410

Zdik, a, m., osob. jm. Pal. Rdh. I. 128.
Dle Gl. 385. = Zdislav. Vz S. N., Tk. I.
630., Sbn. 119., Sdl. Hr. 125.

Zdíkov, a, m. Z. velký a Malý, Gross-,
Klein-Zdikau, vsi u Vimberka. Vz Blk. Kfsk.
XVIII., XXVI.

Zdíky, dle Dolany, Stiegesdorf, ves u Ka-
plice v Buděj. Vz Blk. Kfsk. 653., S.U. Hr.
III. 43., 48.

Zdílač, e, m. = sdíleč, der Mittheiler.
U Uher. Hrad. Tč.

Zdíleti, vz Sděliti.

Zdílivosť, i, f., der Mittheilungssinn. Šm.

Zdílně, mittheilend. Kram.

Zdílnosť, sdílnosť, i, f. = sdílení se
s kým, dání částky, udělení, die Mittheilung.
Z. někomu učiniti. To nám buď nejbližší
cesta k dobročinnosti, k z-sti a štědrosti.
V. K z-sti vede před oči stavěje užitky.
BR. II. 29. Pud k 2-sti. Dk. P. 148. Z. ctí
zdílného. V. — Z. = společnost, die Ge-
meinschaft. Z. ve všem. Sych. Z. těla a
krve Kristovy (večeře Páně). V.

Zdílný, sdílný = sdělující se, štědrý,
mittheilsam, freigebig. V. Zdílnosť ctí zdíl-
ného. V. jsou zdílní a štědří. BR. II. 26. a.
— komu čím. Míti to, čímž by zdílný
i přátelům i nuzným býti mohl. Jel. — Z. =
obecný, gemeinschaftlich. —komu: z. všem
Scip.

Zdilut, a, m., osob. jm. Pal. Rdh. I. 128.

Zdím, vz Zdíti.

Zdiměřice, dle Budějovice, Stiměřitz, ves
u Jesenic. PL. Cf. Blk. Kfsk. 944.

Zdimír, a, m., osob. jm. Pal. Rdh. I. 128.

Zdinka, y, f., osob. jm. Pal. Rdh. 1. 128.

Zdinky, pl., f. = cimbuří, die Mauer-
zinnen. Čsk.

Zdíř, e, f. = zděř, železný kruh, jímž se
spojují ramena s ojí. Mor., Pk., Bkř., Jsk.
Vz Zděř, Zdířka.

Zdirad, a, m., os. jm.

Zdírati, vz Zedříti, Sedrati. — Z. = utí-
kati, davonlaufen. Na Mor. Brt., Vck.

Zdírka, zdířka, y, f. = zděř; železný
obrouček na rukojeti, der Heftring, die
Zwinge, das Zwingel. Šp., Msk. — Z. =
nádržka na vodu. U Rychn Čsk.

Zdírkovati, löcherig machen. Lom. Pých.
66.

Zdířkový, Ring-, Beschlag-. Z. plech
u nápravy. Vz Zděř.

1. Zdislav, a, m., osob. im. Pal Rdh. I.
128 , Tk. I. 630., V. 58., 60. Ž. Zeman. Zžk. 8.

2. Zdislav, i a ě, f., ves v Chrudimsku.
Arch. III. 474., Sdl. Hrad. 1. 82., 97., 101.,
103 , Blk. Kfsk. 517.

Zdislava, y, f., osob. jm. Pal. Rdh. I.
128., Dal. Jir. 145

Zdislavice, dle Budějovice, městečko
u Benešova. Vz S. N., Tk. III. 36., 123.,
Blk. Kfsk. 61., 62. — Z., ves u Zdonnek.
na Mor. Tč. — Z , ves v Čáslavsku. Vz
Blk. Kfsk. 701. — Z., ves zaniklá v Lito-
měřicku. Vz Blk. Kfsk. 845.

Zdita, y, f., osob. jm. ze 14, stol. Mus.
1880. 467.

1. Zdíti (zastr. zdieti), sdíti, zději a zdím,
zděj, zděl a zdíl (zastr. zdál), zděn, ění =
sčiniti, učiniti, udělati, thun, machen. Kat.

