758

jedin! Avšak věc se má zcela prostě takto:
adjectiva žáden, žádný (desideratus, ullus,
cf. rus. bažonyj, unicus) užívalo se v záporné
větě rádo s i (= ani), jak se to jmenovitě
v starší češtině velmi zhusta děje u veliké
části slov (srv. Filol. listy II. 228.); na př :
Modlám oběti nechtiece dáti i žádnú odolí.
LKat. 1202—3. Jeho moci i vlasti smysl
i žádný sie nechopí. 1843—4. Však těch
i žádný u přětě nikdy nesměl pomysliti na
to. 2157—8. Jiné doklady najdeš u Jung. s.
v. žádný. Mimo to srv. ještě z LKat.: A tej
panny nedávala i žádúciemu živému. 200—1.;
a tak ještě (s i a záporem ne) 517., 1854.,
2239., 2879. pak: Neumře i jeden. 495.; po-
dobně 1370. 1825. 1831. 2168. 2649. 3317.
3372. Poněvadž pak i žádný úzce k sobě
patří, vyslovovalo se jako jediné slovo ižádný,
v němž zase k zamezení hiatu větového
neb k odstranění náslovné samohlásky znělo
i co j, jako v ihrati—jhráti, iměti—jměti,
idu—jdu, ihra—jhra, srv. j (= i) sedú na
tom jistém hradě. LKat. 77. a j., tedy také:
ižádný — jžádný: ježto jest neslíbena za jžád-
ného (rkp. zayzadneho). Jung. s. v. žádný.
K vůli pohodlnější výslovnosti pak se j
zhusta zcela ztrácí, tak že říkáme pouze:
hráti, hra, míti, přiď, poď (vedle přijdiž,
pojdi), dial. du, přidu, pudu (m. půdu); ho,
mu (m. jho, jeho, jmu, jemu) a j., tudy také
jžádný vyslovuje a píše se žádný, žáden,
shodujíc se náhodou co do znění s kladným
žádný, když bylo proběhlo všechna stadia
naznačená: i žádný, jžádný, žádný; smysl
záporný v něm bez odporu jinak nevznikl,
než tou přirozenou cestou, již jsem zde vy-
značil, ovšem že častým užíváním se v něm
pojem nullus tak zakořenil, že kladné žádný
= ullus skoro zcela jest nyní zatlačeno. Prk.
Přisp. 30. — Každý živoucí jazyk má své
dějiny, již proto, že i on jako každý orga-
nismus prodlením času podléhá jistým pro-
měnám. Vždyť novějším skoumáním zjištěno,
že i jazyk čínský nemá do sebe té nehyb-
nosti, jakož se dosud za to mělo. Proměny
ty dotýkají se všech čtyř částí mluvnických,
totiž hláskosloví i tvarosloví, skladby i slov-
níka. Hlásky, ježto prvotně v celém oboru
jistého jazyka byly obvykly, mizejí a jinými
se nahrazuji, jako ku př. v češtině g = h,
r' = ř, iu = i atd.; flexe se zjinačuje, pády
jednotlivé i čísla, časy i spůsoby slovesné
vytrácejí se, že druhdy v pozdější době
leda ve vzácných zbytcích bývalosť jejich
stopovati lze; vazby starší za své berou a
ustupují jiným, ježto jmenovitě stykem s ja-
zyky cizími se vnášejí, jakož u nás vliv
latinské syntaxí položiti sluší právě za roz-
hodující ; slova i tvary slov rovněž vycházejí
z obyčeje, ba tou měrou upadají v nepaměť,
že pozdější doba naprosto za cizí je pokládá
a jen učeným skoumáním někdejší jejich
obvyklost se dotvrditi může. Český jazyk
v té příčině na změny nepoměrně bohatší
jest, nežli kterýkoliv jiný slovanský. Jestiť
v samé povaze jeho jakási podivně čilá
proměnlivost, ježto zvláště do XIV. věku
postupuje krokem i rozměrem ovšem pře-
velice rychlým. Nad to v češtině dostatek
starých památek písemných dopouští, že se

změny ty i co do povahy své a doby snáze
i v celé přehlednosti stopovati dají, kteréžto
výhody u žádné jiné řeči slovanské není.
