sb157-05 0..8296

1254

přisvojovacích: v muž. rodě v akkus. pl. a
u neživotných i v nomin. pl.; v žen. rodě
v gt. sg. a v nom. a akkus pl. Vz Otcův. —
U zájmen (náměstek), vz Já, Ty, Ten, Sám.
— Y se píše u činných a trpných příčestí a
adjektiv neurčitého východu, vztahuji-li se
jsouce u výroku na podměty pl. rodu žen.
aneb rodu muž. neživotných bytostí: ženy
psaly, ženy byly zabity; stromy stály, stromy
byly posekány; ženy jsou mi dlužny; ženy
jsou s prací hotovy. V obecné mluvě i když
je podmět rodu středního: kuřata běhaly po
dvoře (m. běhala). — Jak se psávalo y? Vz
o tom Gb. Příspěvky k čes. pravopisu, Mus.
spis. č. 117, hl. str. 241. — Ý rozkládalo
se již na sklonku 14. stol. v aj (ve starých
rukopisech pravidelné: ay), na př. svataj
m. svatý, za kteréžto aj od polovice 16. stol.
přehlasované ej ovládlo (do r. 1842. psalo se
ey). Ale proměny této nepřijal jazyk spi-
sovný (staří spisovatelé zřídka jí užívali
ku př. v tejn vedlé týn, hejřiti vedle hý-
řiti, Gb., Ht. ), ale podržel ý; za to ovšem
mluva obecná (kromě instrum. sg.: novým;
bez pochyby na rozdíl od dativ. pl. ) vše-
obecně ji přijala: mejte, vejskat, mlejn, do-
brej, mejti m. mýto, výskati, mlýn, dobrý,
mýti; muskejm šatům, v černejch vlasech,
rounejma nohama m. mužským, v černých,
rovnými. V instr. sg.:, dlouhým (dlouhym)
krkem, hrubým (hrubym) způsobem' i v ob.
mluvě; ale pod Krkonoši říkají s velikejm
hlukem atd. Kb. S milejm panem Bohem. Sš.
P. 514. Podobně: S tím holejm netopaj-
řem. R. zv. v. 1628. Hlasem svejm, s lač-
nejm životem. Aesop. 1581. Na tom zakládá
se pravidlo pravopisné: Píše se ý, kde se
obecně vyslovuje místo něho -ej: pýcha —
pejcha, zmýliti — zmejliti atd. Ale toto
pravidlo není zcela spolehlivé, poněvadž
lid i í v ej rozpouští: cítiti — cejtiti, no-
žík — nožejk, vozík — vozejk, získati —
zejskati. Místy říká se i: mnozej, velicej m.
mnozí, velicí (v Podkrk. Kb. ), a: Čej (m. čí)
je to pachole. Sš. P. 218. Vz Gb. v S. N.
a Gb. Hl. 74., Gb. Hist. samohl. 99. (Mus.
spis. č. 104. ). — Ve Slovenčině se ý roz-
kládá v ej a mimo to i v ie: netopier, pa-
stier, tak že se y dloužilo v staré češtině
v ý (aj), v nové češtině v ý (ej), v sloven-
čině v ý (ej, ie). Ht. — Na Hané i jinde
na Mor. slyší se též é za ý: mlénský, Sš.
P. 479., kévá, bévá, Ib. 550. a p. Podobné
dialektické stopy nalézají se také v někte-
rých památkách staročeských. V Millionu
čte se: mezi králem Barkú a jiném králem
tatarském; Jazykem tureckém. Výb. II. 546.,
349. V Mandevillu: Bohatém kupcem s ji-
némi bohatými lidmi. Výb. II. 601. a 602.
(Gb. Hl. 11. 4. ). — Místy jako ku př. v No-
vohradsku i y v ej se rozkládá: husej, ko-
zej m.: husy, kozy. Hš. — Ý se skracuje
v e, vz Skracovaní. — K slovům ukončeným
v ý, á, é připojuje se ý: 1. jednoduše:
slabý, bos-ý, kus-ý, syt-ý, zdrav-ý; 2. k sub-
stant. s předložkou bez: bez-hlav-ý, bez-
noh-ý, bez-ruk-ý; 3. ve složení s jinými
slovy: modro-ok-ý, zlato-křídl-ý; 4. k zá-
kladním číslovkám, z čehož řadové číslovky
vznikají: šest-ý, osm-ý, mimo: první, třetí,

