sb157-05 0..8296

1245

Vztýchati se = vzstýchati se = ustýchati,
ostýchati, obávati se, sich scheuen. Kto je
čím zlým vinen, vztýchá sě, zdali snad

o něm to šepcí. Št. Vz Vzstýchati.
Vztyk, u, m., die Berührung. V. v tě-

locv. Vz KP. I. 416.

Vztýlati, aufbetten. Vz Stláti. — co kdy
kam. V ostatní si ešte mdlobe na hrob
vztýla nádej novú. Kyt. 1876. 31.

Vztytrati, murmeln. Ž. wit. 58. 6. Cf.
Tytrati.

Vzúbek, bku, m., rostl. Mor. Hrb.

Vzúpění, n., das Wehklagen. Čch. Bs.
119.

Vzúpěti, zastr., ěl, ění = žalostivě vzkři-
četi, wehklagen, heulen, aufschreien. — abs.
Vzúpěl Václav. Čch. Mch. 53. — jak. Kas-
sandra vzúpie velikým hlasem. BO., Troj.

I vzúpichu skřekem vsie strašivo. Rkk. 51.
— ke komu: k otci. Msn. Or. 74. — nač.
Proto na císaře ves lid vzúpí. Dal. 57. Každý
na své hoře vzúpí. Hr. rk. 413. Od těchto
haduov hryzeni budete dotud, až na svůj
život vzúpíte. Pass. 924.

Vzupřímiti, il, en, ení, vzupřímniti =
upřímým učiniti, aufrichtig machen. Mus.

Vzuvadlo, a, n. = zuvadlo, der Auszieher,
Stiefelknecht, V.

Vzvadce, e, m., v Jg. Slov. chybně m.:
zvodce. Č.

Vzváděti, vz Vzvednouti.

Vzvaliti, il, en, ení, aufwälzen. Jg.

Vzvařiti, il, en, ení, aufkochen; se, auf-
sieden, aufwallen. St. skl. II. 253.

1. Vzváti, vzvíti, vzvěji, ál, át, án, átí,
ání; vzvívati = vzhůru váti, aufwehen. Sloupy
prachové vzváli. Kam. Imě božie.

2. Vzváti, vzovu. Vz Vzývati. — co.
Imě božie vzovu. Ž. klem. 115. 13.

Vzvázati (vz Vázati), vzvazovati = při-,
u-, zavázati, um-, aufbinden. Jg. — co: boj
= začíti. Alx. — co komu kam. Provaz
mu na šíji vzvázali. Dal. Vzvazují na lid
břemena. Št. Jho na jich hlavy vzvázav je
v pluh spřeže. Troj. Vzem drva i vzváza
na syna. BO. — co komu proč. Na biř-
mování císař knížeti roucho vzváže a Otokar
jemu říkati káže. Dal. k. 78. — co kde jak.
A tak zbita (káza jej) za rucě i za nohy na
kříži v. Pass. 23. (Hý. ). — se k čemu:
k boji (připraviti se). Dal. Jir. 101.

Vzvážiti = vážiti, wagen, daransetzen;
abwägen. — co: sbožie. Dal. k. 57.

Vzvedení, n., vz Vzvésti. O hranice v.
Půh. II. 428.

Vzvedený; -en, v, o, vz Vzvésti. Když
kto má právo stané a vzvedené ze škod
neb z jiné zástavy. Arch. II. 500. Přísaha
na Boha v-ná jest najvyššie. Hus I. 104.

Vzvěděti, vzvím, vzvěz, vzvěděl, děn,
dění; vzvídati = dověděti se, zvídati, erfah-
ren, zu erfahren suchen. — abs. Kací sú
lidé, bylo jim v. Jir. Anth. I. 3. vyd. 77.
21. Vzviem, jestli vóle boží; vzviem, učiní-li
to; Nebudeš-li bdieti, příduť jako zloděj a
nevzvieš, v kterú hodinu přijdu k tobě (Jan
3. ); Také otázal jie, aby mohl v., jest-li
příchylna k přivolení; Nic nenie přikryto,
by nebylo zjeveno, ani skryto, by nebylo

