Předchozí (238)  Strana:239  Další (240) |
|
|||
239
|
|||
|
|||
Tví, nom. pl. m., vz Tvůj.
Tvoch, a, m., os. jm. Pal. Dj. V. l. 337.,
Arch. I. 158. Tvój, zastr., vz Tvůj.
Tvojemu, vz Tvůj.
Tvojich, vz Tvůj.
Tvojim = tvým, vz Tvůj, Můj.
Tvojinec, nce, m., der Deinige. Koll.
Tvojský = tvůj. Budeme spolu po tvoj-
sku mluviti = budeme si tykati. Ros. Tvoňa, dle Káča, f. = stín, chládek, der
Schatten. Na Slov. Bern. Tvor, a, tvůrek, rka, m., pl. tvorové,
ne: tvoři. T., strsl. tvorB, habitus, koř. tvr. Mkl. B. 9. T. = věc stvořená, das Wesen, Geschöpf, Thier. V. Tvor živý (živočich), boží. Us. Křídlatí, obojživelní, čtvernozí tvorové; t. divoký. Kom. Jako nerozumný t. Štelc. Ode všeho t-u., BO. Mluva němých tvorů (zvířat). Dch. Ó člověče rozumný, patř na t. nerozumný; jak ctí svého Boha. Sš. P. 69. Rozumí veškery tvory duchovné i tělesné. Sš. J. 14. — T. = pokolení, tvář- nosť, die Art, Gattung. Všelijaké ryby všeho tvoru. Ctib. Tvora, y, f., das Gebilde. Er. Sl. čít. 55.
Tvorata, y, m., osob. jm. Pal. Rdh. II.
126., Mus. Tvorba, y, f. = tvoření, das Schaffen,
Schöpfen, die Schöpfung. Dch., Dk., Kos. Ol. I. 10. A protože Rusové vysoce si váží t-by (děl) světců těchto. MP. Lit. sv. Cyr. a Met. Tvorce, tvůrce, e, tvorec, tvořec, řce,
m. = stvořitel, der Schöpfer, Erschaffer, Tvorce, Ros., Ben., Dal., Štelc, V., Hr. rk. 5. a j. Milý otče, dobrý tvorce. Hus III. 268. Tvorec. Č. Rž. stl. 39., BO. Vz Tvůrce. Tvorčí = tvorci náležitý, Schöpfer-, schaf-
fend. T. duch, Puch., síla. Kos., genius. Pal. Dj. IV. 1. 389. Tvorec, vz Tvorce. Hr. rk. 265.
Tvoředlník, a, m. = řemeslník. Vz Tk.
II. 374., 381. Tvoření, n., die Bildung, Schaffung, Schöp-
fung, das Bilden, Erschaffen. Vz Tvořiti. Myslí t., imaginatio. V. T. z chleba těla Páně. D. Bytí a t. se. Dch. T. páry, die Dampfbildung, jádra, die Kernbildung, líce, die Narbenbildung, kvasnic, die Hefenbil- dung, klihu, Leim-, octa, Essig-, kyseliny mléčné, Milchsäure-, plísně, Schimmel-, cu- kru, die Zuckerbildung. Šp. Pak přestal sedmý den pán Buoh od t. Hus 1. 135. T. měchýře, Blasen-, lejna, Copropoesis, nosu, die Rhinoplastik. Nz. lk. T. slov, die Wort-, kořenů, die Wurzelbilduug. Náuka o t. slov zabývá se zákony, podlé kterých se slova tvořila a posud ještě se tvoří. Kz. Zákla- dem slov jsou kořeny a kmeny jejich. Vz Ko- řen, Kmen. Hlásky a slabiky ke kořenům aneb ku kmenům na konci připínané slovou ř
íponami. Vz Přípona. Slova jen z je-
dnoho kmene vyrostlá slovou jednoduchá, vyrostlá pak ze dvou n. více kmenů slovou složená. Vz Složený. Jsou-li slova tvořena ze samých kořenův aneb kmenů časoslov- ných, tehdy slovou prvotná, časoslovná (verba primitiva) jako: tiskB od koř. tisk v tisknu, noha od koř. nog = jíti, oko od |
koř. ok = viděti. Pakli jsou tvořena ode