tisící, milionní; 5. k příčestí času minulého:
padl-ý, býval-ý, zachoval-ý, dokonal-ý, za-
chovan-ý, dokonan-ý; 6. pomocí jiných hlá-
sek, vz: -avý, -elný, ěný, -itý, -ký, -ný,
-ovalý, -ovný, -ový, -rý, -ský, -vý atd. T.
Cf. Tvoření slov. — Adjektiva ukončená
v ý, á, é skloňují se podlé: Nový. Podr-
žují ý v nom. a vok. sg. mas., při neživot-
ných i v akkus. Vz Nový. Adjektiva v -ý,
-á, -é ukončená skloňují se podlé Nový i teh-
dáž, když význam podstatných jmen mají:
celný, polesný, hajný, hlásný, hospodský,
mýtný, pocestný, poklasný, ponocný, zlatý
atd.; komorná, krámská, panská, kupcová,
správcová atd; cestné, měřičné, služné, pří-
vozné, mostné, vstupné, výslužné (Kz. )
atd. — Jména vlastní v -ý: Selibovský,
Novotný atd. skloňují se podlé Nový; ale
jak v rodě ženském? Někteří říkají: paní
Selibovská, paní Novotná i slečna Selibov-
ská, slečna Novotná a skloňují tato slova
ovšem podlé Nová; jiní činí rozdíl mezi
paní a nevdanou (svobodnou) a říkají paní
Selibovská, paní Novotná, ale Marie Seli-
bovských, Marie Novotných (slečna, nevdaná)
a skloňují ovšem jen jméno křestné neb
slečno atd.: Marii (slečně) Novotných, s Marií
(se slečnou) Novotných. O tom vz článek:
Jméno. — V obecné mluvě klade se -ý m.
-í v nom. pl. rodu muž. slov životné by-
tosti znamenajících a m. -é po tvrdých sou-
hláskách, což jest znakem nářečí českého:
chudý (m. chudí) chalupníci, hloupý (m.
hloupí) hoši; starý (m. staré) matky, dobrý
(m. dobré) dítě, dobrýho (m. dobrého) muže,
po dobrým (m. po dobrém) to nejde. Dle
Šb., Šf., Gb. — V Přerovsku a Opavsku -ý
se krátí (tam se samohlásky vůbec krátí):
dobry otec. Šb. Vz E (é). — Jak ý staho-
váním z jiných hlásek povstávalo, o tom
vz: Přídavný a cf. Gb. Hl. 128.

Yankee (angl., jenký), ého, m., indiánská
skroucenina slova English, znamená oby-
vatele Nové Anglie v Americe. Vz S. N.

Yard, u, m. = angl. loket, 3 střevíce. Vz
KP. I. 76.

Yatagan = jatagan.

-ých, přípona gt. a lok. pl. jmen přídav-
ných v ý, á, é ukončených: nových.

Yj ve spisovné řeči zůstává, v podřečích
mění se v ej: mýti — myj — mej (imperat. ),
krýti — kryj (m. kryji) — krej, rýti — ryj
(ryi) — rej; v příponách adjektiv sklonění
zájmenného přešlo v ý: milyj — milý. Jir.

-yk, přípona substantiv: jazyk. D. Vz -ák.

-ýk, příp.: Kamýk (míst. jm. ). Pal. Rdh.
I. 138.

-yka, přípona substantiv: babyka, vlá-
dyka. D. Vz -ák.

-yl a -yr ve strč. m. I a r: mylczyeti —
novč. mlčeti, cztvyrty — čtvrtý. Ústa hoř-
kosti pylna ysut. Ž. wit. 13. 3. Ot smyrti.
Ib. 77. 50. — Vz List. filolg. VII. 109. -111.

-ýl, přípona jmen: motýl, ženkýl. D. Vz
Tvoření slov. V gt. -ýle.

Ylouci = Jílovci. Vz Jílovec.

-ým, přípona instr. sg. mas. a neut. ad-
jektiv východu určitého i neurčitého: no-
vým, otcovým; 2. přípona dat. pl. všech
rodů: pilným (žákům, žačkám, děvčatům).