sb157-05 0..8296

1006

Vymletý, ausgemahlen, vermählen. V.
obilí. Us. — V., vom Wasser ausgehöhlt,
ausgewaschen. V. údolí. Stč. Zmp. 795.,
Nz. Vz Výmol. — čím: vodou, deštěm v.
Us.

Vymlouvač = vymlúvač.

Vymlouvání, n. Vz Vymlúvání.

Vymlouvačný, vymluvačný, sich gern
entschuldigend, rechtfertigend.

Vymlouvání, n., das Entschuldigen, Recht-
fertigen.

Vymlouvati, vz Vymluviti.

Vymlsati, weg-, ausnaschen. — co. Ty
musíš vše v. Us. Sd. — co odkud. Děti
všecky cukrovinky z talíře vymlsaly. Us.
Vz Vymlsiti.

Vymlsiti, il, en, ení = vymlsati. Mor.
Sd., Šd. — co komu. Co najde, všecko
vymlsí. Mor. Šd. Měli oni měch (pytel)
ořechů, já sem jim jich vymlsil. Sš. P. 610.

Výmluv, u, m. = výminek, výměnek, das
Ausgedinge. Us. u Domažl. Nl., Němc. I.
238.

Výmluva, y, f. = vymluvení, die Aus-
sprache, der Vortrag. Člověk libé výmluvy.
Troj. — V. = výmluvnosť, die Beredsam-
keit. Z. wit. Deut. 2. V. Hospodinova roz-
plamenila jeho Ž. wit. 104. 19. Duchovní
čeští jali se (ve 13. věku) básně latinské
obsahu náboženského v roucho české při-
odívati užívajíce při tom nejen formy, ale,
pokud stačila, i také výmluvy básnictví
národního. Anth. I. 3. vyd. III. Výmluva či
výmluvnosť tvá sladká. Hus. 44. V. činí
veliké divy; Má v. nebuď tobě těžka (elo-
quentia mea non sit tibi gravis). BO. Zna-
menaj hlas mé v-vy. BO. Muž krásné v-my.
GR. Byly-li by strany takové opatrnosti a vý-
mluvy, tehdá budú moci samy (bez řečníka)
osobně mluviti. Brikc. — V. = výrok, der
Ausspruch. A on jemu toho neodepřel, než
učinil jest v-vu takovú a řkúc k němu. NB.
Tč. 11. — V. = viny s sebe skládání, die
Ausrede, Entschuldigung, Ausflucht, der
Vorwand, Behelf. V. spravedlivá, jalová;
jalové v-vy užívati; jalovou v-u míti; v-u
poraziti. V. V-ám místa nedati. Sych. Da-
leko pro v-u nechodí. Us. Každý hřích
svou v-u má. Prov. Žaloba i výmluva ro-
zepři majících, Anklage und Einrede. Kom.
Kdož by koho zabil a měl toho jakou vý-
mluvu. Vl. zř. 437. Hodná a obranná v. CJB.
35. Tato v. nemá podstaty, ist unbegrün-
det; Kroucená, naprosto nepravá, planá. Us.
Dch. Loupežníci majíce slova jejich za pouhé
výmluvy jali jsou se všelikými mukami pe-
níze na nich vynucovati; Jaromír jal se
v-mi i omluvami sebe obhajovati; V-vu její,
že k ničemu není zavázána, za lichou pro-
hlásil. Ddk. II. 90,, 255., IV. 268. (Tč. ). To
je obnošená v. U Žamb. Dbv. Však na tvé
v-vě nic nenie a na mé také. Arch. V. 344.
Čím jejich marné v-vy Pán smítati ráčí;
Zákon přirozený měvše v-vy míti nemohou.
BR. II. 116., 483. V. planá, jalová. Bart.,
Koule. A nic nemají v-vy, že sú jim o těch
hřiešiech nekázali; Aby v-vy z neuměnie
pro dlúhosť neměl; Aniž mají v-vy řkúce,
že netbají, co duchovní činí; Protož nemají
v-vy bohatci a bohaticě řkúce, že nechodil

