sb157-05 0..8296

452

Ústupov, a, m. Aby se nedostala (děv-
čata) někde na ústupov. Sk.

Ustupování, n., das Ab-, Zurücktreten,
die Abtretung. U. hvězd (ústup), Jg., svého
práva (postoupení). Kom., BR. II. 221.

Ustupovati, vz Ustoupiti.

Ustuzení, n., die Erkaltung.

Ustuzený; -en, a, o, kalt gemacht.
Ústvit, u, m. = úsvit. Na ú-tě. BO.

Ustvořiti, il, en, ení; ustvořovati, schaffen,
erschaffen. Ros. Vz Stvořiti. — co jak.
U-li si jazyk odleskem svého ducha. Kra.
1875. 354. (Kos. ). Věci vidomé a věci toho
světa demiurgos co duch nižší u-il. Sš. H.
199.

Ustydati, vz Ustydnouti.

Ustyděti se, ěl, ění = zastyděti se, sich
schämen. Ustyďte se. Ž. wit. b. 11. Abyste
se ustyděli, proto vám mluvím. ZN. — se
za co. Ustyď se za to. Jel. — se čeho.
Ctib., Leg. Každý se tebe u-dí. Smil v.
848. Snad se u-dí syna mého. ZN. Kněz
vzal v ruce monstranci s tělem božím mněje,
že se toho Němci ustydí. Let. 196. Žes tak
povýšený nad lidi, každý se tebe u-dí. Výb.
I. 873. Vz Ustydnouti.

Ustydlosť, i, f = studenosť, die Erkäl-
tung. U. v lásce. Sš. L. 55.

Ustydlý, erkältet, kalt. U. láska. D. —
v čem: v lásce, Boč., v hněvu. Hlas.

Ustydnouti, dnul a dl, utí = studenosti
nabyti, vychladnouti, auskühlen, erkalten,
kalt werden; se (ustydnouti se, ustydati se)
= ustyděti se, sich schämen, sich scheuen.

— abs. — Pouští na se vítr, pak zimu, pak
mráz, až ustydne. Žer. 321. Láska k bliž-
ním u-dla. Pal. Dj. IV. 1. 401. Polívka už
u-dla. Us. — kde. Již v nás krev předkův
ustydla. V. Že mi až krev ustydala v žilách.
Pdg. III. 2. 90. Slova jí na jazyce u-dla.
Jda. Ustydla mezi námi láska. Ros. = se
za co. Měla by se za to u. Drsk. — v čem.
U. v lásce. Br. — se koho, čeho. U. se
své dcerky. Pass, svého syna, Br., svého
súdu. V., takýchto panen. Tkad. Poče se
jeho ustydati. Bj.

Ustydnutí, n., die Erkaltung. U. vody,
lásky. Kom., BR. II. 107.

Ustýchati se = ostýchati se, sich scheuen.
— se čeho. St. skl., Alx. H. P. 1. — s inft.
Zlého ducha viděti se ustýcháš. Leg.

Ustyskovati si, sich ängstlich fühlen. —
kde. Mor. Tč.

Usubrati = ubabrati. Na Slov.

Úsud, u, m. = úsudek, das Urtheil. Jg.
Ti lidé nemají žádného úsudu. Us. u Rychn
Ntk., Msk. Lidem nepostihlými jsou úsudové,
úrady, záměry boží. Sš I. 149. — Ú. =
osud, das Schicksal, Verhängniss. Kom.

Úsudek, dku, m. = nález soudcův, das
Urtheil, der Urtheilsspruch des Richters.
Ú. spravedlnosti; Úsudkův (nálezův) a vý-
povědí společným snešením učiněných zpět
táhnouti neslušné jest. Kom. J. 663. Každý
těch řediteluov před jinými třmi žalobníku
odpovídej a třech úsudku konečně obykni.
Arch. V. 370. Z toho tedy místa ú. konečný
Pilat pronésti uložil. Sš. J. 286. Starý zá-
kon předpisy a ustanoveními svými úsudek
smrti vynášel nad Člověkem. Sš. II. 213.

