sb157-05 0..8296

1237

vati = vzhůru vznésti, erheben, emporheben,
allevare. — koho. Vzpodvihna Hospodin
všecky. Z. wit. 144. 14. — co kam: ruce
k nebi. Ps. ms. — se.

Vzpochlebovati někomu, schmeicheln.
Št.

Vzpolehnouti, ul, vzpolehl, utí; vzpolé-
hati = lehna podepříti se, sich auflehnen o.
stützen; spustiti se, vertrauen, sich verlassen.

— nač. Reš. Vzpoleže na své ruce, innitor.
BO. — se nač. V. se na své bohactví.
Rvač. — na koho. Klat., Ojíř. Nebo vzpo-
lehl strach jich na ně. Ž. wit. 104. 38. — na
čem. Snažíc sě duše vzpoleže na tej mi-
losti, jako milostí sě oplácejíc. Ze 14. stol.
Č. Na němž vzpoleže-li člověk. BO. Vzpo-
leže na svém domu, an mu nestojí. BO.

Vzpomanúti, zastr. = vzpomenouti. Kat.
398. Ž. wit. 9. 13.

Vzpoměnka, y, f., die Erinnerung. Šml.

Vzpomenlivosť, i, f., das Erinnerungs-
vermögen. Sm.

Vzpomenouti, nu, meň, mena (ouc), ul,
ut, utí; vzpomínati = upamatovati se, v pa-
měť uvésti, gedenken, sich erinnern, einge-
denk sein. Jg. Vzpomněl, ne: vzpoměl;
v obec. mluvě ovšem spoměl. Vz N. — abs.
Obětuješ-li dar svój k oltáři a tu vzpome-
neš, že bratr tvój má něco proti tobě, upusť
dar... (Mat. 5. ). Hus II. 281. Vzpomínati
milo, co před tím trápilo. Hkš. — (si) nač:
na přátely. Us. Vzpomeň na mě. Ž. wit. 24
7. Jen si na to vzpomeňte! Us. Nabyv moci
kníže Bedřich vzpomněl si na svého pro-
tivníka v Moravě; Vzpomeňme si na oči-
šťovací přísahu pražského biskupa. Ddk. IV.
54., 242. Jestliže by mne pán Buoh neu-
choval, aby to již poručník na mé dítky
vzpomenul. NB. Tč. 184. Vzpomenete-li si
na tu dcerušku svou? Čes. mor. ps. 231. V.
si na svého děda, Anth. Jir. I. 41., na něčí
dobrodiní. Vrat. 71. Na Libušinu řeč vzpo-
mínati. Dal. 13. Vzpomínal sem si na ty
hory slovenské, srostlé jsou ty písně s ho-
rami. Tč. exc. V. na koho. Kat. 398., BO.,
Alx. 1112. Vzpomeň si na mě, Bože mój!;
Když na to věčné zatracenie vzpomenu,
vždy mi se srdce velmě lekne; Na všecky
jeho zlosti, které jest učinil, nevzpomenu.
Hus I. 132., 285., 341. (III. 106., 111. Tč).
Bůh také vzpomene na své. Prov. Šd. — se
nač. Navrať se můj milý zase, na mé sliby
vzpomena se (= vzpomena). St. skl. II. 26.

— (se, si) čeho. Vzpomínal dobrých časů.
Us. Vzpomeň rúhánie tvého. Ž. wit. 73. 22.,
19. 4. Zřejmě vzpomínají toho slova jistých
písní dětských, kteréž o smrtelnou a černou
neděli na Moravě se zpívají; Břetislav vzpo-
mínaje dob Mojmírovcův hodlal založiti
mocný stát slovanský; Láska, s kterouž lid
náš podnes ještě vzpomíná jména jeho; Zde
asi vzpomenul si papež nedávného založení
kláštera hradišťského. Ddk. I. 281., II. 110.,
182., 284. (II. 210., 295., 426.., III. 181., IV.
34., 256. Tč. ). Vzpomínat bude Boha. St.
skl. I. 114. Jeho já se nevzpomenu tak,
bych chtěl nad ním mstíti. Hus I. 342.
Nevzpomínej toho, co již pominulo. Hkš.
Lonského sněho nevzpomínej. Mudr. 191.

