sb157-05 0..8296

256

zavázán synu, než syn otci a zase též (um-
gekehrt); Učí nás též učiniti, když die..;
Všichni z též země týmž obyčejem od Adama
pošli jsme, všichni týmž povětřím i týmž
nebeským zpravením živi jsme, všichni k té-
muž otci nebeskému túž psotú poražení
voláme; A ty žáku, uč se pro též; Též
diem o dobrých farářích; A nám dal pří-
klad, abychom též učinili; Aby ukázal, že
všecko též tělo jest; Vzal-li co, aby vrátil
též aneb tolikéž; Neb též by chtěl mieti
od svých dětí, by je měl; Též jest i o na-
ději; Nenieť to divná věc, že jedna a táž
věc někdy mnohými jmény se jmenuje. Hus
I. 124., 139., 152., 315., 317., 448., II. 67.,
89., 156., 288., 373., 421., III. 47. (Tč. ). Opět
též činí. BO. Pro toho, jenž česť rozdává,
téhož se zase dostává. Prov. D. Cf. Ten
samý, Tentýž. — Poznam. V témž smyslu
užívá se i jmen: jeden, jedna, jedno; jedno-
stejný. Jedno jsme ty a já. Br. Duše vždy

jednostejné podstaty jest. Mudr. Mně jest
vše jedno. V. (Zk. ). — Týž i týž = týtýž.
Týž i týž (opět a opět) navracujíce se. Br.
Avšak týž i týž ji (slávu) divy a zázraky
zjevovati ráčil. Br. II. 668. b.

Týž den, vz Týden. Vinšujem ti, moje
milá, dobrý deň, pojčaj-že mi tvojej krásy
na týždeň. Sl. ps. 27. Aby k nám chodie-
val každyčký deň v týždni; Už je sedem
týždni, aj sedem nedělí, čo sme sa, šuhajko,
spolu neviděli. Slov. ps. Tč.

Týždňovka, y, f. = týdňovka.

Týžmluv, gt. téhožmluvu, m., vz Táž-
mluvnosť.

Týžně, pl., m. Už je sedem týžňov (týdnů),
aj sedem nedělí. Sl. ps. 188. Cf. Týžden.

-tz. Německá vlastní jména v -tz ukon-
čená skloňují se dle Muž: Haugwitz, e, m.

Tzrievi, zastar. = calceamenta, střevíce.
Sb.

Tzuda, zastr. = cúda. Gl. 345.

Místo u psávali 11. stoletím počínajíce
v násloví také v, v 15. století skoro vý-
hradně; ve 13., 14. stol. a počátkem 15. stol.
psávali i ve prostředku a na konci slov v
místo u: Vpa (Úpa), Vgezdec (Újezdec),
Vrban (Urban), vpieti (upěti), vmrze (umře),
jemv (jemu), krozumv (k rozumu), mvzow
(mužóv), amvdri (a múdrý); nyní píšeme jen
u. Vz více ve Sborníku vědeckém (Spisů
musejních č. 117. V Praze 1872. Příspěvky
k historii čes. pravopisu a výslovnosti sta-
ročeské. Sest. dr. J. Gebauer), str. 24., 56.,
143., 207., 232., 244. — U jest podlé ústrojí
mluvidelního samohláskou retnou, článkuje
se totiž, když proud zvuku z hrdla volné
se vypouští, také jazykem nikterak zdržován
není, a teprv mezi oběma rty do úzké prů-
liny se vtěsnati a jí projíti musí. Od tohoto
nastrojení mluvidel jest zvuk její dutý, či
lépe řečeno podobný ku zvuku, který z du-
tiny nějaké vychází. Gb. v S. N. Dále jest u
samohláska prvotná jako hrdelné a a pod-
nebné i, naproti lomeným: o, e, y; sama
pak s a lomí se v o, a s i v y. Vyslovuje-li
se totiž jedním proudem au anebo opačným
pořádkem ua, uslyší se na rozhraní obou
těch hlásek o, tedy aou n. uoa a podobně
místo iu n. ui slyší se iyu n. uyi. — Podlé
kvantity (či kolikosti t. j. kolik času vy-
slovení trvá) jest u krátkou samohláskou,
ú pak a ů dlouhými. Gb. Hl. 14. — Co
do složitosti jest u samohláska jednoduchá;
ů povstalo ze dvojhlásky uo, vz později. Cf.
Gb. Hl. 14. — Konečně jsou samohlásky u,
ú, ů tvrdy a proto i závažnější nežli
samohlásky e, i; stupnice samohlásek dle
závažnosti: a, o, u, y, e, i; a samohl. ú, ů
jsou zase závažnější nežli u. Vz více v Gb.
Hl. 16. —18., Hláska. V hláskosloví českém

jsou ty proměny jeho důležity, které po-
vstávají otíráním, měkkostí a délkou. Otírá-
ním totiž seslabuje se u v y a toto opět
v stb. polohlásku B se mění, v češtině pak
docela se odsouvá: duch — vzdychnouti,
stb. nadbchnąti, čes. nadchnouti vedlé skr.
kořene dhu. — V měkké pak slabice pře-
hlasuje se u od předcházející souhlásky
měkké v i a ú v í: dušu — duši, instrum.
dušú — duší. Gb. U jest jedna z nejzávaž-
nějších a nejstálejších samohlásek, trvaloť.
když a a o už dávno přehlasováním utrpěla.
Ht. Zv. 52. Přehlasovaného u nemáme do
13. století žádného příkladu, tedy čteme
všude: mezu, lutý, Lubuša, dňu, lubí dušu
svoju atd. V 2. polovici 13. stol. jest pře-
hlasování velmi skrovné (ale už čteme: zemi
a zemiu, krmi a kožu); na počátku 14. stol.
se rozmnožilo, ale bylo ještě v menšině;
avšak v polovici 14. stol. je přehlasované
i pravidlem a na sklonku 14. stol. a odtud
přehláska i téměř všeobecně vládne tak, že
od konce 14. stol. nepřehlasované u v měkké
slabice ve spisovné češtině jen výjimkou
z pravidla se vyskytuje. Po 14. století jest
charakteristickou přehláska i z u v spřežce
ij z uj u sloves 6. třídy kmenů měkkých:
ukřižiji, ukřižij vedlé hoduji a boduj. Ani
dříve ani později se neobjevuje. Zde se tedy
přehlasování opět zrušilo. Kromě toho se
zrušilo v koncovce — ji a — jí v 1. os. sg.
a v 3. os. pl. praes. Místo biji — bijí, hřeji —
hřejí, kupuji — kupují, maži — maží má
obec. čeština nepřehlasované: -ju a -jou,
-u a -ou: biju — bijou atd. Mnozí tak i piší
vracejíce se k původnějšímu a zvučnějšímu
u. Ht. Obr. 13. Na Zlínsku jest u koncov-
kou v 1. os. sg. praes. všude, kdekoli má
2. os. koncovku -eš: nesu, piju, vinu, plaču,