1. Z psávalo se k označení několika roz-
dílných zvuků českých, místo: z, ź, ž, š,
na př. zlaba m. slaba. Jg., Kt. — Z jest
souhláska sykavá, jasná a článkuje se prou-
dem zvuku, jenž probíhá průlinou utvořenou
jazykem k hořejší dásni vztýčeným a na
obou předních stranách svých zubů se do-
týkajícím. Při sykavkách z a s nechá se
mezi vztýčeným koncem jazyka a hoření
dásní nebo popředím patra velmi těsná prů-
lina, skrze kterou při z mírný (při s prudký)
proud se prodírá a třením sykot vyluzuje.
Gb. — Svou jasnou střídnici má z v sou-
hlásce s a s ní vyměňuje a zastupuje se
vzájemně, když souhláskové skupení pro-
měnu takovou, známou pod jménem spodo-
bování, potřebnou činí; tak na př. etymolo-
gické sbor (se-brati) vyslovuje se zbor a
naopak etymologické z to (m. vz to) vyslo-
vuje i píše se s to, býti s to. Gb. ve S. N.,
Gb. Hl. 20. Z cesty vyslovuje se s cesty a
naopak prozba m. prosba (od prositi). Na
Hané klade se v některých slovech z m. s:
my zme (zmy = sme = jsme), jezt (jísti).
Sb. V obecné mluvě vyslovuje se z m. s:
Zákristie, Jozef, Terezie, rozmarina (ros
marinus). Naopak povstalo s ze z: máslo,
masť od maz (mazati), veslo m. vezlo od
vez (vézti). Us. — Kromě toho střídá se
v Krkonš. s c: crcadlo m. zrcadlo. Vz C.
V již. Čech. s u: roužnout m. rozžehnouti.
Kts. — Jelikož pak hláska tato některým
starým jazykům indoeuropským schází, soudí
se, že jest původu pozdního; v starobylejších
formách nalézá se na místě jejím buď hláska
jasná hrdelná, na př. strb. az-b sskr. ah-am,
strb. jez-yk~b m. lez-yki-, lat. ling-ua, anebo
jasná zubná, na př. strb. zabb sskr. džamblia,
a oboje tyto hlásky také v historické době
v z se proměňují, na př. bogi> česky Bůh,
nom. pl. bozi; kmen rod, příčestí trpné
času minulého: rozen. Gb. ve S. N. Cf. lat.
veho — vezu, latin. granum — zrno, noha
— noze, roh — roze, hradja — hráze, ho-
vado — hovězí, sedění — sezení, rodění —
rození, Zderad — Zderaz, uhoditi — uhozen.
Hš. Vz H, D. Avšak toto z, podlé způ-
sobu novočeského vysloveno, jest bez po-
chyby již několikátá faze těch proměn, které
v jistých případech se staršími hláskami:
g, h, d se děly. Tomu nasvědčuje polská
střídnice dz, na př. w nodze, urodzony;
střídnice starobulh. žd v roždenb, obdoba
jazyka novořeckého a anglického, kde Ø- a
th také v rozdílných nuancích od dz až do
z se vyslovuje a j. Proměn takových větším

dílem měkkost' slabiky příčinou byla, pro-
čež valná většina českých z, obzvláště před
příponami tvaroslovnými, měkka byla a
v těch případech z nejspíše jako polské ź
(prostředně mezi z a ž) se vyslovovalo; toto
pak ź časem zase zaniklo a na místo jeho
jednak z, jednak ž nastoupilo. Tím způso-
bem možno si vysvětliti nejen zvláštnosti
některé pravopisecké v češtině staré na př.
pomož, kněž, ale také grammatickou formu
příčestí min. trpného vezen vedlé obecné
formy vežen, ohrazen vedlé ohražen a j.,
kažen. Gb. ve S. N., Gb. Hl. 22. Novočeské
objetné z jest tvrdo tam, kde zastupuje
strčes. tvrdé z: vozy; naproti tomu platí
v mluvnici za měkké tam, kde jest dědicem
a nástupcem strčes. měkkého ź: vozí. V kon-
covkách tvaroslovných nebývá nesnadno
přesvědčiti se o tom, máme-li před sebou
z tvrdé čili měkké. Volme si k tomu konci
obdobný tvar, který má souhlásku zubnou
na místě pochybného z, a zní-li ona sou-
hláska tvrdě (d, t, n), jest i z tvrdé, zní-li
však měkce (d', t, ň), jest i z měkké: vezu
má tvrdé z, poněvadž ve tvaru obdobném
vedu je tvrdé d; ve vozím jest měkké z,
poněvadž v obdobném vodím je měkké ď.
Gb. Hl. 22.-23. Vz Slovník III. 244. a.
O staročes. ź vz Gb. Hl. 8., 9., 20., 22., 23.,
99., Listy filog. X. 107.—109., Gb. Příspěvky
k čes. pravopisu. Mus. spisů č. 117. hl. str.
255., Obměkčování. Na Zlínsku nevyslovuje
se z sice měkce, ale má platnosť měkké
hlásky. Proto y po něm zní jako i a sub-
stantiva jím ukončená skloňují se podlé
vzorů měkkých : obraze, koze. Já o vozi a
on o kozi. Mtc. 1878. 6. Brt. Dále se z
měkčí v ž (kde d v z, t v c, vz D, T), a)
tvoříme-li slovesa opětovací: voziti — svá-
žeti, vyvážeti, uraziti — urážeti, hroziti —
pohrožovati, kaziti —překážeti; b) při kom-
parativech: nízký — nížeji — níže — nižší,
vz -ejí a -ší; c) v praes.; mazati — maži —
mažeš atd , kázati — káži (kázju); d) v obec-
né mluvě, kde i mizí: střehu — střezi —
střez — střež; e) před příponami -ství a
-stvo, vz tyto; f) i jinde před j: nízký —
nizjina — nižina, kněz — knězji — kněží. Vz
Sykavky, Ž. — Z se přisouvá: zrzavý
(rzavý; zrzavý jest novějšího data a nepřesa-
huje o mnoho 16. století), pazdeří (pa-deru).
pazneht (pa-nehet), zbraň (braň), zbojník
(boj), brouzdati (broditi), mizeti (míjeti); na
Zlínsku: nazhlas, zdověděť sa, zdohnať,
zhłúbka, zdélka, Mtc. 1878. 7. Brt.; u pří-
pon: -livý: bázlivý (báti se); — nb: bázň

290