— (nač, čeho, co) jak. Aby s větší

chutí svéhu srdce to slavné pozdravení
matky boží vzpomínal. Št. Na něco s hrů-
zou v. Toužebně vzpomínala. Sá. Vzpomí-
náť toho výslovně i sám arcibiskup. Ddk.
II. 239. (III. 186. ). Nechtěj mu toho zlým
vzpomínati. Bart. IV. 34., Mus. 1880. 131

— co komu. A myt tobě milostivě to bu-
dem vzpomínati. Arch. IV. 412. To vše
snažně vzpomínají. Kat, 860. To, což dobré
jest, vzpomíná jeho paměť. M. Neb hřiechové
jeho přišli až do nebe, a vzpomenul je pán
na zlosti jeho (Apokal. 18. ); A tak jim
vzpomenul anjel a ony ihned sú pamatovaly;
Ten vás naučí všechny věci a vzpomene
vám všechny věci, kteréž kolivěk poviem
vám (Jan 24. ). Hus I. 459., II. 149., 207.
(Tč). V. někomu něco dobrým. Arch. I. 9.

— kde. V pekla plamenu si jednou tebe
vděčně vzpomenu. Vrch. N. bs. ep. 7. Vla-
dislav vzpomíná v jednom listu jisté do-
mluvy, kterou... Ddk. II. 321. — kam:
domů. Osv. I. 593. — kdy. Aby jeho i veš-
kerého rodu knížecího na modlitbách svých
vzpomínali; Prosím vás, abyste v modlit-
bách svých také vzpomínali mé duše; Kniha
úmrtní v Olomúci vzpomíná jeho v den 18.
října jakožto dobrodince chrámu. Ddk. II.
154., III. 183., IV. 21. (Tč. ). Mimovolně si
musila při tom v. na pohádku. Osv. I. 180.
V den zamúcenie vzpomene na tě. Hus I.
147.

Vzpomenutí, n., die Erinnerung. Protož
učedlníci, což sú psali ve čtení, to sú psali
ducha sv. naučením a v-tím. Hus II. 211.

Vzpomenutý; -ut, a, o, erwähnt Zlom-
ky... jmenují toliko k v-tým letům nejstarší
dva syny jeho; To zakládá se na v-tém
Hildegardu; Trváme na tom mínění, že
právě z-tý závazek byl podstatným břeme-
nem... Ddk. II. 180., 237., 310. (Tč. ).

Vzpomínáček, čku, m. = nezabudka, po-
mněnka, myosotis scorpioides, der Augen-
trost. Us., Sl. les.

Vzpomínání, n. = onen děj duševní, kte-
rým temné či z vědomí vystouplé představy
se objasňují či do vědomí opět přiváděny
bývají, das Sicherinnern. Blř. exc.

Vzpomínka, y, f. = vzpomenutí, die Erin-
nerung. Č. Vstupují-li temné představy do
vědomí samy, svou vlastní mocí či silou,
slovou v-ky. Blř. exc. V. označuje připo-
menutí si věcí minulých nebo vzdálených.
Cf. Upomínka, Památka.. Brt. S. 3. v. 180.
V-ky z cest. Us. V-ky jeho hlavou spěly.
Vrch. Libuje sobě v klassických vzpomín-
kách a smyšlených řečech svých bohatýrův.
Ddk. II. 390. Děkuji Bohu svému při vše-
liké v-ce na vás. Sš II. 152.

Vzpomněnlivosť, i, f., die Erinnerungs-
fähigkeit. Nz.

Vzpomoci (vz Moci), vzpomáhati, helfen,
aufhelfen. — komu. To mu nic nevzpomohlo.
Us.

Vzpor, u, m., vzpora, y, f. = odpor, der
Widerstand. V. zničiti, zdvihnouti, rozvésti.
Nz., Kat. 1708. Beze vší vzpory plenili.
Pulk. — V. v tělocviku. Vz KP. 1. 463.,
480., 494.

Vzpora, y, f. = rozporka, das Ortscheit,
D.