Staroslovenský jazyk záhy podléhal vlivu
těch řečí, v jejichž oboru nedlouho po ustálení
svém byl pěstován, zejména bulharštiny,
ruštiny a srbštiny; čistě chorvatské památky
nepřesahují XIV. věku; památky polské též
starší nejsou a nad to stojí pod vlivem če-
štiny ; ruské, srbské a bulharské starší spisy
psány jsou staroslovanštinou vlivem řečí
těch zproměněnou, a čistá mluva národní
pozdě spisovně jest ustálena. Úplné vylíčení
dějin jazyka českého předpokládá dokonalý
proskum všech tvarův, slov a vazeb aspoň
do XV. věku se všelikými obměnami, jakéž
se při nich postoupně udály. K tomu jest
ještě cesta daleka, i nezbývá nám jiné rady,
než kus po kuse snášeti historický mate-
riál. — §. 1. Za staré doby až do konce
XIII. věku nenalézá se, aby se zvláštním
nějakým slovem vyjadřovalo to, co zname-
náno latinským slovem nullus. Prostý ne-
gativní tvar slovesa úplně k tomu dostačil.
Ku př. v Rkr.: Nenie pércě, nenie blánky,
bych pisała lístek; tu by se později bylo
řeklo: Nemám žádného péra, ani žádné
blánky. Anebo v Alexandreidě: Čtvrté věci
smysłem nemohu dosieci místo pozdějšího:
žádným smysłem. Prostý tento, vlastně slo-
vanský spůsob nejdéle zachoval se ve pří-
slovích. Tak čteme u Flašky: Nehraď sě
płotem, ale přátely, kdežto by se později
bylo řeklo: Nehraď se žádným plotem, ale
přátely. Zvláštní osobitný výraz za latinské
nullus v češtinu uveden jest latinou, i jest
tedy latinismem. První pokus v té příčině
shledáváme ve Zlomcích evangelia svato-
janského, kde překladatel, jak známo, otrocky
sledoval slova latinského originálu. Latině
čte se tam (16. 29.): Et proverbium nullum
dicis, což zčeštěno: i porěkadla nikakého
nedieši. Latinské nemo za nejstarší doby
vždy pronášeno českým nikto, nikte. Tak
čteme v Rkr. (Záboj 26.): Otčík zajide . . .
i neřeče nikomu. A v Alexandreidě SVít.:
Jakož juž nikte nebieše. 508. Nečije sě
nikte jiný. 864. Kto by młátił, nikte nebieše.
2250. Jak jich (koł) nikte nemožieše roze-
brati, ni umieše. 1152. V Bud. IL: A mezi
tiem nikte nevie. 22. Nikomu věděti nedav.
76. Ani v rukopise kralodvorském ani v jiné
staré původní české památce žádná stopa
po zástupníci latinského nullus se nenachází.
— §. 2. Ku konci XIII. věku nicméně na-
stala potřeba stálého slova za lat. nullus.
Z počátku bylo v tom dosti kolísání. Za-
jímavý toho doklad naskýtá se v Homiliáři
Opatovském (Č. Č. M. 1880. str. 117.), kde
k latinskému textu: nulla erit perturbatio,
nulla tristitia, nulla amaritudo, nullus fletus,
nullus pavor, nulla fames, nulla sitis, nulla
nuditas, nulla debilitas, nulla deformitas při-
dány jsou tyto české glossy: . . . zámutek,
. . . truchlosť, . . . hořkosti, ni jeden płáč,
. . . užasenie, ani který hlad, ani která žé-
žesť, i jedna nahota, ani která mdłosť, ani
která netvarnosť. Ponenáhlu nicméně vrch
obdrželo i jeden, ježto se, mimo právě
dotčené glossy, nejdávnějšími, ač vždy ještě