sb157-05 0..8296

1194

prvé před vrchnosti, před knížaty a velmoži
veřejně vyznávati a zastávati víru v Krista
a to hned z počátku beze vší bázně a bez
pochlebování. Sš. I. 138., Sk. 47. Žádal,
co by jemu skrze Janovu paměť u vědomie
bylo, aby před námi vyznal; Oni jsú ty věci
vyznali před věrným právem; Tyto dvě
ženě vyznaly před dvěma mužoma. NB. Tč.
4., 27., 240. V-li přede mnou. Tč. 20. A to,
což v tomto listu píši, téžbych chtěl ústně
vyznati před každým člověkem, kdežby toho
potřebie bylo. Arch. I. 164. Co ti mezi nimi
vyznají, to tak ostaň; Nechce jich připra-
viti, aby tu věc mezi námi vyznali a tím
mi se to dlí. Půh. II. 446.; 582. (Tč. ). Tak
každý kněz, když jest v hřieše smrtedlném
a řieká ta slova, tehdy na sobě sám vy-
znává kletbu boží a sám se klne. Hus II.
201. Kdož mne vyzná před lidmi, toho já
vyznám před Bohem. Hus III. 156. V němž
(dopise) upřímně vyznává se ze své lásky.
Šml. I. 46. — se čeho. V. se svých hříchův.
Br., V. Když se těch nešlechetností vyznal.
Háj. Ludmila se hříchuov pánu Bohu vy-
znala; V. se svých hříchuov srdcem skrú-
šeným. Háj. 65., 73. — co z koho = dově-
děti se. Us. — se na koho. Ros. — se. Že
viněný druhdy odpírá toho, druhdy se vy-
znává. CJB. 399. — se kde, sich wo aus-
kennen, jest german. m.: poznati se kde.
Cf. Člověk se tam již ani nepozná. Brs. 265.
Já se v cestě nevyznám. Us. —se z čeho:
Ze svých hříchův. Ros., z nějakého skutku.
Sych. — D. Abych se moh vyznač z hříchu
smrtelného. Sš. P. 12. — se komu. Kom.
— o čem. Neopatrně vyznal se o účelu
poselství svého. Ddk. II. 234. O rybníce já
vyznávají (= vyznávám). Arch. II. 316.
Svědkové o škodách mají vyznati. Ps. —
se v čem. Také na Slov. On se v té věci
nevyzná. Us. Všk. V německém i latinském
jazyku nad to dobře se vyznával; Kunrat
sám také vyznával se v něm čině. Ddk. II.
235., 204. (Tč. ). — Tato vazba ve významu
slovesa:, rozuměti čemu, etwas kennen, ver-
stehen, ein Kenner sein' není s dostatek do-
ložena a proto se nahrazuje takto: znáti se
v čem, Vst., znalým býti čeho, zběhlým n.
zkušeným býti v něčem, Jv., něco uměti,
něčemu rozuměti, něco dovésti. Brs. 265.,
Brt. S. 3. v. 170. Ale doložena jest ve vý-
znamu = v. se z čeho. Kněz móž toho tá-
zati, v čemž se má v. ten, jenž se zpoviedá.
Št. N. 337. Vele sě jim v tom (= z toho)
v., čím sú tej panny nesnadně chovali. Kat.
2603. — co jak. Vyznej chybu tvú dověrně,
mineš žerty nepříjemné. Na Mor. Tč. V-vali
hlasné svoje hříchy. Vrch. V-vati víru slovy
i skutky. Us. Vyznávati víru svou volně;
Upřímně v-váme, že... Mus. 1880. 456.,
474. (Pdl. ), Ústy vyznávati, že Bůh jest
MH. 3. Pravdu bez obalu v. Vlč. Vyznám
sa uprimne, že sa v tej veci nevyznám. Mt.
S. I. 112. U oltáře stojí, pěkně se vyznává
a svému milému ručenku podává. Sš. P. 480.
Kteříž jednomyslně před námi vyznali pra-
více, že... NB. Tč. 197. V-val Bohu v pravé
víře. Sl. V. se čeho srdcem skrúšeným. Háj.
73. Přede všemi námi pod zpovědí vyznal.
Let. 506. Vyznal pod svým kněžstvím; A to

