sb157-05 0..8296

1102

kvapně proti nim. Pal. Děj. III. 3. 213., IV.
2. 471. Tak bude blahoslavenstvie dáno, že
nebude moci býti z člověka vysuto neb od
něho odjato. Hus II. 273. Vysul se jest po-
pel z oltáře. Bj. — se proti komu. Židé vy-
hněvali se a vysuli se v pohanění proti
Pánu. Sš. J. 154. — jak. V-li se naň s po-
haněními a úkorami. Sš. J. 165. — se po
čem: po loupeži. Ráj. —se kde. Nešto-
vice na tváři se vysuly. Ras. — Vz Vysu-
nouti.

2. Vysouti, suji, ul, ut, utí, vysouvati,
einen Vokal in der Mitte eines Wortes o.
einen Mitlaut aus einer unbeliebten Kon-
sonantengruppe auslassen. Vz Vysouvání. —
co: samohlásku, souhlásku. Us. — co kde:
hlásky ve středosloví. Bž. 45. Pohyblivé e
v některých pádech v.

Vysouvadlo, a, n., die Ausschütt-, Aus-
füllmaschine. Zpr. arch. X. 22.

Vysouvání, n. V. samohlásek jest vy-
strkování samohlásek ku podstatě slov pa-
třících. V násloví vysutou samohlásku
jmenujeme sesuvkou (sesouvání), ve slovo-
středí výsuvkou (vlastní vysouvání) a na
konci slova odsuvkou (odsouvání). Ht.,
Kt. — Samohláska a se 1. sesula: Háta,
Lexa, merunka z: Agatha, Alexius, ama-
rina. — 2. Vysula se: počla, začla m.: po-
čala, začala. — Samohláska e: 1. sesula se:
že m. strč. ež, biskup z episcopus. — 2. Vy-
souvá se v 1. a 2. sklonění mnohých podst.
jmen muž. rodu a v 3. sklonění podst. jmen
žen. rodu, když k nim samohláskový pří-
růstek přistoupí: orel — orla, oves — ovsa,
pes — psa, lež — lži, lesť — lsti, česť —
cti. — 3. Odsouvá se: a) u podstat. jmen
rodu žen. měkkého zakončení: hráze —
hráz, tvrze — tvrz, stráně — stráň, pláně —
pláň, stráže — stráž, klece — klec, stáje —
stáj atd. Mnohých posud v písemné řeči s ne-
odsutým e se užívá. Us. — b) V 1. os. pl.,
řídčeji v. 3. os. sing.: půjdeme — půjdem,
milujeme — milujem, může — můž. — c)
U zájmen s předložkami: nače — nač (m.
na co), oce — oč, zače — zač, důrazně:
načež, začež, očež, pročež. — d) Ve srovna-
vateli příslovcí: méně — méň (míň), šíře —
šíř, dříve — dřív. — e) U příslovcí: kam,
tam, sem, tak, kde dříve o skleslo v e:
semo — seme — sem, tamo — tame — tam.
— Samohláska i: 1. sesula se ve slovech:
imám — mám, ihrám — hrám, iz — z; po-
dnes však: imeno — jméno, idu — jdu. —
2. Vysouvá se: a) v imperat. pl.: tvořte m.
tvořite, mluvte m. mluvite; b) ve slovech:
veliký — velký, písati — psáti. — 3. Od-
souvá se: a) u podstatných měkkého zakon-
čení, tesť, hosť m. testi, hosti; loď, choť,
masť, noc, moc. — b) V imperat. sing.:
vedi — veď, mluvi — mluv, honi — hoň.
S důrazným ž vystupuje i opět na světlo:
budiž, vediž. — c) V přechodníku rodu žen.
praes.: vedouci — vedouc, mluvíci — mlu-
víc. — Samohláska o 1. sesula se: oradlo —
rádlo, orole — role, orolník — rolník, rýže
m. oryza. — 2. Vysouvá se u sloves: cho-
těti — chtěti — chtíti, obědovati — oběd-
vati, bychom — bychme. — 3. Odsouvá se,
vz: samohláska e se odsouvá, 3, e. — Samo-