vzvědíno (Luk. 12. ). Hus I. 254., II. 4., 58.,
217. Nic tak tajno, by nebylo vzvěděno.
ZN. — co, koho. Když Břecislav ji tu
vzvědě (o ní zvěděl). Dal. Kterážto strana
těla bude i jediným jehly uhodnutím ura-
žena, vzví to duše, učije; Pravdy o Bohu
nechtiec vzvěděti. Št. Adrianus chtě v. svú
moc. Výb. II. 6. Když Přemysl tu řeč vzvědě.
Dal. 27.; 116. Když skonání sv. Arnulfa
vzvěděl, sezval k sobě okolní biskupy. Pass.
mus. 332. Čte (své vojíny) z jitra až do noci,
však nevzvědě všie své moci. Alx. V. v.
159. a. A tak má v. pravdu. Hus I. 247.
Chce-li kto rád v. mnoho věr i sich i oněch,
čti o božiem městu knihy sv. Augustina.
Št. Také 12 větróv vzvědě. St, skl. — co
na kom. Páni na chlapě vzvěděchu jeho
jmě. Dal. Jir. 12. — co jak: po posle.
Alx. 1131. — kým. Vzvěděla jest duchem
svatým. Hr. rk. 187. — co o kom. Kteří
na tvrziech ostali biechu, vzvěděvše o svých,
všichni sběhú. Dal. 125. — co do koho.
Do něhož vieru i hrdinstvo vzvědě. Dal. k.
103. 44. — se čím. Když se mateří vzvě-
děla (poznala se býti matkou). Výb. — že.
Vzvěděv, že papež... Dal.

Vzvednouti, ul, ut, utí; vzvésti, vzvedu,
vzvedl, den, ení; vzvoditi (Ž. wit. Annal. 8. ),
il, zen, ení; vzváděti, ějí, ěl, ěn, ění, vzvo-
zovati = vzhůru vésti, aufführen, in die Höhe
führen; vésti, uvésti, führen, einführen. —
co: oči. Jg., BO. Vzvedl oltáře. Bj. A to
by najspíše vzvedli, kdyby svých otcův
almužen zle utracovati nedali. Hus I. 464.
Hlavy vzvedše. Št. N. 119. 28. — čeho: očí.
Leg. — co kam. Vzvedl mě nad stezky
pravdy. Ps. ms. A ti jej mají vzvésti na
dědiny pohnaného. Arch. II. 92. Všecky
strasti i rány vzvede pán na tě, až tě i po-
tře. Hus 1. 57. Protož aj já vzvedu zlé věci
na dóm Jeroboam. Ib. I. 446. Vzvede na tu
chodbu; Vzvede je na horu. Št. N. 246., 12.,
282. 1. Ktož obdrží, toho má rychtář vzvésti
na to zbožie. Ms. pr. pr. Nevzvedu ruky své
na mazaného božieho. Bj. — co proč. Vzvedl
kámen na znamenie. BO. An juž sotně
vzvodí oči znojem, mdlobú. Alx. Šf. v. 24.
(HP. 94. ). — co komu: smlouvu (uvésti).
Bib. Vzvodí mi ucho (vyzdvihne). Ben. —
co nad kým. Vzvede svú ruku angel nad
Jeruzalemem, aby jej zatratil. Bj. I vzvede
duch svój nad zemiú. Anth. Jir. 4. v. I. 57.
— koho proti komu. Vzvodíš své svědky
proti mně. BO. — co jak. Tu noc vzvede
krále bez spanie. BO. — kde. Nediem, by
duch sv. i starého nemohl, když ráčí, v své
cestě vzvésti. Št. N. 128. 23.

Vzvěji, vz Vzváti.

Vzvelbiti, vz Vzvelebiti.

Vzvelebení, n., die Verherrlichung, Ver-
schönerung. Vz Vzvelebiti. O, co jest takých
pochlebníkóv Kristových, jenž pro zboba-
cenie a pro v. světské chtie býti duchovni.
Hus I. 259.

Vzvelebený; -en, a, o, verherrlicht, ver-
schönert, gepriesen. — proč. Judáš od spa-
sitele k biskupstvie vyvolený, pro lakom-
stvie kterak jest v-ný? Hus I. 184. —kde.
Buď s pánem Ježíšem pokorný, neb tak
budeš vedlé něho v-ný. Hus I. 184.