Předchozí (1214)  Strana:1215  Další (1216) |
|
|||
1215
|
|||
|
|||
1. Vzdíti (zastr. vzděti), vzději, ěl, ěn,
ění; vzdívati = učiniti, thun; vstrčiti, obléci, anthun, anziehen. — co (učiniti). St. skl., Tkad., Krab., Ps. br. — (komu) co kam. Na jeho hrdlo provaz vzděli (dali, vstrčili). Leg. Služebníkům se uzda vzdívá Jel. Aby vzděl na hrdlo řetěz. Cf. Zdíti. Št. Ř. 206. a. To osidlo, kteréž oni sú jemu polékli, to jim on na hrdlo vzděl. Hus II. 361. Vzděl na svú hlavu dvě koruně; Obruč zlatý vzděl jemu na hrdlo: Koněm uzdy v ústa vzdie- váme. BO., ZN. Vzděv na ruku brněnou rukavici. Dal. Ne proto manželské práce vypravuji, abych na vy osidlo vzděl. Št. Kn. š. 70. 8 2. Vzdíti (vzděti), vzději, ěl, ěn, ění
(zastr. ) = jmenovati, nazvati, jméno dáti, benennen. — komu (proč). Proto té hoře Říp vzděchu. Dal. Pro práh městu vzdějte Praha. Dal. Vzděješ jemu jmě Jan. ZN. Máti jeho vzděla jemu jmě Jabes; Porodi syna a vzdě jemu Sampson. BO. Tomu lesu Strahov vzděli. Dal. Prvej pólě Kublaj imě vzděchu, vterej pólě králi (nom. pl. ) imě vzděchu. Rkk. 48. Kak by chtěl tomu dietěti vzděti; Vzděno mu jmě Kristoforus. Pass. mus. 276., 358. Synům svým jiná jména vzděl. Pass. 929. Králová porodí syna, Alexander vzdechu jemu. St. skl., Alx. (Anth. Jir. I. 3. vyd. 33. ). Vzděl jemu jméno Vladislav. Pulk. Protož jest jemu (moři) poeta Virgilius vzděl potvory jméno. Jel. Proňž tej zemi Čechy vzděchu. Dal. k. 2. 41. — 42. Cf. Jednomu bylo Mach a druhému Jan. Kulda I. 35. Kterej jméno bylo Ratka. Koll. V. 4. 12. Měl psa a tomu bylo chrt. Kld. I. 89. Bylo mu Martinek. Sš. P. Č. 246. 118. Říkají mi Lidunka. Er. P. 144 — komu čím. A cožť vám prvním slovem poví, tím jistým jménem toho slova tomu miestu vzdejte. Pulk Cf. Děchu jemu Kostus jménem (m.: jméno. Prk. ). Kat. 23. Vz Převzděti, Vzdíti, 2., Prk o dat. §. 4. (Příbram. program, 1876. ), Zdíti. — V. = vypraviti, verkünden, melden. —
co komu. Marii vzděl to slovutné pozdra- venie. Št. Kn. š. 296. 24. Vzdiviti, il, en, ení; vzdivovati. — koho
= divným činiti, wunderbar machen Ps.
ms. 4. 4. — se. Št. — se čemu. Páni se tomu vzdivie, co jest to? Ksch. 24. Vzdlužiti se, il, ení; vzdlužovati se =
vydlužiti se, ausborgen, sich verschulden. — co nač: na svůj díl. Apol. — se jak u koho: v jistou summu. Pr. měst. Jestližeby se kdy trefilo, že by se kdo vzdlužil ve více, nežli by statku svého měl. Zř. F. I. E. XII. Nemálo jsem se u dobrých lidí v. musil. 1599. Tč. exc. — se za koho Pr. měst. — se kdy. Co by žena se v svém vdovství vzdlužila, to platiti jest povinna. Vš. Jir. 223. Vzdmouti, vz Zdmouti.
Vzdmutý, vz Zdmutý. — k čemu. Křídla
k letu vzdmutá vlají. Kká. Td. 334. Vzdoba, y, f. = ozdoba. Na Mor. MM.
Vzdobiti, il, en, ení = ozdobiti, zieren.
— koho. Vzdobí ji čistota. MM.
