sb157-05 0..8296

1215

1. Vzdíti (zastr. vzděti), vzději, ěl, ěn,
ění; vzdívati = učiniti, thun; vstrčiti, obléci,
anthun, anziehen. — co (učiniti). St. skl.,
Tkad., Krab., Ps. br. — (komu) co kam.
Na jeho hrdlo provaz vzděli (dali, vstrčili).
Leg. Služebníkům se uzda vzdívá Jel. Aby
vzděl na hrdlo řetěz. Cf. Zdíti. Št. Ř. 206.
a. To osidlo, kteréž oni sú jemu polékli,
to jim on na hrdlo vzděl. Hus II. 361. Vzděl
na svú hlavu dvě koruně; Obruč zlatý vzděl
jemu na hrdlo: Koněm uzdy v ústa vzdie-
váme. BO., ZN. Vzděv na ruku brněnou
rukavici. Dal. Ne proto manželské práce
vypravuji, abych na vy osidlo vzděl. Št.
Kn. š. 70. 8

2. Vzdíti (vzděti), vzději, ěl, ěn, ění
(zastr. ) = jmenovati, nazvati, jméno dáti,
benennen. — komu (proč). Proto té hoře
Říp vzděchu. Dal. Pro práh městu vzdějte
Praha. Dal. Vzděješ jemu jmě Jan. ZN. Máti
jeho vzděla jemu jmě Jabes; Porodi syna
a vzdě jemu Sampson. BO. Tomu lesu Strahov
vzděli. Dal. Prvej pólě Kublaj imě vzděchu,
vterej pólě králi (nom. pl. ) imě vzděchu.
Rkk. 48. Kak by chtěl tomu dietěti vzděti;
Vzděno mu jmě Kristoforus. Pass. mus.
276., 358. Synům svým jiná jména vzděl.
Pass. 929. Králová porodí syna, Alexander
vzdechu jemu. St. skl., Alx. (Anth. Jir. I. 3.
vyd. 33. ). Vzděl jemu jméno Vladislav. Pulk.
Protož jest jemu (moři) poeta Virgilius vzděl
potvory jméno. Jel. Proňž tej zemi Čechy
vzděchu. Dal. k. 2. 41. — 42. Cf. Jednomu
bylo Mach a druhému Jan. Kulda I. 35.
Kterej jméno bylo Ratka. Koll. V. 4. 12.
Měl psa a tomu bylo chrt. Kld. I. 89. Bylo
mu Martinek. Sš. P. Č. 246. 118. Říkají mi
Lidunka. Er. P. 144 — komu čím. A cožť
vám prvním slovem poví, tím jistým jménem
toho slova tomu miestu vzdejte. Pulk Cf.
Děchu jemu Kostus jménem (m.: jméno.
Prk. ). Kat. 23. Vz Převzděti, Vzdíti, 2., Prk
o dat. §. 4. (Příbram. program, 1876. ), Zdíti.

— V. = vypraviti, verkünden, melden. —
co komu. Marii vzděl to slovutné pozdra-
venie. Št. Kn. š. 296. 24.

Vzdiviti, il, en, ení; vzdivovati. — koho

= divným činiti, wunderbar machen Ps.
ms. 4. 4. — se. Št. — se čemu. Páni se
tomu vzdivie, co jest to? Ksch. 24.

Vzdlužiti se, il, ení; vzdlužovati se =
vydlužiti se, ausborgen, sich verschulden. —
co nač: na svůj díl. Apol. — se jak u
koho: v jistou summu. Pr. měst. Jestližeby
se kdy trefilo, že by se kdo vzdlužil ve
více, nežli by statku svého měl. Zř. F. I. E.
XII. Nemálo jsem se u dobrých lidí v. musil.
1599. Tč. exc. — se za koho Pr. měst. —
se kdy. Co by žena se v svém vdovství
vzdlužila, to platiti jest povinna. Vš. Jir.
223.

Vzdmouti, vz Zdmouti.

Vzdmutý, vz Zdmutý. — k čemu. Křídla
k letu vzdmutá vlají. Kká. Td. 334.

Vzdoba, y, f. = ozdoba. Na Mor. MM.

Vzdobiti, il, en, ení = ozdobiti, zieren.

— koho. Vzdobí ji čistota. MM.
Vzdobývati =vydobyti, erobern. — čeho

(jak): mocí. L. Ktož vzdobývá toho, re-
quiret. Ž. wit. 43. 22.