kmenů jmenných, tehdy slovou odvozená, odejmenná (denominativa): kraj — krajský, otec — otcovský, čin — činný, král — králův. Zk. Vz Derivace v S. N. Stávají se pak ko- řeny a kmeny slovy trojím způsobem: A) vniterně, když kořennou n. kmenovou samo- hlásku stupňujeme: plet — plot, tek — tok, kry — krov. — B) Zevniterně, když se jisté přípony ku kořeni vně přirážejí, kterýžto způsob tvoření slov jmenujeme odvozování: vlad — vlad + ť = vlasť, vlad + ař = vla- dař. — Poznam. Často se také tvoří slova vniterně i zevniterně pospolu: met stupňo- váno v mot a s příponou t = mot + t = most. — C) Skládáním, když se dvě i více slov v jedno slovo tak spojí, že z nich každé svůj vlastní význam zachová: země- pis, sto-letí, rychlo-nohý, ne-ná-viděti. Kz. — Pozn. Někdy se kořen sám se sebou skládá, což zdvojováním (zdvojkou) jeho nazýváme. Kz. Toto pak jest úplné: a) máma, táta, kolkol; b) hlaholiti, plápolati, mramor; c) neúplné, když se v první části slova kořen neopětuje z plna. V této příčině a) přechází souhláska tekutá v nosovku, kteráž pak s předcházející samohláskou v u aneb ou se ruší: tutlati od tl, tal, zatlačovati; kukla od kl, kal. — ß) Aneb opětuje se toliko první souhláska s příslušnou samohláskou, ostatní hlásky pak se vypustí: lalok od lok, lokati: chochol od chol, kokrhati od krg zvučeti, křičeti: mimrati od mr. Zk. Ml. I. 182. — Ad A) Vnitřní tvoření slov (pouhým stupňováním samohlásek n. dloužením). Vz Stupňování, Slovo (také Slovo v S. N. ) — Ad B). Vnější tvoření slov (příponami slovotvornými n. odvozo- vacími). Vz Přípona, Slovo. Přípony, jež ku kmenům jak časoslovným tak jmenným při- vazují se, obmezují pojem kmenů činem a způsobem rozmanitým, a právě v tom vidí se též zřejmé dokonalosť a výbornosť jazyka slovanského a tedy i českého. Bez přípon se velmi málo slov utvořilo jako v jazyku řeckém. — 1. Jména podstatná, která odvo- zením vzrůstají, znamenají a) osobu, jež co činí: učitel od učiti, hadač od háda-ti, běhoun odběha-ti. — b) Činnosť, která se vykonává: pění, strslov. pěnije od pěti; pití od pi-ji; bitva od bi-ji. — c) Předmět činnosti aneb účinek a výsledek její: símě od se-ji; píseň, slov. pě-snb od pě-ji. — d) Nástroj, čím se co vykonává aneb i látku: ora-dlo od ora-ti; kopyto od kop-ati; housle od hud-u. — e) Místo, kde se co činí: kov-árna od kov-ati; hnoj-iště od hnoj (hnůB; ) ovčín od ovce. — f) Vlastnosť vůbec aneb stav: chud-oba od chudB, moudr-osť od moudrB. — g) Množ- ství n. hromadnosť: dřív-í od dřev-o, vrb-í od vrb-a. — h) Jména zdrobnělá, zdrobňo- vací, zmenšovací, jimiž se věc zmenšuje, zdrobňuje: chlap, chlapec, chlapeček; pán, panák, panáček; hoch, hošík, hošíček. — i) Mladosť: kníže m. kněz-jet, kniz-jat od kněz; hříbě (hříbje) m. hřib-jet, hřib-jat od hřeb. — 2. Jména přídavná od jmen od- vozená znamenají a) majitele: přirození bož-ské, krása těles-ná, ucho jehel-ní, (při- rození Boha, krása těla, ucho jehly). — b) |
||
|
|||
Předchozí (238)  Strana:239  Další (240) |