Vzdobývati =vydobyti, erobern. — čeho (jak): mocí. L. Ktož vzdobývá toho, re-
quiret. Ž. wit. 43. 22. |
Vzdokazovati se kam čím. Kant od-
rovnal všechny nicotné překážky, lešení, kterými člověk k vyššímu se v. chtěl. Dk. SP. II. 174. Vzdor, u, m., vzdora, y, f. (zastr. vzdůra)
= příkoř, co se naschvál komu činí k roz- dráždění jeho, der Trotz. Vzdora. Kat. 1456., 2136., 2788. V. je stupňovaný složený tvar kořena dr, deru, dráti: vi>ďi> — dor značí tedy drání vzhůru, drání proti čemu (vz = proti. Vzluti sie, vz Tatary trči. Rkk. ), tedy jednání nějaké proti komu, proti něčí vůli nebo mysli. Sr. obyčejnou na Plašte a Pl- zeňště a j. vazbu: zadírá se mu = je mu to proti srsti (opak: po srsti), proti mysli, proti chuti, nepříjemno, nelibo. Vedlé vzdor, jež se v usedeném tuto významu pojí s da- tivem škody, užívá se s týmž pádem častěji na vzdor (na vzdoru, na vzdory), jež bývá rádo příložkou (postposicí) jsouc pravým opakem podobné vazby, k vůli1 tedy: proti vůli, naschvál. Slováci říkají místo toho na- priek, což jest též složené slovo = napříč. Prk. v Km. 1877. 21. V. na v., Trotz gegen Trotz: V. kojiti, den Trotz nähren. Dch. Spolek učiněný se Spartou k ochraně a ke vzdoře. Lpř. J. Děj. I. 78. Vstoupil s nim ke společné obraně i vzdoře. Pal. Děj. II. 1. 344. V odpovědi té spojeno jest vědomi o vyšší moci Kristově s nějakou vzdorou. Sš. J. 84. Dovršil vzdoru svou tím, že vy- prodav se naprosto z Čech opověděl králi válku. Pal. Děj. V. 2. 88. Utoulím se, vzdora bázní spáře, pode lípu v poli stojící. Koll. 1. 196. Ať tvá vzdora zle té neomámí. Sš. Bs. 85. Úrupnosť a vzdora. Sš. Ustavičně se hádali, jeden druhému ani za svět po- voliti nechtěl, až se octnuli na vzdorách. Sk. Nejmě od nepřátel i jedné vzdory. Dal. 158. Nečiň jinému vzdory; Nečiň sám na sobě vzdoru. St. skl. Král mu učinil velikou vzdoru (hanbu). Dal. 40. — Na vzdor, na vzdoru, na vzdůru, na vzdory = na příkoř, naschvál, pro rozhněvání, zum Trotze, zum Possen, zur Schur. Na vzdory něco činiti, dělati; navzdoru to učinili. V., Skl. I. 308. Na vzdor jemu. Us. Hřeší-li kdo na vzdory někomu. Kom. Na vzdory všemu světu. D. Jedni druhým na vzdoru mluví. Kom. Jim na odivu a na vzdoru; na zdůry mu to či- nili. Br. Na vzdoru všem důkazům zůstává na svém. D. Lítala jsem já po poli, svému milýmu na vzdory. Sš. P. 250. Zašikoval ji preč na vzdoru pánu; Někomu na vzdoru. Čr. Budeť mnoho na vzdory činiti. Reš. Proč to činíš mně na vzdoru? Us. Stalo se jim na vzdoru. BO. Korunován byl na vzdory králi. V. Nechuť a vzdoru učiní jemu. Št. — Chybně se slova vzdor jako předložky užívá: vzdor čeho n. čemu na místě: přes (co), mimo co, proti něčemu, při tom při všem, přes všeliké překážky, nehledíce nač n. k čemu (na nesnáze, k nesnázím), při (čem), nedbaje, nešetře čeho, ačkoli atd., vz také: Navzdor a předcházející příklady. Vzdor všem důkazům (m. při všech důka- zích, přes všecky důkazy atd. ) zapíral. Vzdor jmění nikdo si ho neváží (m. třeba že (ač) má jmění dosť). Vzdor všelikým překážkám, m.: přes všeliké překážky, při všelikých |
||
|
|||
Předchozí (1214)  Strana:1215  Další (1216) |