Vzdokazovati se kam čím. Kant od-
rovnal všechny nicotné překážky, lešení,
kterými člověk k vyššímu se v. chtěl. Dk.
SP. II. 174.

Vzdor, u, m., vzdora, y, f. (zastr. vzdůra)
= příkoř, co se naschvál komu činí k roz-
dráždění jeho, der Trotz. Vzdora. Kat. 1456.,
2136., 2788. V. je stupňovaný složený tvar
kořena dr, deru, dráti: vi>ďi> — dor značí
tedy drání vzhůru, drání proti čemu (vz =
proti. Vzluti sie, vz Tatary trči. Rkk. ), tedy
jednání nějaké proti komu, proti něčí vůli
nebo mysli. Sr. obyčejnou na Plašte a Pl-
zeňště a j. vazbu: zadírá se mu = je mu
to proti srsti (opak: po srsti), proti mysli,
proti chuti, nepříjemno, nelibo. Vedlé vzdor,
jež se v usedeném tuto významu pojí s da-
tivem škody, užívá se s týmž pádem častěji
na vzdor (na vzdoru, na vzdory), jež bývá
rádo příložkou (postposicí) jsouc pravým
opakem podobné vazby, k vůli¹ tedy: proti
vůli, naschvál. Slováci říkají místo toho na-
priek, což jest též složené slovo = napříč.
Prk. v Km. 1877. 21. V. na v., Trotz gegen
Trotz: V. kojiti, den Trotz nähren. Dch.
Spolek učiněný se Spartou k ochraně a ke
vzdoře. Lpř. J. Děj. I. 78. Vstoupil s nim
ke společné obraně i vzdoře. Pal. Děj. II.
1. 344. V odpovědi té spojeno jest vědomi
o vyšší moci Kristově s nějakou vzdorou.
Sš. J. 84. Dovršil vzdoru svou tím, že vy-
prodav se naprosto z Čech opověděl králi
válku. Pal. Děj. V. 2. 88. Utoulím se, vzdora
bázní spáře, pode lípu v poli stojící. Koll.
1. 196. Ať tvá vzdora zle té neomámí. Sš.
Bs. 85. Úrupnosť a vzdora. Sš. Ustavičně
se hádali, jeden druhému ani za svět po-
voliti nechtěl, až se octnuli na vzdorách.
Sk. Nejmě od nepřátel i jedné vzdory. Dal.
158. Nečiň jinému vzdory; Nečiň sám na
sobě vzdoru. St. skl. Král mu učinil velikou
vzdoru (hanbu). Dal. 40. — Na vzdor, na
vzdoru, na vzdůru, na vzdory = na příkoř,
naschvál, pro rozhněvání, zum Trotze, zum
Possen, zur Schur. Na vzdory něco činiti,
dělati; navzdoru to učinili. V., Skl. I. 308.
Na vzdor jemu. Us. Hřeší-li kdo na vzdory
někomu. Kom. Na vzdory všemu světu. D.
Jedni druhým na vzdoru mluví. Kom. Jim
na odivu a na vzdoru; na zdůry mu to či-
nili. Br. Na vzdoru všem důkazům zůstává
na svém. D. Lítala jsem já po poli, svému
milýmu na vzdory. Sš. P. 250. Zašikoval
ji preč na vzdoru pánu; Někomu na vzdoru.
Čr. Budeť mnoho na vzdory činiti. Reš.
Proč to činíš mně na vzdoru? Us. Stalo se
jim na vzdoru. BO. Korunován byl na vzdory
králi. V. Nechuť a vzdoru učiní jemu. Št. —
Chybně se slova vzdor jako předložky
užívá: vzdor čeho n. čemu na místě: přes
(co), mimo co, proti něčemu, při tom při
všem, přes všeliké překážky, nehledíce nač
n. k čemu (na nesnáze, k nesnázím), při
(čem), nedbaje, nešetře čeho, ačkoli atd., vz
také: Navzdor a předcházející příklady.
Vzdor všem důkazům (m. při všech důka-
zích, přes všecky důkazy atd. ) zapíral. Vzdor
jmění nikdo si ho neváží (m. třeba že (ač)
má jmění dosť). Vzdor všelikým překážkám,
m.: přes všeliké překážky, při všelikých