sb157-05 0..8296

1070

Vyrochati, vz Vyhrochati (toto lepší.

Jg. ).

Vyrochati komu = vybiti. Na Zlínsku.
Brt. Na mor. Val. Vck.

Vyrojenec, nce, m. = který se vyrojil.
Šm.

Vyrojení, n., das Ausschwärmen. Dch.

Vyrojený; -en, a, o, ausgeschwärmt.

Vyrojiti se, il, ení = přestati se rojiti,
odrojiti se, ver-, ausschwärmen; rojem vy-
letěti, heraus-, ausschwärmen, im Schwarme
herausfliegen (von den Bienen): houfně vy-
jeti, vyjíti, herausschwärmen, häufig hervor-
brechen. — se odkud. Včely z úle se vy-
rojily. Us. Hektor z brány se vyrojil. Troj.
Hoši ze školy se v-li. Us. Tč. — kam.
Vojska na pole se vyrojichu. Troj. Včely
na strom se v-ly. Us. Tč. Nepřátelé v-li se
do země. V-jí se z lodí na zemi a i hned
k boji tekou. Troj. V. se proti komu.
Troj. — se kudy. Vyrojí se po zemi a
v povětří (duchové). Ráj.

Vyrojtiti = vystrojiti. Slov. Ssk.
Výrok, u, m. = vyrčení, vypovědění i to,
co se vyřeklo, das Aussprechen, der Aus-
spruch, das Ausgesprochene. V. vrchnosti
nějaké, dekret, soud vydaný, nález, úsudek,
výpověď, nařízení, rozsudek, der Ausspruch,
Urtheilsspruch, Richterspruch, das Dekret,
die Sentenz, Satzung, Festsetzung. V. = co
za právo nalezeno bylo na soudě. Mus. V.
rozsudího, der Schiedsspruch. J. tr. V. uči-
niti, od sebe dáti, einen Ausspruch abge-
ben. J. tr. V. rozhodčí, Schiedsspruch. Sp.
Porotní v., der Wahrspruch, das Verdikt;
V-ky se rozcházejí, sind divergirend; V.
klatebný, Bannspruch; Na něčí v. důraz
klásti. Dch. Ovšem nelze takového výroku
listinami stvrditi; V. tento může se však
vztahovati jenom na Soběslava. Ddk. II.
92., III. 312. Obapolně na konšelech klo-
búckých k v-ku přestali a oni jsú vyřkli,
že... NB. Tč. 150. V. práva. Anth. Jir. I.
3. vyd. 1. Napřed všeobecným v-kem na ně
dorývá; V. vývodkový; Avšak není odporu
mezi oběma v-ky; Želání ta nejsou pouzí
obřadní v-vé; Narážejí na v. Jeremijovi
daný; Od věty té všeobecné přechází apo-
štol k podrobnějším a určitějším v-kům;
Tím způsobem sobě prostýlá přístup k tomu
osobitému v-ku; A pro tu příčinu v. ten
individualně se nese; V. ten z nejvniter-
nější útroby vyšlý památen jest a zasluhuje,
aby... Jiní všelijak tu příkrosť v-ku toho
zmírňují; Aby se nezdál příliš popouštěti
v-kem tím od pravosti nauky, obmezuje a
otěsňuje jej; K zápornému v-ku předcho-
zímu přidává v. kladný; Nic neumaluje a
neodnímá od v-ku svého; Což se zdá pří-
čiti tomu výroku, jejž Pán zde klade;
Ale že výrokové ti se nepotýkají, patrno
z toho, co na onom místě se dokládá; Pro
veleobšírný obsah svůj nebyl v. ten Ježíše
hned v celé prostrannosti své rodičům Páně
zračit; V. stupňovaný; (Šlo tu) o sepsání
lidu, proto poslušen byl Josef v-ku toho.
Sš. I. 39., 66., 91., II. 7., 13., 14., 28., 29.,
69., 171., 178., J. 86., 88., 89., L. 46., 30.,
33. (Hý. ). Z výroku k něčemu právo míti.
Ctib. V. jednomyslný. J. tr. V. v logice =