(Hý. ). Nebude možno vynésti o té věci plat-
ného ú-dku. Ddk. II. 411. Ú. právní. D. Ú.
o při vynésti. Us. Úsudkem lidu do vlasti
volán jest. Hlas. Úsudek pronésti. Sych. Při
věcech pochybných dlouho mysli na ú-dek.
Pr. — Ú. Páně = soud boží, Gottes Urtheil,
das Verhängniss. Podlé božího ú-dku. BR.
II. 123. a. Ú. = mínění, die Meinung,
das Urtheil. Dle mého ú-ku. D. Nepříjemný
ú. O něčem svůj ú. vynésti, vyříci. Aby přá-
telství pravý ú. nepřevrátilo. Us. Ve svém
ú-ku stálým býti. Bern. Ú. vytříbený. Rk.
Lékařský ú. Nz. lk. Ú. obecný a vesměs
přijatý; Ten prý úsudek násečně a mimo-
chodem vkládá apoštol; Tedy světec poráží
křivý a lichý ú. ten; Poněvadž se na jejich
(apoštolu) ú-dku přestati mohlo; Autorita
hierarchie židovské podlamovala a podko-
pávala tu vývoj a výjev svobodného o Pánu
ú-dku. Sš. I. 16., II. 217., Sk. 88., 176., J.
124. (Hý. ) Čím značnějším a mocnějším je
někdo, tím více rozcházejí se pravidelně
ú-dky, jaké o něm pronášejí současníci a
potomci; Ú-dku současníků jmenovitě o po-
vaze některého muže sluší dáti za všech
okolností přednosť před ú-dkem potomků;
A jak zní tento ú. o králi Přemyslu Ota-
karovi? Ddk. VI. 205., 206. (Tč. ). Ú. pak
filosofů byl dvojak Sš. Sk. 205. — Ú. v lo-
gice = spojení dvou ponětí, das Urtheil. Ú.
jest spojení několika představ vyjádřených
v jednotu svědomosti. Marek. Ú. dle starší
terminologie = klad, vztahů dvou pojmů (ju-
dicium), což novější terminologie nazývá
soudem. Při ú-dku v tomto smyslu či soudu
činí klad obou pojmů látku, vztah jich k sobě
podstatu či dobu jeho. Z obou pojmů, které
jsou látkou soudu, klade se jeden (S) na-
před jako za podklad a slove podmět (sub-
jectum), druhý (P) klade se jako k prvnímu
přibylý a zove se přísudek (praedicatum).
Soud proslovený slove výrok, věta, věsť
(enuntiatio). Soud jest buď kategorický (roz-
hodný) anebo hypothetický (podmiňovací).
Soud kategorický jest klad o příslušnosti
pojmu jednoho do obsahu pojmu druhého.
(S jest P); soud hypothetický jest klad
o závislosti kladu pojmu jednoho do ob-
sahu pojmu druhého (je-li S, jest P). Po-
jem, jehož kladem se podmiňuje klad pojmu
druhého, slove podmínkou (hypothesis) a
pojem, jehož klad podmíněn jest, nazývá
se podmíněné, položka (thesis). Dle způsobu
platnosti (modalitas) rozeznáváme: a) soud
ze skutečnosti čili soud jisticí (judicium
asserens), jímž se klade, že jest; b) soud
z nutnosti (jud. apodicticum), jímž se klade,
že musí býti; c) soud z možnosti (jud. pro-
blematicum), jímž se klade, že může býti
přísudek s podmětem spojen aneb od něho
odloučen. — Dle novější terminologie jest ú.
klad soudu z důvodu jeho vztahu k soudům
jiným (conclusio), což starší terminologie na-
zývala závěrkem. Soud, který se klade z dů-
vodu vztahu svého k soudům jiným, slove
závěr a tyto jiné soudy návěstí. Návěstí a
závěr činí látku ú-dku, dobou jeho jest dů-
slednosť t. j. nutné vyplývání závěru z kladu
návěstí. Vztah podmětu S a přísudku P
v závěru vyplývá návěstmi buď bezpro-