Předchozí (1244)  Strana:1245  Další (1246) |
|
|||
1245
|
|||
|
|||
Vztýchati se = vzstýchati se = ustýchati,
ostýchati, obávati se, sich scheuen. Kto je čím zlým vinen, vztýchá sě, zdali snad o něm to šepcí. Št. Vz Vzstýchati.
Vztyk, u, m., die Berührung. V. v tě- locv. Vz KP. I. 416.
Vztýlati, aufbetten. Vz Stláti. — co kdy
kam. V ostatní si ešte mdlobe na hrob vztýla nádej novú. Kyt. 1876. 31. Vztytrati, murmeln. Ž. wit. 58. 6. Cf.
Tytrati. Vzúbek, bku, m., rostl. Mor. Hrb.
Vzúpění, n., das Wehklagen. Čch. Bs.
119. Vzúpěti, zastr., ěl, ění = žalostivě vzkři-
četi, wehklagen, heulen, aufschreien. — abs. Vzúpěl Václav. Čch. Mch. 53. — jak. Kas- sandra vzúpie velikým hlasem. BO., Troj. I vzúpichu skřekem vsie strašivo. Rkk. 51.
— ke komu: k otci. Msn. Or. 74. — nač. Proto na císaře ves lid vzúpí. Dal. 57. Každý na své hoře vzúpí. Hr. rk. 413. Od těchto haduov hryzeni budete dotud, až na svůj život vzúpíte. Pass. 924. Vzupřímiti, il, en, ení, vzupřímniti =
upřímým učiniti, aufrichtig machen. Mus. Vzuvadlo, a, n. = zuvadlo, der Auszieher,
Stiefelknecht, V. Vzvadce, e, m., v Jg. Slov. chybně m.:
zvodce. Č. Vzváděti, vz Vzvednouti.
Vzvaliti, il, en, ení, aufwälzen. Jg.
Vzvařiti, il, en, ení, aufkochen; se, auf-
sieden, aufwallen. St. skl. II. 253. 1. Vzváti, vzvíti, vzvěji, ál, át, án, átí,
ání; vzvívati = vzhůru váti, aufwehen. Sloupy prachové vzváli. Kam. Imě božie. 2. Vzváti, vzovu. Vz Vzývati. — co.
Imě božie vzovu. Ž. klem. 115. 13. Vzvázati (vz Vázati), vzvazovati = při-,
u-, zavázati, um-, aufbinden. Jg. — co: boj = začíti. Alx. — co komu kam. Provaz mu na šíji vzvázali. Dal. Vzvazují na lid břemena. Št. Jho na jich hlavy vzvázav je v pluh spřeže. Troj. Vzem drva i vzváza na syna. BO. — co komu proč. Na biř- mování císař knížeti roucho vzváže a Otokar jemu říkati káže. Dal. k. 78. — co kde jak. A tak zbita (káza jej) za rucě i za nohy na kříži v. Pass. 23. (Hý. ). — se k čemu: k boji (připraviti se). Dal. Jir. 101. Vzvážiti = vážiti, wagen, daransetzen;
abwägen. — co: sbožie. Dal. k. 57. Vzvedení, n., vz Vzvésti. O hranice v.