bych chtěl ústně vyznati; Když svědčí po-
hon aneb co ke dskám vyznává; Ti všichni
v jedno v-li, že jest ten krám kúpen a za-
placen; Vyznal jest pod přísahú, že jest va-
šeho súseda propustil. Arch. I. 162., 421.,
II. 485., IV. 349., 368. (Šd. ). Boha před lidmi
do smrti v.; Ne těch povolal, kteří vyzná-
vají ústy, že Boha znají, skutkem pak ho
zapierají, ale kteří slovem i skutky vyzná-
vají. Hus I. 1., III. 305. — se do čeho.
Oni mají šaty nové, ale do těch se nevy-
znáte, co to na nich je. U Dobruš. Vk. —
proč. To jsú oni před námi vyznali k žá-
dosti stran. NB. Tč., 181. — kdy. V. svou
vinu na zpovědi. Št. N. 334. Běsové ho
(Krista) za zemské jeho pouti vyznávali. Sš.
II. 167. Vyznal na druhém mučení. Tč. 49.
— s inft. Vyznají se znáti Boha, ale skutky
odpierají a odřiekají. Hus I. 65. — by. Vy-
znávají, by znali Boha, a skutky zapierají.
Hus II. 421. — že. Vyznal, že to udělal.
Us. Též vyznává, že na počtu s Janem ne-
božtík Izák počti dluhu 8 zl.; Vyznal, že
o sv. duše příštiem tři leta budú, jakž foj-
tem jest byl. NB. Tč. 4., 286. Vyznal, že je
byl v držení; A také vyznal, že jest slyšal
od Jana. Půh. I. 381., II. 491. A vyznal
jest, že nejsem já Kristus. Hus II. 19.

Vyznatí, n. = vyznání. Na Slov. Bern.

Vyznatý = vyznaný. Na Slov. Bern.

Vyznávací, vyznavací, Einbekenntniss-.
Každý povinen jest dáti jim (berníkům) listy
své vyznavací. Pal. Děj. V. 2. 333. Okásal
list vyznavací, svědomí kněze Petra, že jest
kněz Bernart prodal ves. Arch. II. 205.

Vyznávač, vyznavač, e, m., der Beken-
ner. Na den sv. Prokopa opata, v-če a dě-
dice českého. Gl. 376. V. jména Kristova,
V. pravé víry. Jel. V. humanity, Vlč., vý-
chodní církve, Lipa 16., evangelický, bra-
trský. Mus. 1880. 94. Vyznavači pravdy bo-
žie. Hus II. 44.

Vyznávačstvo, vyznavačstvo, a, n., die
Bekenner. Povaha obojího zákona a obojího
v-va od sebe velice odchodna jest. Sš. II. 53.

Vyznávání, n. = občasné vyznání. Nad-
herová na v. Aničky nepřestává. NB. Tč.
248. Na cti jeho nehaní, než na jeho v. pře-
stati nechce; Když se jest jemu jich v. ne-
líbilo, zavrhl jich a přivedl na ně jiné svědky;
Obě strany v tejto při na v. židovky jsú
přestaly; Připravil mě o 5 hřiven svým ne-
pravým v-ním. NB. Tč. 134., 197., 223., 231.

Vyznávatel = vyznavatel, e, m. = vy-
znávač.

Vyznávati, vz Vyznati.

Vyznění, vyznívání, n., das Aus-, Nach-
tönen. Táhlé v. písně slovenské. Tč. exc.

Vyzniknutý. Skrze své listy, nato v-té,
to přikazovati ráčil. Sl. let. V. 168.

Vyzníti (vz Zníti), vyznívati, austönen,
ausklingen. — jak. Zvonek dlouho zněl,
až vyzněl, vyzníval po málu, na nás vzpo-
mínal. Tč. Jak vyzní (píseň) co výkřik ma-
latný. Kká. K sl. j. 3. — komu. Dlouho
mi znělo v uších, až mi konečně vyznělo.
Us. Tč. — več. Však jeho povel marně
vyzněl v rej a křik. Kká. Td. 261. — od-
kud. Z básní jeho vyznívá žhavá láska
k rodné zemi. Mus. 1880. 367.