Předchozí (1253)  Strana:1254  Další (1255) |
|
|||
1254
|
|||
|
|||
přisvojovacích: v muž. rodě v akkus. pl. a
u neživotných i v nomin. pl.; v žen. rodě v gt. sg. a v nom. a akkus pl. Vz Otcův. — U zájmen (náměstek), vz Já, Ty, Ten, Sám. — Y se píše u činných a trpných příčestí a adjektiv neurčitého východu, vztahuji-li se jsouce u výroku na podměty pl. rodu žen. aneb rodu muž. neživotných bytostí: ženy psaly, ženy byly zabity; stromy stály, stromy byly posekány; ženy jsou mi dlužny; ženy jsou s prací hotovy. V obecné mluvě i když je podmět rodu středního: kuřata běhaly po dvoře (m. běhala). — Jak se psávalo y? Vz o tom Gb. Příspěvky k čes. pravopisu, Mus. spis. č. 117, hl. str. 241. — Ý rozkládalo se již na sklonku 14. stol. v aj (ve starých rukopisech pravidelné: ay), na př. svataj m. svatý, za kteréžto aj od polovice 16. stol. přehlasované ej ovládlo (do r. 1842. psalo se ey). Ale proměny této nepřijal jazyk spi- sovný (staří spisovatelé zřídka jí užívali ku př. v tejn vedlé týn, hejřiti vedle hý- řiti, Gb., Ht. ), ale podržel ý; za to ovšem mluva obecná (kromě instrum. sg.: novým; bez pochyby na rozdíl od dativ. pl. ) vše- obecně ji přijala: mejte, vejskat, mlejn, do- brej, mejti m. mýto, výskati, mlýn, dobrý, mýti; muskejm šatům, v černejch vlasech, rounejma nohama m. mužským, v černých, rovnými. V instr. sg.:, dlouhým (dlouhym) krkem, hrubým (hrubym) způsobem' i v ob. mluvě; ale pod Krkonoši říkají s velikejm hlukem atd. Kb. S milejm panem Bohem. Sš. P. 514. Podobně: S tím holejm netopaj- řem. R. zv. v. 1628. Hlasem svejm, s lač- nejm životem. Aesop. 1581. Na tom zakládá se pravidlo pravopisné: Píše se ý, kde se obecně vyslovuje místo něho -ej: pýcha — pejcha, zmýliti — zmejliti atd. Ale toto pravidlo není zcela spolehlivé, poněvadž lid i í v ej rozpouští: cítiti — cejtiti, no- žík — nožejk, vozík — vozejk, získati — zejskati. Místy říká se i: mnozej, velicej m. mnozí, velicí (v Podkrk. Kb. ), a: Čej (m. čí) je to pachole. Sš. P. 218. Vz Gb. v S. N. a Gb. Hl. 74., Gb. Hist. samohl. 99. (Mus. spis. č. 104. ). — Ve Slovenčině se ý roz- kládá v ej a mimo to i v ie: netopier, pa- stier, tak že se y dloužilo v staré češtině v ý (aj), v nové češtině v ý (ej), v sloven- čině v ý (ej, ie). Ht. — Na Hané i jinde na Mor. slyší se též é za ý: mlénský, Sš. P. 479., kévá, bévá, Ib. 550. a p. Podobné dialektické stopy nalézají se také v někte- rých památkách staročeských. V Millionu čte se: mezi králem Barkú a jiném králem tatarském; Jazykem tureckém. Výb. II. 546., 349. V Mandevillu: Bohatém kupcem s ji- némi bohatými lidmi. Výb. II. 601. a 602. (Gb. Hl. 11. 4. ). — Místy jako ku př. v No- vohradsku i y v ej se rozkládá: husej, ko- zej m.: husy, kozy. Hš. — Ý se skracuje v e, vz Skracovaní. — K slovům ukončeným v ý, á, é připojuje se ý: 1. jednoduše: slabý, bos-ý, kus-ý, syt-ý, zdrav-ý; 2. k sub- stant. s předložkou bez: bez-hlav-ý, bez- noh-ý, bez-ruk-ý; 3. ve složení s jinými slovy: modro-ok-ý, zlato-křídl-ý; 4. k zá- kladním číslovkám, z čehož řadové číslovky vznikají: šest-ý, osm-ý, mimo: první, třetí, |