59., 805., 3106.; se = díti se, státi se, ge-
schehen, wiederfahren. Vz Vzděti, Listy
filol. 1884. 107. (Gb.) — co. Potom zdievši
ty potřeby jel jest z Olumúce. NB. Tč. 93.
Aby proto prve přijel, než páni KM. soud
zdadie. Arch. V. 511. Vezmětež to svaté
tělo, neb jest nic zlého nezdělo. Výb. II.
35. Anděl zdal (z kmene da) poselství. Št.
Ř. 215. B. Zdav poselstvie. Hr. rk. 107.—
co komu: lítosť bližnímu. Rad. zv. Rodi-
čům odměnnú službu z. (činiti). V. Ben. Až
noc temná konec bojem zdieše. Rkk. 52.
Kapla tuto stála, Cyrill zděl ji jménu Kle-
mentovu; Vezmi bič, zděj konec lomu tomu.
Sš. Bs. 187., 195. Aby ty jim zdal potřebu.
Hugo 394. Což sobě smutná sději. Hr. rk.
40. a. Kdež mi se česť zděje. Alx. V. 856.
Co je nám sobě sdieti? Mst. 240. Co's nám
sděl? Hr. rk. — Dal. — co kde (čím) : posel-
ství na sněme. V. Nevěda co zdieti sobě v té
strasti. St. skl. I kak sě zdie v cuzej vlasti
ot jutra po večer, tako bě sě zdieti diet-
kám i ženám. Rkk. 8. Poselství před císa-
řem z. (učiniti), poručení. V. Z co u koho.
Rad. zv. I zdieše hoře v dědinách ohněm
i mečem. Rkk. 17. Lilije, vy děvy milo-
skvoucí, zda zář luny ve vás stan si zděla?;
Zděje trůn vám na suti a rumu. Sš. Bs.
179., 183. Před najvyšším komorníkem, su-
dím a písařem zdieti má svú potřebu. Arch.
V. 363. — co jak. Jakožby ona přikázala,
aby to věrně zdála (učinila). Tristr. 108.
A ty osoby mají klejty potřebnými opa-
třeny býti, aby to poselstvie svobodně
zdieti mohli. Arch. IV. 482. Kterak posel-
stvie pána svého dobře zděje posel nena-
učený? Hus I. 232. Toť rád zději. Hr. rk.
131. Že jsú k necti nic nezdieli. Tand. Z.
166. b. — se komu (jak). Lučanům sě
zde zle zdie. Dal. A najviece pro ten sku-
tek, z něhož král jmieješe smutek, bychu
všichni bez naděje, že sě jim vše hoře
zděje Alx. Anth. 1. 3. vyd. 37. — co
z čeho. Vroucnosť, jenžto zděla nebe ze
žaláře. Sš. Bs. 175. — co odkud kam.
A od téhož krále poselství k nám zdav.
Arch. III. 306. K němužto bez meškánie
zděj to poselstvie. Výb. II. 22. Gawin zdie
k nim to poselstvie. Tand. Z. 165. b. — co
proč. Ach, ty trnie, ostré trnie! čemu
si bol zdělo? Rkk. 61. — co čím: mečeni.
Dal. Vz dole. Aby ty tělem zdal (zděl, vy-
konal) potřebu svú. Hugo. Zděli jste svým
žitím morovým, že se zloba proti církvi
ježí. Sš. Bs. 195. Jak jste svatou pílí všem
nám radosť zdili. Sš. Bs. 64.

2. Zdíti, zdím, ěl, ěn, ění = říci, pově-
děti, sagen. Přemysl dá to vší zemi věděti;
muží nevěděchu, co tomu zdieti. Dal. —
St. skl.

3. Zdíti se, zději se = zdáti se, scheinen.
Zději se. Výb. I. 239. Však sě jemu nic
to nezdi (nezdálo). Výb. I. 1080. 25. By ty
byl, mně cele i zdí sě. Hr. rk. 117. Mnozí
blázni slyšíce slovcě výborná, ješto se jim
zdejí dvorná. Hr. rk. 99. a. Kteříž se sobě
umělí býti zdadí (od kmene dad). Bl. 124.
Kteříž se zdadí býti poslední. BR. II. 87. a.
Ale to mně se zdadie pohróžky. Arch. IV.
389.