Předchozí (255)  Strana:256  Další (257) |
|
|||
256
|
|||
|
|||
zavázán synu, než syn otci a zase též (um-
gekehrt); Učí nás též učiniti, když die..; Všichni z též země týmž obyčejem od Adama pošli jsme, všichni týmž povětřím i týmž nebeským zpravením živi jsme, všichni k té- muž otci nebeskému túž psotú poražení voláme; A ty žáku, uč se pro též; Též diem o dobrých farářích; A nám dal pří- klad, abychom též učinili; Aby ukázal, že všecko též tělo jest; Vzal-li co, aby vrátil též aneb tolikéž; Neb též by chtěl mieti od svých dětí, by je měl; Též jest i o na- ději; Nenieť to divná věc, že jedna a táž věc někdy mnohými jmény se jmenuje. Hus I. 124., 139., 152., 315., 317., 448., II. 67., 89., 156., 288., 373., 421., III. 47. (Tč. ). Opět též činí. BO. Pro toho, jenž česť rozdává, téhož se zase dostává. Prov. D. Cf. Ten samý, Tentýž. — Poznam. V témž smyslu užívá se i jmen: jeden, jedna, jedno; jedno- stejný. Jedno jsme ty a já. Br. Duše vždy |
jednostejné podstaty jest. Mudr. Mně jest
vše jedno. V. (Zk. ). — Týž i týž = týtýž. Týž i týž (opět a opět) navracujíce se. Br. Avšak týž i týž ji (slávu) divy a zázraky zjevovati ráčil. Br. II. 668. b. Týž den, vz Týden. Vinšujem ti, moje
milá, dobrý deň, pojčaj-že mi tvojej krásy na týždeň. Sl. ps. 27. Aby k nám chodie- val každyčký deň v týždni; Už je sedem týždni, aj sedem nedělí, čo sme sa, šuhajko, spolu neviděli. Slov. ps. Tč. Týždňovka, y, f. = týdňovka.
Týžmluv, gt. téhožmluvu, m., vz Táž-
mluvnosť. Týžně, pl., m. Už je sedem týžňov (týdnů),
aj sedem nedělí. Sl. ps. 188. Cf. Týžden. -tz. Německá vlastní jména v -tz ukon-
čená skloňují se dle Muž: Haugwitz, e, m. Tzrievi, zastar. = calceamenta, střevíce.
Sb. Tzuda, zastr. = cúda. Gl. 345.
|
||
|
|||
IL
|
|||
|
|||
Místo u psávali 11. stoletím počínajíce
v násloví také v, v 15. století skoro vý- hradně; ve 13., 14. stol. a počátkem 15. stol. psávali i ve prostředku a na konci slov v místo u: Vpa (Úpa), Vgezdec (Újezdec), Vrban (Urban), vpieti (upěti), vmrze (umře), jemv (jemu), krozumv (k rozumu), mvzow (mužóv), amvdri (a múdrý); nyní píšeme jen u. Vz více ve Sborníku vědeckém (Spisů musejních č. 117. V Praze 1872. Příspěvky k historii čes. pravopisu a výslovnosti sta- ročeské. Sest. dr. J. Gebauer), str. 24., 56., 143., 207., 232., 244. — U jest podlé ústrojí mluvidelního samohláskou retnou, článkuje se totiž, když proud zvuku z hrdla volné se vypouští, také jazykem nikterak zdržován není, a teprv mezi oběma rty do úzké prů- liny se vtěsnati a jí projíti musí. Od tohoto nastrojení mluvidel jest zvuk její dutý, či lépe řečeno podobný ku zvuku, který z du- tiny nějaké vychází. Gb. v S. N. Dále jest u samohláska prvotná jako hrdelné a a pod- nebné i, naproti lomeným: o, e, y; sama pak s a lomí se v o, a s i v y. Vyslovuje-li se totiž jedním proudem au anebo opačným pořádkem ua, uslyší se na rozhraní obou těch hlásek o, tedy aou n. uoa a podobně místo iu n. ui slyší se iyu n. uyi. — Podlé kvantity (či kolikosti t. j. kolik času vy- slovení trvá) jest u krátkou samohláskou, ú pak a ů dlouhými. Gb. Hl. 14. — Co do složitosti jest u samohláska jednoduchá; ů povstalo ze dvojhlásky uo, vz později. Cf. Gb. Hl. 14. — Konečně jsou samohlásky u, ú, ů tvrdy a proto i závažnější nežli samohlásky e, i; stupnice samohlásek dle závažnosti: a, o, u, y, e, i; a samohl. ú, ů jsou zase závažnější nežli u. Vz více v Gb. Hl. 16. —18., Hláska. V hláskosloví českém |
jsou ty proměny jeho důležity, které po-
vstávají otíráním, měkkostí a délkou. Otírá- ním totiž seslabuje se u v y a toto opět v stb. polohlásku B se mění, v češtině pak docela se odsouvá: duch — vzdychnouti, stb. nadbchnąti, čes. nadchnouti vedlé skr. kořene dhu. — V měkké pak slabice pře- hlasuje se u od předcházející souhlásky měkké v i a ú v í: dušu — duši, instrum. dušú — duší. Gb. U jest jedna z nejzávaž- nějších a nejstálejších samohlásek, trvaloť. když a a o už dávno přehlasováním utrpěla. Ht. Zv. 52. Přehlasovaného u nemáme do 13. století žádného příkladu, tedy čteme všude: mezu, lutý, Lubuša, dňu, lubí dušu svoju atd. V 2. polovici 13. stol. jest pře- hlasování velmi skrovné (ale už čteme: zemi a zemiu, krmi a kožu); na počátku 14. stol. se rozmnožilo, ale bylo ještě v menšině; avšak v polovici 14. stol. je přehlasované i pravidlem a na sklonku 14. stol. a odtud přehláska i téměř všeobecně vládne tak, že od konce 14. stol. nepřehlasované u v měkké slabice ve spisovné češtině jen výjimkou z pravidla se vyskytuje. Po 14. století jest charakteristickou přehláska i z u v spřežce ij z uj u sloves 6. třídy kmenů měkkých: ukřižiji, ukřižij vedlé hoduji a boduj. Ani dříve ani později se neobjevuje. Zde se tedy přehlasování opět zrušilo. Kromě toho se zrušilo v koncovce — ji a — jí v 1. os. sg. a v 3. os. pl. praes. Místo biji — bijí, hřeji — hřejí, kupuji — kupují, maži — maží má obec. čeština nepřehlasované: -ju a -jou, -u a -ou: biju — bijou atd. Mnozí tak i piší vracejíce se k původnějšímu a zvučnějšímu u. Ht. Obr. 13. Na Zlínsku jest u koncov- kou v 1. os. sg. praes. všude, kdekoli má 2. os. koncovku -eš: nesu, piju, vinu, plaču, |
||
|
|||
Předchozí (255)  Strana:256  Další (257) |