tisící, milionní; 5. k příčestí času minulého:
padl-ý, býval-ý, zachoval-ý, dokonal-ý, za- chovan-ý, dokonan-ý; 6. pomocí jiných hlá- sek, vz: -avý, -elný, ěný, -itý, -ký, -ný, -ovalý, -ovný, -ový, -rý, -ský, -vý atd. T. Cf. Tvoření slov. — Adjektiva ukončená v ý, á, é skloňují se podlé: Nový. Podr- žují ý v nom. a vok. sg. mas., při neživot- ných i v akkus. Vz Nový. Adjektiva v -ý, -á, -é ukončená skloňují se podlé Nový i teh- dáž, když význam podstatných jmen mají: celný, polesný, hajný, hlásný, hospodský, mýtný, pocestný, poklasný, ponocný, zlatý atd.; komorná, krámská, panská, kupcová, správcová atd; cestné, měřičné, služné, pří- vozné, mostné, vstupné, výslužné (Kz. ) atd. — Jména vlastní v -ý: Selibovský, Novotný atd. skloňují se podlé Nový; ale jak v rodě ženském? Někteří říkají: paní Selibovská, paní Novotná i slečna Selibov- ská, slečna Novotná a skloňují tato slova ovšem podlé Nová; jiní činí rozdíl mezi paní a nevdanou (svobodnou) a říkají paní Selibovská, paní Novotná, ale Marie Seli- bovských, Marie Novotných (slečna, nevdaná) a skloňují ovšem jen jméno křestné neb slečno atd.: Marii (slečně) Novotných, s Marií (se slečnou) Novotných. O tom vz článek: Jméno. — V obecné mluvě klade se -ý m. -í v nom. pl. rodu muž. slov životné by- tosti znamenajících a m. -é po tvrdých sou- hláskách, což jest znakem nářečí českého: chudý (m. chudí) chalupníci, hloupý (m. hloupí) hoši; starý (m. staré) matky, dobrý (m. dobré) dítě, dobrýho (m. dobrého) muže, po dobrým (m. po dobrém) to nejde. Dle Šb., Šf., Gb. — V Přerovsku a Opavsku -ý se krátí (tam se samohlásky vůbec krátí): dobry otec. Šb. Vz E (é). — Jak ý staho- váním z jiných hlásek povstávalo, o tom vz: Přídavný a cf. Gb. Hl. 128. Yankee (angl., jenký), ého, m., indiánská
skroucenina slova English, znamená oby- vatele Nové Anglie v Americe. Vz S. N. Yard, u, m. = angl. loket, 3 střevíce. Vz
KP. I. 76. Yatagan = jatagan.
-ých, přípona gt. a lok. pl. jmen přídav-
ných v ý, á, é ukončených: nových. Yj ve spisovné řeči zůstává, v podřečích
mění se v ej: mýti — myj — mej (imperat. ), krýti — kryj (m. kryji) — krej, rýti — ryj (ryi) — rej; v příponách adjektiv sklonění zájmenného přešlo v ý: milyj — milý. Jir. -yk, přípona substantiv: jazyk. D. Vz -ák.
-ýk, příp.: Kamýk (míst. jm. ). Pal. Rdh.
I. 138. -yka, přípona substantiv: babyka, vlá-
dyka. D. Vz -ák. -yl a -yr ve strč. m. I a r: mylczyeti —
novč. mlčeti, cztvyrty — čtvrtý. Ústa hoř- kosti pylna ysut. Ž. wit. 13. 3. Ot smyrti. Ib. 77. 50. — Vz List. filolg. VII. 109. -111. -ýl, přípona jmen: motýl, ženkýl. D. Vz
Tvoření slov. V gt. -ýle. Ylouci = Jílovci. Vz Jílovec.
-ým, přípona instr. sg. mas. a neut. ad-
jektiv východu určitého i neurčitého: no- vým, otcovým; 2. přípona dat. pl. všech rodů: pilným (žákům, žačkám, děvčatům). |
||
|
|||
Předchozí (1253)  Strana:1254  Další (1255) |