v té purpuře a v bissu; Ta dva hřiechy,
pýcha a lakomstvie, máta mnoho výmluv
přikrytých a chytrých. Hus I. 196., 313.,
450., II. 239., 254. Kdo nerád dává, snadno
v-vu najde. Pk. Lepší v. než hůl. U Litomš.
Bda. U Kr. Hradce. Kšť. Lepší v. nežli psí
hovno. U Rychn. Hsp. Dobrá v. člověka
omlouvá. Us. Tč. V. jaká taká, jen když je
platna. Us. Sd. Vz také Obrana a Rb. 274.
Strany přísloví vz Bíliti se, Bratr, Čert,
Čistý, Díra, Drbati se, Lavice, Mydliti se,
Odštěkati, Omlouvati se, Přikrývka, Řepa,
Sítka, Špína, Trávníček, Útěk, Věník, Vozka,
Vymluviti se, Záplata. — V. = výmínka,
die Bedingung. Však s touto výmluvou,
jakož jest sobě na smlouvách svatebních
vymluvila. Schön. Také v tom trhu jest
taková v. a vymienka, jestližeby... 1433.
Nách. 63. Dále taková jest v. mezi námi,
jestliže bych. Ib. Se všemi právy, v-kami.
Ib. — Pulk., Martim. Však toho podtržení
můžeme se vystříci v-vami a zápisy opatr-
nými. Pal. Děj. III. 3. 174. Nenie-li žádných
výmluv ve dskách v tom veně; Pakli jest
co vymluveno a ve dskách v. stojí, to má
tak držáno býti, jako dsky svědčie; Tak
jakož přímiří mezi sebú máme s v-vú osm
neděl napřed; S dobrú pamětí i s rozumnú
v-vú učinil svój kšeft. Arch. II. 504., III.
19., IV. 354. (Šd. ). — V. = výminek, vý-
měnek, das Ausgedinge. Us. na Domažlicku.
Němc. Cf. Výmluv.

Vymlúvač, e, m. = řečník při soudě,
der Anwalt, Advokat. Vš. Jir. 7.

Vymlúvání, n., das Ausreden. Bylo to
nějakého v., da gabs ein Ausreden! Us.
Dch. Daremné v. Mus. 1880. 257. Nepro-
vedl toho, což se jest k svému v. provésti
podvolil. NB. Tč. 76. Prodlenie a v. Kri-
stovo viece ctností a zbožie jí dalo. Hus
II. 97. Nepotřebné v. nemá žádné víry. Us.
Tč. Slyš žalování, slyš též v. Mor. Tč.

Výmluvce, e, m. = řečník, der Redner,
beredte Mann. — V., der Entschuldiger.
L. — V., der Schiedsmann. Gl. 372.

Výmluvčí, ího, m. = výmluvce, řečník,
der Vertheidiger, Advokat. V., NB. Tč
151. Chce to ukázati těmi v-čími, že jsú to
vyřkli. Půh. II. 184. Stůl překocený čině
kletby v-čím (jako překotil stůl, tak ať
padne rod Pelopův). Msn. Or. 65.

Vymluvení, n., das Ausreden, Ausdrük-
ken, Aussprechen. Člověk hněv má v srdci,
potom ukáže jej znamením a třetí v-ním
rozumným neb vypsáním. Hus II. 286. —
V., das Herauslocken, die Entschuldigung.

Vymluvený; -en, a, o, ausgesprochen,
entschuldigt. Měj mě v-na. BR. II. 257. a.,
Arch. V. 270., Hus II. 250.

Vymluvitel, e, m., der Aussprecher, Aus-
reder, Uiberreder, Entschuldiger. Jg.

Vymluvitelný, aussprechlich, entschuld-
bar, verantwortlich. Jg.

Vymluviti, il, en, ení; vymlouvati, vy-
mluvovati = vyříci, vysloviti, aussprechen;
vše do konce pověděti, ganz ausreden, her-
aussagen; důkladně vysloviti, ausdrücken,
aussprechen, beschreiben; mluvením způso-
biti, aby něčeho nevěřil n. nečinil, ausreden,
aus dem Kopfe bringen, aus dem Sinne