proslovený soud. Dk. J. 19. Vz Soud, Ná-
lez. — Výroky = propovědi důvtipné a plné
obsahu. Jg. — V. božský, odpověď prorocká,
der Orakelspruch. L. — V. v mluvnici. Výrok,
praedicatum, das Prädikat, Zueignungswort,
das Ausgesagte, slove ve skladbě mluvnické
ta čásť věty, jíž o podmětu (subjektu) vypo-
vídáme aneb že jest, aneb co jest, aneb čím
jest, aneb čí jest, aneb jaký jest, anebo co
činí nebo trpí. S. N. Výrok vynáší se buď
slovesem (v. slovesný) aneb jménem (pod-
statným, přídavným, přechodníkem, číslov-
kou, zájmenem, infinitivem: výrok jmenný).
— Pozn. V mluvnicích užívá se buď slova
výrok, buď slova přísudek a jedno za druhé
se klade. Dle jiných liší se výrok od pří-
sudku. Je-li výrokem jméno, jest jméno
přísudkem a činí teprv se sponou (vz
Spona) výrok. Bratr jest nemocen: Bratr —
podmět, nemocen — přísudek, jest — spona,
jest nemocen — výrok. Pakli jest výrokem
sloveso, jest kmen slovesa (význam) pří-
sudkem, určité sloveso pak (v němž jest
také spona) jest výrokem. My voláme:
my — podmět, vola — přísudek, voláme —
výrok. Ve větě Cyrus appellatus est rex
má Mkl. S. 344. za přísudek rex a praví:
abweichend vom Logiker, der darunter alles
mit Ausnahme von Cyrus begreift Brt. S. 2.
praví: Spona a jméno výrokové jsou jedním
a jednotným členem věty, výrokem. Vz Pří-
sudek. — Vynáší se tedy výrok: I. slo-
vesem. Voda hučí. Pes skučí. Dítě pláče.
Děti běhají. Bůh jest. — Pozn. Někdy se
sloveso vynechává. Mně dnes, tobě zítra (se
přihodí). - II. Jménem se sponou: 1.
Jménem podstatným. Bůh jest duch. —
Pozn. Spona jest se vypouštívá. Věrný
přítel jisté útočiště. Vz Spona (býti). —
2. Jménem přídavným. Sen sladký jest. —
Pozn. 1. Ve výroku užíváme obyčejně jmen
přídavných neurčitého zakončení. Vz Listy
filolog. III. 214., Přídavný. — Poznam. 2.
Někdy pro důraz přidávají se jména: muž,
člověk, tvor, věc atd. Otec tvůj jest muž
válečný. Br. Opilá žena jest věc ohavná.
Št. Tys člověk přísný. Br. — Místo spony
býti s jménem přídavným v přísudku kla-
dou se často příslovce se slovesy: mám se,
chovám se, činím sobě, vedu sobě, provozuji
sobě atd. Zmužilí buďte = zmužile sobe
čiňte. Jest tichý = vede sobě tiše. — 3.
Přechodníkem určitým n. neurčitým. Bůh
jest shovívající. Duch sv. od otce a od syna
jest pocházeje. Št. — 4. Zájmenem. Tys
vždy týž. To péro jest mé. — 5. Číslovkou.
Jsme tři. Ty budeš třetí. — 6. Infinitivem.
Učeným býti jest znáti věcí rozdíly. Kom.
— Jména přísudková kladou se: a)
v nominativ, a) když o podmětu vypo-
vídáme, co jest, do jakého druhu patří n.
jaký jest; kde býti znamená pouhé býti,
pouhou jestotu a přikládá se něco k pod-
mětu, co trvale aneb i nerozdílně k jeho
bytí a podstatě náleží; kde se výrokem vy-
měřuje pojem podmětu t. j. kdykoliv se pod-
mět vyměřuje, definuje. Bůh láska jest. Ži-
vot jest krátký. Bůh jest otec všech lidí.
Tělo jest stánek duše. Já jsem jeho otec.
On jest statečný voják. Alžběta, královna