Půh. II. 428. Vzvedený; -en, v, o, vz Vzvésti. Když
kto má právo stané a vzvedené ze škod neb z jiné zástavy. Arch. II. 500. Přísaha na Boha v-ná jest najvyššie. Hus I. 104. Vzvěděti, vzvím, vzvěz, vzvěděl, děn,
dění; vzvídati = dověděti se, zvídati, erfah- ren, zu erfahren suchen. — abs. Kací sú lidé, bylo jim v. Jir. Anth. I. 3. vyd. 77. 21. Vzviem, jestli vóle boží; vzviem, učiní-li to; Nebudeš-li bdieti, příduť jako zloděj a nevzvieš, v kterú hodinu přijdu k tobě (Jan 3. ); Také otázal jie, aby mohl v., jest-li příchylna k přivolení; Nic nenie přikryto, by nebylo zjeveno, ani skryto, by nebylo |
vzvědíno (Luk. 12. ). Hus I. 254., II. 4., 58.,
217. Nic tak tajno, by nebylo vzvěděno. ZN. — co, koho. Když Břecislav ji tu vzvědě (o ní zvěděl). Dal. Kterážto strana těla bude i jediným jehly uhodnutím ura- žena, vzví to duše, učije; Pravdy o Bohu nechtiec vzvěděti. Št. Adrianus chtě v. svú moc. Výb. II. 6. Když Přemysl tu řeč vzvědě. Dal. 27.; 116. Když skonání sv. Arnulfa vzvěděl, sezval k sobě okolní biskupy. Pass. mus. 332. Čte (své vojíny) z jitra až do noci, však nevzvědě všie své moci. Alx. V. v. 159. a. A tak má v. pravdu. Hus I. 247. Chce-li kto rád v. mnoho věr i sich i oněch, čti o božiem městu knihy sv. Augustina. Št. Také 12 větróv vzvědě. St, skl. — co na kom. Páni na chlapě vzvěděchu jeho jmě. Dal. Jir. 12. — co jak: po posle. Alx. 1131. — kým. Vzvěděla jest duchem svatým. Hr. rk. 187. — co o kom. Kteří na tvrziech ostali biechu, vzvěděvše o svých, všichni sběhú. Dal. 125. — co do koho. Do něhož vieru i hrdinstvo vzvědě. Dal. k. 103. 44. — se čím. Když se mateří vzvě- děla (poznala se býti matkou). Výb. — že. Vzvěděv, že papež... Dal. Vzvednouti, ul, ut, utí; vzvésti, vzvedu,
vzvedl, den, ení; vzvoditi (Ž. wit. Annal. 8. ), il, zen, ení; vzváděti, ějí, ěl, ěn, ění, vzvo- zovati = vzhůru vésti, aufführen, in die Höhe führen; vésti, uvésti, führen, einführen. — co: oči. Jg., BO. Vzvedl oltáře. Bj. A to by najspíše vzvedli, kdyby svých otcův almužen zle utracovati nedali. Hus I. 464. Hlavy vzvedše. Št. N. 119. 28. — čeho: očí. Leg. — co kam. Vzvedl mě nad stezky pravdy. Ps. ms. A ti jej mají vzvésti na dědiny pohnaného. Arch. II. 92. Všecky strasti i rány vzvede pán na tě, až tě i po- tře. Hus 1. 57. Protož aj já vzvedu zlé věci na dóm Jeroboam. Ib. I. 446. Vzvede na tu chodbu; Vzvede je na horu. Št. N. 246., 12., 282. 1. Ktož obdrží, toho má rychtář vzvésti na to zbožie. Ms. pr. pr. Nevzvedu ruky své na mazaného božieho. Bj. — co proč. Vzvedl kámen na znamenie. BO. An juž sotně vzvodí oči znojem, mdlobú. Alx. Šf. v. 24. (HP. 94. ). — co komu: smlouvu (uvésti). Bib. Vzvodí mi ucho (vyzdvihne). Ben. — co nad kým. Vzvede svú ruku angel nad Jeruzalemem, aby jej zatratil. Bj. I vzvede duch svój nad zemiú. Anth. Jir. 4. v. I. 57. — koho proti komu. Vzvodíš své svědky proti mně. BO. — co jak. Tu noc vzvede krále bez spanie. BO. — kde. Nediem, by duch sv. i starého nemohl, když ráčí, v své cestě vzvésti. Št. N. 128. 23. Vzvěji, vz Vzváti.
Vzvelbiti, vz Vzvelebiti.
Vzvelebení, n., die Verherrlichung, Ver-
schönerung. Vz Vzvelebiti. O, co jest takých pochlebníkóv Kristových, jenž pro zboba- cenie a pro v. světské chtie býti duchovni. Hus I. 259. Vzvelebený; -en, a, o, verherrlicht, ver-
schönert, gepriesen. — proč. Judáš od spa- sitele k biskupstvie vyvolený, pro lakom- stvie kterak jest v-ný? Hus I. 184. —kde. Buď s pánem Ježíšem pokorný, neb tak budeš vedlé něho v-ný. Hus I. 184. |
||
|
|||
Předchozí (1244)  Strana:1245  Další (1246) |