N. Stávají se pak ko- řeny a kmeny slovy trojím způsobem: A) vniterně, když kořennou n. kmenovou samo- hlásku stupňujeme: plet — plot, tek — tok, kry — krov. — B) Zevniterně, když se jisté přípony ku kořeni vně přirážejí, kterýžto způsob tvoření slov jmenujeme odvozování: vlad — vlad + ť = vlasť, vlad + ař = vla- dař. — Poznam. Často se také tvoří slova vniterně i zevniterně pospolu: met stupňo- váno v mot a s příponou t = mot + t = most. — C) Skládáním, když se dvě i více slov v jedno slovo tak spojí, že z nich každé svůj vlastní význam zachová: země- pis, sto-letí, rychlo-nohý, ne-ná-viděti. Kz. — Pozn. Někdy se kořen sám se sebou skládá, což zdvojováním (zdvojkou) jeho nazýváme. Kz. Toto pak jest úplné: a) máma, táta, kolkol; b) hlaholiti, plápolati, mramor; c) neúplné, když se v první části slova kořen neopětuje z plna. V této příčině a) přechází souhláska tekutá v nosovku, kteráž pak s předcházející samohláskou v u aneb ou se ruší: tutlati od tl, tal, zatlačovati; kukla od kl, kal. — ß) Aneb opětuje se toliko první souhláska s příslušnou samohláskou, ostatní hlásky pak se vypustí: lalok od lok, lokati: chochol od chol, kokrhati od krg zvučeti, křičeti: mimrati od mr. Zk. Ml. I. 182. — Ad A) Vnitřní tvoření slov (pouhým stupňováním samohlásek n. dloužením). Vz Stupňování, Slovo (také Slovo v S. N. ) — Ad B). Vnější tvoření slov (příponami slovotvornými n. odvozo- vacími). Vz Přípona, Slovo. Přípony, jež ku kmenům jak časoslovným tak jmenným při- vazují se, obmezují pojem kmenů činem a způsobem rozmanitým, a právě v tom vidí se též zřejmé dokonalosť a výbornosť jazyka slovanského a tedy i českého. Bez přípon se velmi málo slov utvořilo jako v jazyku řeckém. — 1. Jména podstatná, která odvo- zením vzrůstají, znamenají a) osobu, jež co činí: učitel od učiti, hadač od háda-ti, běhoun odběha-ti. — b) Činnosť, která se vykonává: pění, strslov. pěnije od pěti; pití od pi-ji; bitva od bi-ji. — c) Předmět činnosti aneb účinek a výsledek její: símě od se-ji; píseň, slov. pě-snb od pě-ji. — d) Nástroj, čím se co vykonává aneb i látku: ora-dlo od ora-ti; kopyto od kop-ati; housle od hud-u. — e) Místo, kde se co činí: kov-árna od kov-ati; hnoj-iště od hnoj (hnůB; ) ovčín od ovce. — f) Vlastnosť vůbec aneb stav: chud-oba od chudB, moudr-osť od moudrB. — g) Množ- ství n. hromadnosť: dřív-í od dřev-o, vrb-í od vrb-a. — h) Jména zdrobnělá, zdrobňo- vací, zmenšovací, jimiž se věc zmenšuje, zdrobňuje: chlap, chlapec, chlapeček; pán, panák, panáček; hoch, hošík, hošíček. — i) Mladosť: kníže m. kněz-jet, kniz-jat od kněz; hříbě (hříbje) m. hřib-jet, hřib-jat od hřeb. — 2. Jména přídavná od jmen od- vozená znamenají a) majitele: přirození bož-ské, krása těles-ná, ucho jehel-ní, (při- rození Boha, krása těla, ucho jehly). — b)