hláska y 1. vysouvá se: lyžice — lžíce, py-
tati — ptáti, násyp — gt. náspu, sypati —
spáti, dosyti — dosti. — Odsouvá se: opěty —
opět, obaky — obak, paky — pak. — Samo-
hláska ě se vysouvá: buděme — buďme, ne-
sete — neste, vyněte — vyňte. — Samo-
hláska u se vysouvá: cihla z tegula, mnich
ze středoněm. munich z řec. /tova/d. -, kmín
z cuminum, zejtra z za jutra. — Kz. — V.
souhlásek jest odsouvání souhlásek z pro-
středku slov za příčinou libozvučnosti nebo
z příčiny té, že skupeniny jejich mluvidlu
českých úst oblíbeny nejsou. Z neoblíbených
skupenin souhlásek vysouvá čeština nejča-
stěji prvou souhlásku, zřídka druhou, z více-
údých skupenin obyčejně druhou. Toto v.
v několika případech s jakousi pravidelnosti
a důsledností vystupuje. Proměně této pod-
léhají zvláště následující skupeniny: dl, dm,
dn, ds; štbl, stkl, stl, skt; ks, bn, pn, pt,
vn, vt. Vz tyto skupeniny: Dl, Dm atd. Ht.,
Gb., Kt., Kz. — 1. d: dadm — dám, vídm —
vím, jídm — jím, jedl — jel, šedl — šel,
prázdný — prázný. — 2. t: stláma — sláma,
stloup — sloup. — 3. b: hybnouti — hy-
nouti, hbnouti — hnouti. — 4. p: uspnouti —
usnouti, sepn — sen, přilpnouti — přilnouti,
lpnouti — lnouti, topnouti — tonouti, kap-
nouti — kanouti, oslepnouti — oslnouti; neť
m. nepť, lat. neptis — 5. v před infinit.
koncovkou -ti a když jest náslovné po před-
ložce -ob (Gb. ): živti — žíti, šivti — šíti,
kyvnouti — kynouti, obvojek — obojek,
obvěť — oběť, obvaliti — obaliti, obvrátiti
— obrátiti, obvěsiti — oběsiti, obvlaka —
oblaka. Kz. — 6. k, h: sekno (sekati) —
seno; přilhnu — přilnu. — Vz D, T, V, Z,
H, K, P, B, S, J, L, R, N; Mus. 1867. str.
267; a S. N. VIII. str. 655., Jir. Nkr. 11.,
19., Bž. 15., 44. —48., 33. —35., Vm. 38., Mkl.
aL. 198., 296. —302., Mtc. 178. 6., Odsou-
vání, Sesouvání.

Vysouzení, n., die Gewinnung eines Pro-

cesses, das Errechten.

Vysouzený; -en, a, o, im Process ge-
wonnen, errechtet. V-ný člověk po rozsudku
i se statkem vydán býti má. Vz Zř. zem.
Jir. I. 15.

Vysoužiti, il, en, ení, aus-, abplagen.
Plk. — koho. Tč.

Výspa, výsepka, y, f. = ostrov, die Insel.
Ráj, C, Mus., Nz., Koll. 1. 106. V. z moře
tohoto se výší. Koll. I. 310. Od času, co
stroskotána říše syrská, patřila v. ta (Cy-
prus) k římské všeříši; Schodili tedy celou
tu velikou výspu (Cyprus) až do Pafa města.
Sš. Sk. 135., 152. (Hý. ). — V., jm. pole
u Kelče na Mor. Pk. — V. = nahromaděný
písek a nános při ústí velikých řek, die
Sandbank. Blř., Tč. — V., die Schüttung?
Dána mu lhota ode všech robot, platův a
výspy do roka. Pam. Val. Meziř. 227.

Vyspálek, lka, m-, osob. jm. Šd.

Vyspalosť, i, f., das Ausschlafen, hin-
längliches Schlafen, die Ausgeschlafenheit.
Bern. V. pole. Rgl.

Vyspalý, ausgeschlafen. Už jsem v. (už
jsem se vyspal;. Us. Jg., Tč. Nevyspalé dítě.
Dch.